Ivett7 komentáře u knih

Přemýšlím, jestli tam opravdu lupnout těch pět hvězd, ale... asi ano, vždyť ta Vladěna si to fakt zaslouží. Po všech možných rozporuplných recenzích jsem do Pěny šla bez jakýchkoliv očekávání, pouze s touhou udělat si konečně vlastní obrázek (i když připouštím, že vidina roadtripu ve mě vzbuzovala vlnu těšení, roadtripy já můžu). Upřímně jsem se na začátku bála, jestli se nakonec také nebudu klonit spíše k těm negativním recenzím, protože mi celkem dalo zabrat než jsem přistoupila na tempo knihy, prolínání minulosti a současnosti a často velmi nekontrolovaný proud myšlenek. Ale s potěšením musím konstatovat, že opravdu stálo za to se tomu všemu podvolit a sžít se s příběhem - pak už se četlo skoro samo.

Jak jsem zmínila, na roadtrip jsem se těšila moc a i když jsem si představovala asi něco trochu jiného, jsem ráda, že jsem nakonec dostala to, co jsem dostala. Vlastně bych se i nebála tvrdit, že spíš než opravdový roadtrip Evropou šlo o roadtrip šťastným i nešťastným životem Vladěny - samozřejmě se zaměřením hlavně na ty nešťastné chvíle. Celou dobu jsem si říkala, jestli je Vladěna prostě jen sebelítostivá chudinka nebo jestli si tu lítost opravdu právem zasluhuje. A ono to bude asi něco mezi tím - její život byl a je všelijaký a asi se jí v konečném důsledku stalo víc špatných věcí než těch dobrých, ale někdy si je tak trochu přivodila sama, jak už to tak bývá. Myslím ale, že ten roadtrip, na který se vydala, je snad to nejlepší a nejsvobodnější rozhodnutí, které mohla udělat. A řekla bych, že to tak nakonec vnímala i ona sama.

Kniha má jeden prvek, který mě skutečně nutil číst dál - autorka vám nenaservíruje vše hned na začátku. Dostanete náznaky toho, co všechno se ve Vladěnině životě událo, ale na to konkrétní si musíte počkat. To alespoň u mě způsobilo touhu nepřestávat číst, zjistit, co se tedy stalo a jak to bylo. A někdy tam autorka hodila bombu jen tak, bez varování - a smiř se s tím. To rozhodně také hodnotím pozitivně, myslím, že o to víc je pro mě příběh zapamatovatelnější.

Mnozí tvrdí, že v této knize autorka píše úplně jiným stylem a že se vůbec vydává na pro ni neprobádané a nové území. To nedokážu dost dobře posoudit, protože jsem dosud četla jen Bábovky a už tomu bude pár let, ale asi to tak tedy bude. Nicméně já s touto změnou a krokem do neznáma nemám žádný problém, naopak, oceňuji její odvahu, která se dle mého vyplatila. Zároveň rozumím tomu, že příběh mnohým lidem nesedne, tak to zkrátka je - co mohu posoudit, od Bábovek se liší dost a čtenáři, kteří Bábovky čekali asi ani spokojení být nemohli. Já jsem ale opravdu nečekala nic a všechno a teď tady v podstatě pěju chvalozpěvy. Jsem ráda, že se mi podařilo se s Vladěnou sžít a děkuji za to, co jsem s ní mohla prožít. Schválně si knihu zkusím znovu přečíst za pár desítek let, až budu ve jejím věku, poněvadž bych ráda věděla, jestli ji třeba nepochopím jinak, možná lépe, když budu mít za sebou stejný díl života.

Takže, zkuste dát Vladěně šanci a když to nevyjde, tak to zkrátka nevyjde.

3 05.02.2021

Přemýšlela jsem, jestli není těch pět hvězd moc, ale... ono asi není. Pro mě jsou Šlehačková oblaka opravdu pětihvězdičkovou knížkou, z velké části asi i díky tomu, jak moc mě překvapily. Vlastně moc nevím, co jsem čekala, ale to, co jsem dostala, mě vskutku dostalo do kolen. Jednoznačně musím říct, že se jedná o nejlepší blogerskou knihu, kterou jsem doposud četla. A to jsem si knížku koupila vlastně ještě mnohem dřív než jsem Terezu začala sledovat.

Knihu má doma téměř od jejího vydání, kdy mě zaujala především názvem a pozitivními ohlasy všude po blogosféře, ale Terezu jsem začala pořádně sledovat až letos, kdy jsem se zamilovala do jejích podcastů. No a až teď jsem se konečně rozhoupala k tomu si přečíst i tu její knihu. A když nad tím tak přemýšlím, možná mě tak moc dostala i tím, jak mi Terka s každou další stránkou víc a víc připomínala mě samotnou. Ne tedy tím, že bych toho dokázala tolik, co ona, o tom si můžu zatím nechat leda tak zdát, ale to je právě to - připomíná mi mě tím, jaký je to neuvěřitelný snílek, který se snaží tak nějak proplouvat tím životem s hlavou v oblacích a zároveň se nezbláznit z každého pádu, ale vytrvat až do konce, i když to někdy fakt není jednoduché. Na tom zatím tedy usilovně pracuju a myslím, že Terčina kniha mi toho v tomto ohledu hodně dala. A mám pocit, že když budu potřebovat pomoc při zvedání se z některého z těch pádů, možná a snad ji najdu právě v jejích slovech.

Samozřejmě nemůžu opomenout asi to hlavní, co českého čtenáře na knize zaujme a co vám při čtení prostě navodí takovou..no, zkrátka jinou atmosféru. Myslím samozřejmě Terčin život v Norsku, který kniha mapuje a který ve mně jen víc a víc probouzel touhu zažít jednou taky něco takového, ať už v Norsku nebo někde v Tramtárii. Stejně tak kniha poodkryla ten nádherný příběh plný lásky Terky a Johniho, který se sice možná jeví pohádkovější než třeba ve skutečnosti je, ale i tak se v průběhu čtení stali mými ultimátními couple goals a já jim jen přeju, ať jejich láska stále tak kvete, protože takovou člověk nenajde každý den.

Měla jsem nějakou neodbytnou potřeba se zrovna u této knihy rozepsat, tak se omlouvám za delší čtení, ale ještě v závěru musím zmínit překrásné, byť jednoduše černobílé ilustrace, které knihu naprosto kouzelně doplňovaly. A samozřejmě vám chci knihu celým srdcem doporučit, nejlépe při nějakém pošmourném (pod)zimním večeru s hrnkem teplého nápoje, ať si ten kousek Norska vytvoříte i doma.

2 14.09.2020