inkatenysek komentáře u knih

Knihu doporučuju určitě všem pejskařům a milovníkům zvířat. Četla jsem ji již podruhé. Poprvé hned po vydání, v době, kdy byl můj pejsek nemocný a museli jsme ho nechat uspat, podruhé nyní pro osvěžení paměti kvůli sepsání recenze. Kniha je čtivá, přečetla jsem ji asi během tří dnů. A i když jsem ji četla již podruhé, s větším časovým odstupem, tak jsem si v ní našla zase něco nového. V případě, že si budete chtít Psí poslání přečíst, tak u sebe určitě mějte krabici papírových kapesníčků. Budete je potřebovat. Jak u knížek obyčejně nebrečím, tak u Psího poslání jsem brečela jako želva, protože ani Tobymu ani lidem kolem něho nebylo vždy jen do zpěvu.

3 31.12.2017

Díky výbornému psychologickému propracování jednotlivých postav, barvitému popisu míst, kde se děj odehrává, popisu vývoje celé společnosti, indiánské kultuře spojené s duchy a tajemnými rituály a několika lehce erotickým pasážím, je příběh velmi čtivý, napínavý a má spád. Ani chvilku jsem se nenudila a musím napsat, že se mi kniha líbila úplně celá. Nemám co vytknout! Vyhovovalo mi jak časové, tak geografické zasazení děje. Kdybych však měla opravdu vybrat něco, co se mi na knize líbilo ze všeho nejvíc, tak by to byla postupná přeměna hlavní hrdinky Elizabeth z naivní, mladičké dívky, která žila jen podle rodinných pravidel, v moderní, sebevědomou ženu, mající své cíle, k čemuž ale vedla dosti tvrdá a strastiplná cesta. Při čtení pasáží s popisy pouště či skal s indiánskými petroglyfy mi pak přišlo, jako bych u nich přímo stála a dívala se na ně. Pomyslnou třešničkou na dortu pak pro mě byl závěr s tajemným koncem jedné z hlavních postav. Šel mi z toho až mráz po zádech. Barbara Wood mě tímto románem opět nezklamala. Pokud máte rádi historické romány s milostnými prvky a trochou tajemna, tak si Zemi odpoledního slunce rozhodně nenechte ujít.

7 31.12.2017

Na knihu mě nalákal komentář Jodi Picoult, mé oblíbené autorky, který je natištěn na její obálce. Řekla jsem si, že tak známá spisovatelka by asi hned tak něco nechválila. Zároveň mě zaujalo i tajemné téma reinkarnace, takže jsem neváhala a knížku si koupila. Zpracováním mi příběh připomíná právě knihy výše zmíněné autorky. Silné ústřední téma, v tomto případě reinkarnace, zpracované do nejmenších detailů a doplněné o psychologicky propracované hrdiny. Děj mě úplně pohltil. V textu jsem pro sebe objevila i několik hlubších myšlenek. Ale ještě více, než smyšlený příběh o Noemovi, se mi líbily úryvky z knihy Život před životem. Když jsem si uvědomila, že se něco takového může opravdu odehrát, tak mi z toho šel mráz po zádech.

2 31.12.2017

Přestože se Jodi Picoult opět vytáhla silným a zajímavým příběhem a propracovanou psychologií jednotlivých postav, pro mě bylo prostě tématem číslo jedna Lukovo vypravování o vlcích. Úplně mě fascinovalo, jak dokázala do detailu popsat život vlka jako jednotlivce i jako člena smečky. Nyní, s odstupem času mohu napsat, že Vlk samotář je od Jodi mou TOP knihou.

3 31.12.2017

Mluv hodnotím 85%. Bylo to takové děj neděj. Spíše šlo o tu psychologii, než nějaký strhující román. Musím upřímně napsat, že s první polovinou knihy jsem měla potíž, hlavně se začátkem, kde se psalo o škole, Roztleskávačkách apod. V tomhle asi Američany nikdy nepochopím. Knížku jsem chtěla hned několikrát odložit a nedočítat, ale ještě že jsem tak neučinila. Druhá polovina byla mnohem záživnější, našla jsem v ní i několik pro mě zajímavých myšlenek. Některé pasáže mi dokonce připomněly moje dřívější myšlenky spojené s trpkými zážitky ze střední. Naštěstí všude je nějaký pan Freeman, který je ochotný naslouchat a pomoci… Ať tak či onak, knihu doporučuji všem bez rozdílu věku a pohlaví. Každý si v ní určitě najde to své. A hlavní je její poselství, které však vyjde najevo až po dočtení celé knihy. Myslím si, že se jedná o trošku náročnější literaturu, nad kterou se čtenář musí zamyslet, aby Melindin příběh vyzněl, tak jak má.

1 31.12.2017

Na knize se mi nejvíce líbilo to, jak autorka dokázala vykreslit celkovou společenskou situaci let 1960 a 1964, ve kterých se odehrává hlavní příběh velké lásky mezi Jennifer a novinářem Anthonym. To, že ve vyšší společnosti byla žena brána spíše jako ozdoba, doplněk muže, rodička jeho dědiců, než inteligentní, samostatně smýšlející jedinec mající sny, touhy, city, vlastní názory a pokud se někdo rozhodl odlišit se od ostatních a jít vlastní cestou, tak přišel o všechno i o rádoby „kamarády“ a musel začít od nuly. Děj mě naprosto pohltil a ani na minutu jsem se nenudila, takže jsem vše přelouskala za necelé dva dny. Doporučuju všem, kteří mají rádi milostné příběhy nebo hledají jen nějakou oddechovku, u níž budou moct vypnout a nebudou muset přemýšlet nad příliš složitým dějem.

4 31.12.2017

Lidé, kteří mě znali je pro mě jednou z nejlepších knih letošního roku. Je krásně napsaná, výborně přeložená a zabalená do nádherné obálky. Nejvíce bych chtěla ocenit psychologické propracování jednotlivých postav, především hlavní hrdinky Em, která se z frustrované, sobecké, ulhané manželky změnila na milující matku samoživitelku, jež pro svou dceru udělá úplně všechno. Příběh je opravdu parádně vykonstruovaný, má spád a čtenáře doslova nutí hltat stránku za stránkou, aby věděl, co bude dál. Čím více se do něj člověk ponořuje, tím více se musí ptát sám sebe, jak by se v dané situaci zachoval on. Opustil by manžela/manželku v těžké životní situaci nebo by zatnul zuby a partnera podpořil i za cenu ztráty vlastního pohodlí? Byl by někdo natolik silný, aby si změnil téměř bezdůvodně identitu a zmizel ze života i vlastní matce? Udělal by rodič pro své dítě opravdu cokoliv? To je jen pár otázek, jež mě při čtení napadly a k nimž se musím i nyní, po dočtení, neustále vracet a přemýšlet o tom, jak bych se zachovala já. A možná právě to ukazuje na kvalitu tohoto titulu. To, že i když už čtu další knihu, tak i přesto musím na tuto stále myslet.

9 31.12.2017

Ze začátku mě knížka kvůli strohým popisům, psaným jednoduchými větami moc nezaujala. Bála jsem se, že takto bude napsaná úplně celá a že mi potrvá hrozně dlouho, než ji přelouskám. Pak se však na scéně objevila Tegan, které Bess začala vypravovat svůj příběh a já se od ní už nedokázala odtrhnout. S každým dalším obdobím Bessina života byl děj zajímavější a napínavější. Celý příběh byl pak okořeněn lehce erotickým nádechem. Některé scény byly pro mě až příliš násilné, ale pro vývoj událostí zřejmě nezbytné, takže chápu jejich použití. Nejvíce bych chtěla ocenit historickou část příběhu, z níž mě zaujal jednak vývoj společnosti během morové epidemie a po ní, kdy všichni hledali její příčiny, viníky a tím odstartovaly čarodějnické procesy, a pak také barvitý popis bojiště, polního lazaretu, polní nemocnice, zákopů a celého jejich okolí, díky čemuž jsem si připadala, jako bych tam stála. Dále se mi líbilo i psychologické vykreslení hlavní hrdinky. Bylo mi jí nesmírně líto, že musela žít osamoceně a nikdy nepoznala jaké to je mít dítě, vlastní rodinu, zestárnout, zemřít a po celý život musela sledovat utrpení jiných během epidemií, válek či jiných katastrof. Jako celek na mě kniha působila čtivě, i když mi děj, díky různým autorčiným náznakům, přišel po čase dosti předvídatelný. Trochu mě zklamal konec, od kterého jsem čekala větší akčnost. Dcera čarodějnice je milá, jednoduše psaná oddechovka, u které se nemusí moc přemýšlet a čtenář si může v klidu vychutnávat děj. Při čtení jsem bohužel objevila i několik překlepů, což mě u takové hezké knížky celkem mrzelo.

31.12.2017

Na Spáčův hrad jsem se hrozně těšila, protože knihy Barbary Erskin patří k mým nejoblíbenějším. Zdálo by se, že tomuto románu nebudu mít co vytknout. Příběh je propracován do nejmenších detailů jak po stránce historické, tak co se psychologie jednotlivých postav týče. Nechybí napětí, láska, intriky, dvě dějové linky, střet minulosti a přítomnosti. Přesto však z něho mám trochu smíšené pocity. Přijde mi, že autorka zaběhla až moc do detailů a použila přehršle popisů míst, historických událostí a bojů. Knížka mi kvůli tomu přišla nekonečná. Čím déle jsem ji četla a blížila se ke konci, tím více mi přišlo, že stránek neubývá, ba naopak přibývá. Jelikož mě však zajímalo, jak dopadne příběh Catrin a jejích blízkých, tak jsem ji dočetla. Ano, musím napsat, že daleko více mě zaujala dějová linka do minulosti, než Andyin příběh ze současnosti. Podle mě je tam postava Andy opravdu jen kvůli vytvoření propojení mezi současností a minulostí a aby se jí zdály sny o Catrin. Díky jedné záporné postavě se pak současnost tedy trochu zdramatizuje, ale popravdě řečeno, mi to už přišlo jako zbytečné prodlužování děje a ani v závěru to nemělo takový efekt, jaký jsem od této zápletky očekávala.

1 31.12.2017

Z knihy jsem byla totálně nadšená. Musím se přiznat, že jsem měla obavy z toho, jaká bude, ale Lauren je nejen výborná herečka, ale i spisovatelka. Mně osobně se na knize asi nejvíc líbilo to, jak se Lauren dokázala čtenáři otevřít. To, že knížka není jen strohý popis jejích rolí, natáčení, případně soukromí, ale že je v tom i vtip, hloubka, city, pocity a názory. Díky vtipnosti a svižnosti jsem z toho měla pocit, že naproti mně opravdu sedí rychle mluvící Lorelai, dabovaná Simonou Postlerovou a všechno mi to vypráví z očí do očí. V knize nechybí ani nějaké to ponaučení pro život.

3 31.12.2017