Lachtaan
komentáře u knih
Syndrom E
Franck Thilliez
Díky zatím poslednímu dílu z hutné francouzské detektivní série jsem se odhodlal ke koupi i těch ostatních a tentokrát jsem začal hezky od začátku, abych byl už vůbec první částí prozatimní pentalogie naprosto odpálen. Mně velmi blízké filmové prostředí oblékl Thilliez do neskonale trpkého a drsného hávu a formou jedné z nejpropracovanějších detektivek, s nimiž jsem se kdy setkal, nám doručil necelých 400 stran velmi zdařilého románu, na jehož konci strne hrůzou i sebeostřílenější fanoušek tohoto žánru.
My děti ze stanice ZOO
Christiane F. (p)
Na doporučení bych se k téhle knize nikdy nevrhnul, protože ať už ostatní shazovali právě ji či filmové zpracování, byli vesměs všichni znechuceni. Jsem rád, že jsem na ně nedal, protože ze všech 20 knižních titulů k maturitě se zrovna tahle kniha řadí k pětici toho nejlepšího, z čehož bych rád v květnu odmaturoval. Ohromně se mi líbilo odlehčené vyprávění, které v sobě na druhou stranu mělo velkou poutavost, která mi jen včera zapříčinila to, že jsem přečetl 50 stran během jediného dne. V neposlední řadě musím vyzdvihnout ponaučení o světě drog v podrobnějším měřítku. Bavilo mě to a zároveň znechucovalo, což byl cíl samotné autorky.
Stařec a moře
Ernest Hemingway
Opět maturita, opět povinnost na poslední chvíli. Nedokážu si představit, zda by kohokoli dokázalo zaujmout exaktní filmové zpracování, v knižní podobě ale velmi banální příběh dokázal upoutat. Snad jen kdyby se v malém počtu pasáží dala novela ještě o něco zkrátit. Jinak nemám co vytknout, chválím především propracovanost obou ústředních postav.
Aréna smrti
Suzanne Collins
Z teenadult sci-fi asi vůbec nejlepší knižní jedinec. Přiznám se, že jsem se k celé sérii dostal až po zhlédnutí prvních dvou filmů, nic to nemění ale na tom, jak povedená Aréna smrti skutečně je.
Smrtihlav
Franck Thilliez
Zatím poslední vydaná Sharkova temná vyšetřovací odysea mě možná tolik nezasáhla celkovým průběhem (ačkoli si Thilliez vzal na paškál zase pořádně drsnou zápletku), ale postranní linka s Franckovými problémy mě hlavně ke konci knížky fakt sundala. Tak ještě Pandemie a mám hotovo.
Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii
Ladislav Zibura
Co je na světě lepší než cestování? Tenhle koníček nepředčí ani knížky, ani filmy! A Zibura o tom napsal ty nejlepší cestopisy. Snad nikdy jsem řádky knížky nehltal tak zběsile, jako v případě jeho děl. Mám u každé stránky silné nutkání se sebrat a ihned vyrazit na obdobnou pouť.
Nejlepší víkend
Patrik Hartl
Prvok byl pecka, Okamžiky mě naprosto emočně rozložily, Erotikon místy už trochu znechucoval a Víkend mě nesčetněkrát upozornil na to, jak se v životě nevyplácí lhát. Kdybych měl udělat žebříček z prozatímních Hartlových děl, tak bych na první příčku šoupnul příběh Jáchyma s Veronikou, za ně těsně Prvoka s kolegy, pak bych si mile rád zavzpomínal na směsici zdejších hrdinů a na poslední místo zaparkoval knížku, ze které si kromě Adély a její životní odysey ani už nepamatuju jiné postavy. Každopádně doufám, že se třeba v příštím roce dočkáme další obdobné knížky, všechny se totiž četly naprosto samy (pokud byl čas).
Sněhulák
Jo Nesbø
Nebýt letošní premiéry filmové adaptace, pravděpodobně bych se nejen ke Sněhulákovi, ale také k samotnému Nesbemu nikdy nedostal. Film, jak už to tak bývá, dosti pohořel jako snaha vykořisťovat úspěšný knižní titul. Ovšem atmosféra, která čišila z onoho příběhu, mě přinutila, abych dal zajímavému případu z drsného norského prostředí šanci v té povedenější, knižní podobě. A nelituji jedinou chvilku strávenou s knížkou v ruce. Napínavé každým písmenkem a čtivé, že kdyby byl člověk obdarován větším množstvím volného času, slupl by Sněhuláka jediným dechem. Skvělá práce! A už teď vím, že to nebylo poslední dílo, které jsem si od tohoto talentovaného Nora přečetl.
Obraz Doriana Graye
Oscar Wilde
První kniha zprvu nucená ke čtení kvůli maturitní četbě. Po plandavém začátku napříč nezajímavou anglickou smetánkou jsme ale dostali výborně napsaného a strhujícího příběhu, který končí takovým způsobem, že jen sedíte s otevřenou pusou a nevíte jestli máte dál číst, nebo jen přemýšlet nad tím, co se vám právě honí hlavou. Ten zmatek je velký ale nezapomenutelný. V dobrém slova smyslu!
Muž, který chtěl být šťastný
Laurent Gounelle
Dílo, o němž jsem neměl ani tušení, mi přistálo do klína absolutní náhodou a jelikož jsem snad od maturity nic tak krátkého nečetl, zabralo mi jen pouhých pár dnů. Ale i během těch pár hodin, co jsem s ním strávil, mi v mnoha ohledech tak znamenitě otevřelo oči, že na mnoho zdejších myšlenek jen tak nezapomenu. Taková filozofie pro laiky, kteří občas potřebují popostrčit v momentech, kdy si nejsou jisti svými rozhodnutími.
Atomka
Franck Thilliez
Thilliez je knižní bůh mezi těmi, co dokážou do na první pohled obyčejných kriminálek vměstnat naprosto nepředstavitelná témata a motivy tak silným způsobem, že i tak obsáhlé romány budete chtít zhltnout co nejrychleji. Ze série o Francku Sharkovi už mi scházejí dočíst jen dvě díla, nemůžu tudíž Atomku řadit jako nejlepší Sharkův případ, jestli jsem ale za něco této knize nemálo vděčný, tak je to hromada vědeckých informací nejen o radioaktivitě, kterou si odsud odnáším.
Smrtící DNA
Franck Thilliez
Strach mě kdysi trochu vyvedl ze zajetých kolejí, které v rámci románových detektivek představoval jen severský Nesbø, ale i přes všechny nejasnosti si mě natolik zaháčkoval, že jsem si pořídil všechny předchozí Sharkovy případy. Syndrom E už mě silně chytil a nepustil až do samotného konce a Smrtící DNA se zarývá ještě hlouběji. Bere si na paškál téma genetiky, ohromně působivého odvětví, o kterém se obyčejný smrtelník nedozví jinak než takovýmito prostředky. Od začátku intenzivní nekompromisní čtení, které sice trochu uspěchá svůj konec, to vše ale na úkor otevřených vrátek na další spolupráci i soužití té naší dvojice policejních mučedníků.
Švábi
Jo Nesbø
Trvá mi to vždycky hříšný čas další případ Harryho Holea přelouskat, nevím ale jistě, zda to svést spíše na časovou tíseň či právě na občas komplikovanější vtažení do děje. Thajské prostředí je mi kromě malebných pláží poměrně cizí a v porovnání s Netopýrovou Austrálií mně 400 stránek s myšlenkami na špinavý Bangkok příliš neuteklo. I přesto se ale jedná o zdařilou část rozsáhlé série detektivek, u níž jsem nemálo rád, že mám její většinu stále ještě před sebou.
Netopýr
Jo Nesbø
Kvůli karanténě jsem se od Netopýra musel na tři měsíce odmlčet, jelikož jsem ho ponechal v Praze a nebyla možnost se pro něj vrátit. U knih je takový časový rozdíl bohužel dost znát na výsledném dojmu, protože člověk během té doby leccos zapomene a život je moc krátký na to, abych těch 300+ stran přelouskal znovu. Obecnou synopsi jsem si ale zapamatoval a několik důležitých zvratů rovněž, tudíž se stále dalo najet do zajetých kolejí. Ne nadarmo je ale první případ Harryho Holea zde na databázi tím nejhůře hodnoceným. Oproti mým dosavadním zkušenostem s touto sérií ve formě Sněhuláka a Nemesis jsem se tentokráte nedočkal tak krutopřísného příběhu. Naštěstí jich Nesbo s Holym napsal dostatek a 90 % z nich mám ještě před sebou.
Prázdniny v Evropě
Ladislav Zibura
Uzavřeno, dočteno, poslední Zibura je za mnou! A zrovna po jeho výpravě Evropou mám nutkání okamžitě vypadnout mnohem rapidnější než kdy dřív u předchozích titulů. K tomu našemu světadílu si totiž pro jeho gigantickou rozmanitost vážu asi nejsilnější pouto ze všech částí světa. Ale je to spíš proto, že je jednoduché se po něm pohybovat jak pěšky, jako v případě prince Ládíka, tak autem, jako v případě mém. Až jednou poznám ostatní kontinenty více než jen několika rodinnými dovolenými v Tunisku, tak třeba teprve změním názor.
Pěšky mezi buddhisty a komunisty
Ladislav Zibura
K cestě po Kavkazu i Turecku jsem si vytvořil silnější pouto už jen proto, že mě tyhle destinace lákají o ždibec víc než nekonečná Čína. I přesto ale Zibura opět každého správného milovníka cestování a putování šíleně navnadil a každičkým přečteným řádkem jsem si zaklel, proč sakra taky už někam necestuju. Doufám, že s tímhle konceptem jen tak nepřestane a dokud já nepodniknu podobné “šílenosti”, budu mít alespoň pořád co číst.
Směšné lásky
Milan Kundera
Náhodné počtení k maturitě, které se během oněch dvou hodin proměnilo v zajímavou knižní zkušenost. O Kunderovi jsem doposud slyšel jen velmi okrajově, tuhle pohodovou, nadsázkovou novelu ale odvyprávěl opravdu bravurně a nenudil jsem se jediným řádkem. Kéž by díla na listu povinné četby vypadala všechna podobně!
Výprava za teplem
Jeff Kinney (p)
Bál jsem se. Opravdu jsem se bál, když jsem zjistil, že po několika letech, kdy si Kinney své nápady hodně šetřil a nechával proležet v hlavě, opět vydal dva tituly za jeden jediný rok. Nebýt prosté náhody ,asi bych se o 12. díle dozvěděl až v květnu, již tradičním období zjevení nového dílu na českém trhu. Po 2 hodinovém přelouskání, které je u téhle stále čtivé série již zvykem, mohu ovšem říci, že laťka, kterou si už s prvním dílem kdysi tak vysoko nastavil, se dá překonat jedině v jeho hlavě a stále se mu to daří. Dělá konkurenci sám své budoucnosti, která už ale v době, kdy předchozí díl vychází na světlo světa, je o krok napřed a Greg má ve svém nekonečném pubertálním životě stále co dočinění s nejrůznějšími a hlavně pořád neotřepanými druhy životních potíží, se kterými se dokáže více než ztotožnit kdokoli z nás. Stále prostě žasnu nad tím, jak živé a čtivé dokáže Jeff poseroutky psát. A už teď se opět těším na další knížku.
Rozmarné léto
Vladislav Vančura
Jsou knihy, ke kterým se rozhodně nedá vracet. Absolutní nesmyslnost na pozadí jakéhosi dlouhatánského rozhovoru několika dosti otravných postav. Prapodivná zápletka, která vlastně ani neutváří ucelený děj, kterého by se mohl čtenář chytit i posléze, kdy má kdekoli sdělit, o čem si právě četl. I oslavovaní spisovatelé udělali některé kroky vedle. Tohle je jeden z nich.
Deník malého poseroutky
Jeff Kinney (p)
Začal jsem když mi bylo 8 třetím dílem jako náhodnou dobře vypadající knihou ve školní nabídce od Fragmentu. Od té doby uteklo neskutečných 9 let. Je mi 17 a tuhle sérii stále zbožňuju. A doufám, že dokud jsme oba s panem Kinneym živi a zdrávi, mě Greg a jeho příběhy jen tak neopustí. Protože jej budu číst i ve 30 letech.