Kareninaka komentáře u knih

Tento, byť tolik ceněný, román Domenica Starnone je pro mě zvláštním prvním táhlým setkáním ve vztahu autor - čtenář. V ostatních knihách, a započítáme-li i Geniální přítelkyni - ať už v ní věta Starnoneho existuje či nikoliv- , je sloh autora absolutní gró. Věty, které mají nekonečno odboček, drží člověka v pozornosti, fascinaci, kam se myšlenka ubere, mísení reality s obrazy, abstrakcí... nikdo neumí utíkat do pocitu prázdna, vykořistění, bezútěšnosti a sebehledání tak jako právě Starnone u svých postav. Ale tady se opravdu něco roztříštilo na tisíce malých střepů, které je třeba složit - je to sám autor a my jsme toho svědky.
Nevím, zda pro mě nebylo již úmorné dále se vyrovnávat s osobou jeho otce Frederica. Vzorec se neustále opakoval: Fdrí byl zkrátka chlápek, který chtěl pořád víc a měl tudíž pořád málo. A to ego, které všechny tlačilo k zemi, doslova utlačilo i malého Domenica, zvaného Mimí, který teď potřebuje zjistit, co tento, sám sebe označující, UMĚLEC - malíř - zneuznaný a všemi nepochopený, protože všichni jsou "kokotizasraný, Mimí", který jen máluje a máluje, vlastně znamená pro něj - pro Domenica, pro Mimího, jeho prvorozeného syna. Ptá se, co mu způsobil, co zanechal, skládá střepy, pak je zase rozbíjí. Velmi často to vypadá na smíření, mozaika vzpomínek drží, ale nakonec se zase vše tříští a my skládáme znovu.
Části, kde se mihla matka, kde se k ní obrací a vrací, pro mě byly spásným momentem nádechu. Ženský element to zkrátka potřebovalo. A vztah s matkou, byť taky ne idylický, přinášel novou perspektivu, emocionalitu, něco víc než neustále se opakující paletu rozmazaných barev naštvaného Fdrího.
Konec knihy je neurčitý, jako to je u všech příběhů Domenica, nicméně se tento autobiografický až terapeutický text uzavře, navštívíte-li stránku starnone.it. V tu chvíli se ve mně něco zvláštně hnulo, došlo mi, že jsem byla svědkem tak čisté a upřímné reality, se kterou se člověk vlastně v literatuře pravidelně nesetkává, až se mi nějak vnitřně chtělo to cestu absolvovat znova.
Za toto opět brilantní setkání dávám čtyři hvězdy a knihu doporučím těm, kteří už autora potkali. Nemyslím si, že by to mělo být první rande, s velkou pravděpodobností by už pak další schůzka neproběhla.

A DÍKY Alici Flemrové za opět NEUVĚŘITELNÝ překlad.

2 15.10.2022

Domenico Starnone je mistr. Vládne slovu a jeho nekonečná, přitom dokonale vypointovana, souvěti jsou slast. Tkaničky si na nic nehrají. Bezny rodinny narativ - uzly v životě, uzly v lidech a minulost, která se rozhodně neváže na maslicku.
Závěr překvapí, byť čtenář tusi kdo, jak, proč, zajimá ho motivace postav.
Ale především ten sloh, ten spisovatelsky um prostě stojí za přečtení!

5 04.12.2021

Dílo Františka Tichého vysoce překračuje literaturu pro děti a mládež. Pro mladé čtenáře bude, troufám říci, osudovým setkáním - pro dospělého čtenáře zase zastávkou, vyžadující dlouhý čas rekapitulace, reflexe, vstřebávání a věřím, že podnítí cestu rešerší za Petrem Ginzem a ostatními chlapci, kteří se stali předlohou pro postavy v knize.
Citlivě a krásně napsaný příběh, který dalece překračuje šablonovitost chlapeckého přátelství. Velice představitelně, uvěřitelně a přitom historicko-fakticky předkládá vývoj a závoj hrůzy válečných i předválečných let, kdy si židovský chlapec nemohl sednout do prvního vagonu elektriky, hrát si v parku a posléze v Terezíně doufal, že neuvidí své jméno na seznamu směr Osvětim.
Nejkrásnější kniha s touto tematikou vůbec, oceněna zcela a docela právem!

1 30.11.2021

Toto je zkrátka nádherná cesta čtenáře příběhem, u kterého otevírá ústa a mysl k stovce otázek nad lidmi, bytím, spravedlností, činem, aktem ... Toto je mistrovství!

6 30.11.2021