kamibe komentáře u knih
Tohle je soupis opravdu velkých her, ale není to příručka her pro děti. Jsou to hry pro dospělé. Možná by se některé daly upravit i pro děti (asi spíš starší), kdyby se jich chopil kreativní jedinec. Taková hra o Napoleonovi by je mohla hodně bavit.
Z této knihy jsem bohatě čerpala při přípravách deseti dnů každoročního tábora s dětmi.
Doporučuji všem lidem, kteří sami nebo se svými dětmi chtějí strávit volný čas jiným způsobem než díváním se na sport nebo seriály v televizi.
Vždycky mě to táhlo k podobným hlavolamům. Bavilo mě nejenom je luštit, ale i dívat se, jak se takovými hříčkami dokážou zaujmout lidi bez ohledu na věk.
Jednou jsem ovšem dostala od páťáka takovou úlohu se sirkami, kterou jsem doposud nevyřešila.
Jedna z mých velmi vážených knih. Tomu starodávnému havajskému učení Ho´oponopono jsem do hloubi porozuměla až později. Existuje však poloviční knížka, kde jsem našla totéž. Doufám, že na ni také natrefím.
Zase jedna knížka, kterou jsem kdysi dávno hodně ráda četla.
Usmívám se, když se na ni dívám.
Zajímavé kapitoly: Diviš - český Prométheus, Veverka a jeho zbraň proti hladu, Ressel - český Archimédes, Kočár do Brixenu, Dopisy nikdy neodeslané (O smutné paní Boženě Němcové, hledající odpočinutí u přátel), kapitola o podvůdku Brněnských, jak ošidili skladatele Rusalky, a ještě několik dalších kapitol. Všechny psány příjemným beletristickým stylem. Četbou by se mohli žáci základní školy hezky seznámit s výraznými postavami naší historie.
Dávám ji na hromádku těch, do kterých chci nahlédnout znovu.
Probírám knihovnu. Jo, tohle bylo něco, co jsem hltala. Napínavý příběh ze syrové přírody, silní muži, nenadálé zvraty... Dobře, že byl výčet těch mnoha postav hned na počátku knihy. Je jich opravdu hodně. Že bych si tuhle četbu ještě někdy připomněla? Třeba jen letmým prolistováním? No, možná. Nevím, jak bych ji ohodnotila, vím, že tenkrát bych určitě dala 100 %, ale nevím, jestli i teď. Tak ji dám stranou a po čase uvidím.
Po absolvování několika podobných seminářů jsem si tuto knížku přečetla s opravdovou chutí. Některá místa byla pro mne už i úsměvná. Vypravěčský styl mi vyhovoval, byl místy vtipný, místy s napětím, které však spíš připisuji sama sobě, neboť jsem v duchu porovnávala, co teď v jejím případě bude pokračovat a zda se to bude shodovat i s mými zkušenostmi.
Knížka, po které asi teď už nikdo nesáhne, přestože jsou v ní dost dobré informace. Některé sice už zastaralé, ale některé pořád platné.
Mně osobně se líbily výroky, které se s věkem dokázaly vypořádat s humorem či moudrostí. Ocituji zde tři:
"... kdysi slavnou umělkyni přišel navštívit reportér v době, kdy jí bylo 86 let a dotkl se jejího věku asi ne dost šetrně. Odpověděla mu břitce: Můj věk se mění ze dne na den. A podle toho, s kým se zrovna setkám. Když se nudím, cítím se být velmi stará. A jelikož vy mne strašně nudíte, bude mi sto let za pět minut, nevypadnete-li hned."
Senecův výrok:
"Neříkejte, že život je krátký. Pravda je ve větě, že příliš mnoho času promarníme. Ne každý, kdo má šedivé vlasy a vrásky, dlouho žil. Mnohý jen dlouho byl."
A ještě Miloš Kopecký:
"Vnitřně je mi furt dvacet."
Zajímavé jsou také různé historické názory na stárnutí. A myslím, že pro nás může být povzbudivé, když se dozvíme, že ve středověku se dožila 22 let pouze polovina obyvatelstva.
Obzvláště když v roce 2011 vyšla kniha Michaila Tombaka "Je možní žít 150 let?", která nás vyloženě nutí k akci.
Knížku oživují vtipné Renčínovy ilustrace.
Působivá kniha, obdivuhodná žena, Znovu si připomínám, že všechny moje jakési bolístky mohu zahodit a jen stát v úžasu před Alison. Navštívila jsem Londýn v době, kdy byla její zářivá bílá socha vystavena na náměstí Trafalgar Square. Byl to pro mne úžasný zážitek a vlastně právě díky němu jsem si pak knihu koupila a s velkým zaujetím přečetla.
Vidím, že tuhle knížku nikdo nečte. Ani se nedivím. Je to taková sorta trochu jako Hanzelka+Zikmund, jenže v tuhle dobu po takových knihách mohou sáhnout asi opravdu jen ti, co tam někdy žili nebo tam někdy měli někoho blízkého. Taky styl samotného vyprávění nemusí být každému příjemný, neboť jsou to přepsané výpovědi tamního obyvatele. Do života oněch lidí by člověk mohl spíš nahlédnout tak, jak to udělala moje známá, která tam několik let učila děti ve škole.
V dávné době jsem tuhle knihu četla s velkým zaujetím. Jenže teď už moje finanční inteligence pokročila. Nevím, zda by někdo tuhle knihu chtěl ještě dnes číst. Když se podívám do Bazaru, vidím ji tam několikrát, přičemž si ji její majitelé cení opravdu velmi rozdílně. Nabízet ji tu tedy nebudu. Odnesu ji do veřejné knihovny. Je otázka, zda tam pro ni najdou ještě nějaké využití. Ale je to můj osvědčený způsob, jak naložit s knihami, které OPRAVDU už nehodlám ani číst ani mít doma.
Jak krásné je sledovat, kterak moderní filozofové spojují vědu a spiritualitu!
Tohle je překrásné čtení, kde se člověk v pohádkovém příběhu nejen dozví, co je aditivní a co subtraktivní míchání barev, ale v kterém si přijde na své jak milovník jemných poetických vyjádření tak i někdo, kdo chce vědět, jak to vlastně s tím světlem a tmou doopravdy je. Vidím v tom nádherně zpracovanou dualitu našeho světa a za to velmi děkuji.
Tohle není kniha na čtení stránky za stránkou. Ani největším milovníkům slov jako takových bych nedoporučila číst ji jedním dechem. Je to čtení, dalo by se říci občasné. Ráda čtu o tom, jak různá slova vznikla, odkud se tu vzala, proto jsem se také ráda do této knížky nořila. Líbí se mi autorův styl, kterým nás do těchto tajů zasvěcuje. Je to příjemnější, než když pátrám v klasickém etymologickém slovníku. Trvalo mi ovšem dlouho, než jsem ji přečetla. Nejzajímavější pro mne byla slova facka, zavazadlo a jackpot.
Mám ráda tyhle knížky. Je jich celá řada, a když jsou v originále, krásně se na nich dá učit jazyk. Hlavně mě na nich baví to, že učí čtenáře trochu víc u čtení přemýšlet a ne jenom hltat stránky. Navíc je v nich také humor.
Tyhle čtyři knihy mě vytáhly z nejhoršího, když mi umřela maminka. Moc ráda si je přečtu ještě jednou.
Moc příjemná knížka. Taková úsměvně a poklidně naladěná. Musela jsem ji přečíst rychle a nepoznamenala jsem si z ní nic, i když jsem si při čtení říkala, že to a to a tohle by za to stálo.
Ano, krásná duchovní literatura. Znám jednoho muže, kterého tahle kniha dostala ze životních depresí. Mám v ní tolik označených míst, ke kterým se chci vracet...
Možná by bylo dobré, kdyby nám přibyla ještě "skříňka" s knihami nedočtenými. Tam bych odložila Markétu Pyskatou.
Sem tam se mi tam něco líbilo, ale spíš jako filmová scenérie koloritu tehdejší doby.
Zaujalo mě třeba tohle:
"Svíce planuly, v krbu hořel malý oheň s navoněným dřívím."
Vskutku jsem netušila, že dřevo do krbu se muselo předem navonět! Čímpak asi?
Já Slůně miluji. Tolik moudrosti se skrývá za slovy tohoto příběhu! Jak často ještě i teď říkají lidí nevýznamné, rádoby prospěšné rady někomu, kdo je smutný! Když si čtenář pořádně uvědomí tři soví rady, musí jí dát jedině za pravdu.
Pět hvězdiček nemůžu dát jedině proto, že jsou v textu chyby.
Jednička se mi líbila daleko víc. A stejně mám nejradši její knihy pro děti.