k-mol komentáře u knih
Milá knížka o Werichově návštěvě Itálie, země která ještě tenkrát měla svou hrdost, soběstačnost a originální kulturu (vzpomeňme např. na geniální spaghetti westerny, giallo, či populární hudbu) a která se dnes potácí nad propastí, závislá na penězích z EU, jejíž noty musí za onu almužnu zpívat. Ještě že se toho pan Werich nedožil.
Napsáno krásným jazykem, prosyceno atmosférou od prvního do posledního písmene a určeno výhradně těm, kdo už nechtějí číst klasické hororové povídky, neboť téměř každý příběh zde (pokud se nepletu tak s výjimkou jednoho), ač začíná v žánrovém stylu, vás nakonec zavede úplně jinam. Někomu může vadit nejednoznačné zakončení většiny příběhů, ale co je jisté, Nathan Ballingrud umí vlézt do mozku čtenáře a nechat tam po sobě pachuť temnoty.
Škoda, že se Zdeněk Zapletal v prakticky každé své knize upne na jednu, až dvě věty (zde "někteří lidé už byli takoví" a "i to se stávalo"), které v textu v nepravidelných intervalech opakuje pořád dokola. I přes tento nedostatek je to ale pořád mistr české realistické prózy.
Joe Hill jde ve stopách svého otce nejen v psaní, bohužel i v nevyužití výborné zápletky. Tady platí to samé, co u Hillova předchozího románu Černá krabice, nebo u Kingovy Rose Madder. Výborný rozjezd, pak bohužel sestupná tendence, děj postupně rozmělněný (proč Kingovi pořád dokola řeší dětství svých postav? ) a konec naprosto neuspokojivý. Škoda.
Většina povídek v téhle knize je velmi dobře napsaná. Dokážou vás vtáhnout, některé (Oltář a Zloděj koní) dokonce strhnout a vy hltáte věty a slova, abyste se co nejrychleji dobrali konce, který musí, opravdu musí, být skvělý, protože takhle dobře napsaný příběh nemůže ani jinak skončit. A pak zíráte a cítíte se trochu podvedení, protože cesta byla parádní a slibovala vyjímečný cíl. A ten se bohužel neukázal. Povídky z knihy "Hleď, prázdnota" jsou tak trochu jako porno bez ejakulace. Hodně poloh, které jsou, žel, bez správného zakončení sice příjemný, ale pouhopouhý tělocvik.
Víc než skutečné informace tato kniha nabízí cca 400 stran subjektivních názorů autora a citací subjektivních názorů jiných autorů, navíc nejednou scestných a mimo mísu (např. názory - promiňte mi to sprosté slovo - liberála - promiňte mi další sprostá slova - Martina C. Putny). I tak se ale něco málo dozvíte, i když v české literatuře není bohužel moc z čeho brát a hrůza se hledá z větší části v literatuře nehororové.
Orwell šel bojovat do války, aby o ní napsal. Hamsun málem zemřel hladem, jak zoufale se chtěl stát spisovatelem. Jack London strávil kus života na moři, v podřadných zaměstnáních a na Aljašce, kde přežil kurděje. Bukowski vystřídal desítky nádenických míst a vychlastal hektolitry piva a vína, aby o tom podal svědectví. To byli autoři minulosti. Teď tu máme generaci ufňukaných zženštilých rádobyspisovatelů, co se chlubí tím, jak je dnešní muž citlivý, vyměklý a jak už vlastně ani není muž. Když už číst Landsmana, tak toho se dvěma n na konci. Ivan Landsmann totiž píše (potažmo psal), jako chlap a ne jako transžena.