kanibaltéra komentáře u knih

Nadčasové téma nešťastné lásky v poněkud starším lyrickém kabátu. Je však Goethe dalším, který za tento klišé-motiv sklidil nezaslouženou slávu? Ustálené spojení wertherovská horečka není nejednomu literárnímu odborníkovi či alespoň nadšenci cizí. Je tu však ještě jedna okolnost, která toto dílo činí o něco lepší, motiv tolik charakteristický pro tuto knihu. A tím je sebevražda.
Když se čtenář přenese přes tenkou jazykovou bariéru současného světa od dřívějšího, což je obvykle otázkou maximálně desítky stránek, procitne do Wertherových nadšeníplných a přitom zároveň tolik melancholických úvah. Myšlenka na sebrání vlastního života se sice objevuje až ke konci, její motiv pluje mezi řádky téměř celou knihu. Jakým způsobem však Goethe téma jako je toto podal, nemá obdoby.
Myšlením Lotty by člověk skoro lhostejně a nadřazeně pohlížel na Wertherovo nešťastné, zdánlivě unáhlené činění, občasné jiskrné chvilky, kdy barvitě popisuje slasti života, a prokousal by se tak celou knihou s nepochopením. Tento postoj prvotně zachvátil i mě, oči mi otevřel až melancholický skok hlavního hrdiny spojený se smůlou, jež ho poté provázela. Vrtěla jsem nechápavě hlavou nad zkaženou společností, nad vládnoucím pokrytectvím, v němžse utápěla Wertherova naivní nevina. Stačí se pramálo textu podvolit, shodnout v několika názorech a jste tam, kde vás autor chtěl mít. U pochopení.
Goethemu se dle mého názoru ve své době podařilo nemožné: uhájit svému hrdinovi právo na sebevraždu. A snad poté i svému příteli, jenž mu byl předlohou. Jeho cílem nebylo vyvolat vlnu sebevražd u čtenářů této knihy, ani podpořit takto činící z jiných důvodů. Chtěl uhájit bolavé následky lásky, uhájit svého hrdinu, poukázat na jinou stranu sebevraždy. Ponechal v ní varování jaká láska je, přestože v ní budem navždy nepoučitelní.

Přesto, že jsem prvně viděla film, kniha pro mě měla obrovský přínos. Objevila podrobněji minulost hlavní postavy Vianne a vnesla tak do příběhu o trochu víc exotična, tajemna a hloubky.

Nebýt Jiřho Wolkera, k básníku jako je Konstantin Biebl, se nedostanu. Právě on mě dovedl k tomu nejcennějšímu verši, jehož hloubku budu stále obdivovat.

MILENCI
Až umřem, staneme se květinami.
Ve dne budem lidem pro radost
a v noci budem sami.