Lachtaan komentáře u knih
V první polovině dechberoucí detektivka, stavějící na naprosté nevědomosti a paranoie, opřená o velmi opodstatněná podezření, z toho ústící geniální dialogy během výslechů i mezi trpícími civilisty. Ve druhé polovině již ne tak špičkový boj proti paranormálnímu zlu, které sice zapadá do kostry celého příběhu, jeho řádění je ale citelné pouze do momentu, kdy ještě nevíme, s čím mají hrdinové knihy tu čest. Samotný konec jsem sice smlsnul rychle, ale žádné šokující pocity ve mně nezanechal.
Jeden z vůbec nejslavnějších hororových příběhů všech dob jsem viděl už ve filmové podobě před několika lety, ale jako neznalce předlohy mě oba filmy zase tolik neuchvátily, byť jsem alespoň skrze postavu klauna Pennywise registroval, že jde o poctivé dílo. A když konečně nastala příležitost přelouskat knižní předlohu, ani v nejmenším jsem netušil, do jak čtivé záležitosti se vrhám, jak extrémně mě vtáhne zde budované napětí a jak mi ve finále ani trochu nepřijde, že jsem právě dočetl prozatím svou vůbec nejdelší knížku. Bylo to místy tak nervydrásající, že bych si dal nášup.
Dílo, o němž jsem neměl ani tušení, mi přistálo do klína absolutní náhodou a jelikož jsem snad od maturity nic tak krátkého nečetl, zabralo mi jen pouhých pár dnů. Ale i během těch pár hodin, co jsem s ním strávil, mi v mnoha ohledech tak znamenitě otevřelo oči, že na mnoho zdejších myšlenek jen tak nezapomenu. Taková filozofie pro laiky, kteří občas potřebují popostrčit v momentech, kdy si nejsou jisti svými rozhodnutími.
Pravděpodobně nejdůležitější knižní dílo pro mé vysokoškolské studium, které se stalou oporou i jedné z možných otázek našich bakalářských státnic. Čerpal jsem z něj už při psaní kvalifikační práce, fyzicky jsem si jej pořídil ale až loni na podzim, abych jej mohl zažít ve svém volném čase, bez nutnosti v něm listovat jen kvůli pár citacím. A ač jde o dílo extrémně důležité v pohledu na dnešní velmi dynamický svět a minimálně několik nosných myšlenek bych tloukl do hlavy i negeografům, trvalo mi tak dlouho jej přečíst i právě proto, že v mnoha pasážích je Střet civilizací tak odbornou pitvou světové geopolitiky, že nelze pobrat a vstřebat veškeré informace, co na vás Huntington na bez mála 400 stránkách vysype. Proto bez té poslední *, ale stále knížka, co je biblí pro můj koníček numero uno už od dob, kdy jsem se učil první vlajky a hlavní města.
Extrémně důležitá zpověď jednoho z nejdůležitějších světových lékářů, kterému vděčí nejeden africký národ za velký posun kupředu. A já mu vděčím za vhled do nitra oprávněných, ale nemístných předsudků a předpojatostí o tom, co se děje v koutech světa, kam se ztěží dostanu nejen fyzicky, ale i v rámci svého studia. A to jsem se Africe věnoval v bakalářce a budu brzy i v diplomce. Možná o to důležitější pro mě Faktomluva vlastně je.
Zcela nejlepší Hartlovo dílo dostalo svůj spin-off a já mohl zkonzumovat více jak 400 stran poutavého čtení, které sice místy hraničí s moderní červenou knihovnou, místy si připadáte, jak kdyby se k vám dostali Horákovi v knižní formě nebo jako chlap vůbec nemáte u takového titulu co dělat, stejně vás ale vyprávění všech třil Gazel tak pohltí, že to přelouskáte během jediného týdne. Byla to další fajn jízda, jíž by se měli inspirovat všichni scénáristé novodobých českých romcomů a telenovel.
U Ziburova cestopisu čtenář i popáté ví, že sahá po urputně čtivém díle, které vás opět vtáhne na dobrodružnou, poučnou a sakra zajímavou cestu. Tentokrát přibyla lidskost skrze četné množství lidských příběhů, které pro nás Láďa nasbíral a nezapomněl se svěřit i s několika svými, kdy jsem se u jednoho z nich přistihl, že mám skoro na krajíčku. A už jen proto, že je tohle dílo oproti předchozím tak osobní, v sobě skrývá kouzlo, co by měla obsahovat každá knížka. Ač se k ní třeba už nikdy nevrátíte, kdykoli uvidíte jen její přebal, zavalí vás to nejednou silnou emocí.
Greg po vzoru Simpsonových nikdy nezestárne a dokud Kinneymu nedojdou nápady, budeme s ním dospívat ještě dalších x let. A třebaže já tuhle sérii fakt miluju, vyrostl a dospěl jsem s ní a zrovna v tomto díle cením spoustu odkazů na vedlejší postavy, co se naposledy objevily před více jak 10 díly, už to na mě nemá takový impakt jako když jsem poseroutky začínal číst ve stejném věku, jako by měl být cca Greg sám. Je to pořád fajn, stále je co rozvíjet, ale v porovnání s Poslední kapkou nebo Psím životem už to nemá takové grády a srdíčko.
Carter do toho neskutečně šlape a hned v druhém díle vyrukoval s další neuvěřitelně intenzivní kriminální zápletkou, z níž trne krev v žilách. Aby ale nešlo o repetetivní záležitost, všecko zaobalil tak, aby každý soucitný čtenář měl ke konci velké pochopení pro ony činy, ke kterým se musel úhlavní záporák uchýlit. Až jsem se po odhalení všech motivů chtěl stavět spíše na jeho stranu.
Trvalo mi to krátkých 9 let, ale neuvěřitelné se stalo skutečným a po koupi celého balíku všech 5 dosavadních knižních titulů ze série Píseň ledu a ohně v prosinci 2014 jsem na sklonku léta 2023 opravdu dočetl první z nich. Sice jsem samozřejmě už dlouhé roky obeznámen stejně skvostným seriálem, o to mi bylo ale větší ctí se do onoho světa spletitých intrik a soubojů o moc vrátit a doplnit si mnoho a mnoho detailů, co se na televizní obrazovky nevešly. Tak snad zbylé, ještě delší díly přelouskám už v mnohem kratším časovém horizontu.
Po náhodném setkání s prozatím posledním, dvanáctým dílem série o Robertu Hunterovi nadešel ten správný čas dohnat již hezky popořadě všechny předchozí a ač jsem se ve finále nesešel na konci Dvojitého kříže s takovou spokojeností jako právě u Genesis, kniha je to výtečná a těch 330+- stran uteče jako voda. Už jen proto, že Chris Carter vám svým vyprávěčským stylem opravdu nedovolí knížku byť jen na okamžik odložit. Až tak poutavé detektivky v jeho hlavě vznikají.
První, zcela neplánované setkání s Robertem Hunterem a rovnou taková bomba! Dlouho mě žádná detektivka takhle nevtáhla, Carter si dokáže pohlídat sílu jakéhokoli zvratu a že jimi opravdu nešetří. Hned se vrhám do předchozích případů, tohle vypadá na zlatý důl pro mé čtenářské preference.
Můj zdaleka nejoblíbenější autor mi skrze prozatím poslední štaci v kariéře detektiva Francka Sharka doručil další kulervoucně intenzivní zážitek, kde se jádrem dalšího terorismem šmrncnutého případu stalo téma, o němž v době psaní absolutně netušil, jak ožehavé a silně aktuální jednou bude. Thilliezova Pandemie vznikala v době, kdy se zjevila nová forma eboly, co pustošila západní Afriku s malým přesahem například do USA. Ale vyšla v době, kdy se s opravdovou pandemií potýkal celý svět. Děsivá náhoda…
Poprvé za celou už fakt dlouhou sérii Poseroutkových deníků nemám možnost sázet maximální hodnocení. A to ne proto, že bych cítil, že má Kinney už přestat. Vzhledem k tomu, že mu jeho svět funguje obdobně jako například svět Simpsonových, kde se neřeší stárnutí, tohle půjde ždímat ještě nějaký ten rok a já budu u toho. Jen mi to tentokrát přišlo hrozně málo osobní, asi mě víc zajímají trable samotného Grega, než když popisuje celých 200 stran jiné postavy a sám je tam jen na okraj.
Další z knih, ke kterým jsem se dostal jen a pouze na základě studijních povinností, bohužel zrovna z toho ranku, ke kterému v rámci celé škály rozmanitých odnoží geografie tíhnu úplně nejméně a právě vzhledem k tomu mě titul nikterak nevtáhnul. Dozvěděl jsem se leccos potřebného, ale spíše jsem si ještě více prohloubil averzi vůči regionu východní Evropy. A to nejen k současné geopolitické situaci.
Vzhledem k mé bakalářské práci na Afriku ve 21. století jsem na knihu afrikanistky, která je mi během mého studia již velmi známá, narazil paradoxně vskutku náhodou, ale ani jedinou stránkou nelituju. Někomu, kdo do Afriky není zasvěcen tak silně jako já, tenhle titul nic neřekne, já jsem ho ale přelouskal s velkou chutí a silnou snahou zachytit co nejvíce podstatných informací, které mi nebudou podstatné jen pro mou kvalifikační práci, ale i pro další studium.
Zatím poslední vydaná Sharkova temná vyšetřovací odysea mě možná tolik nezasáhla celkovým průběhem (ačkoli si Thilliez vzal na paškál zase pořádně drsnou zápletku), ale postranní linka s Franckovými problémy mě hlavně ke konci knížky fakt sundala. Tak ještě Pandemie a mám hotovo.
Thilliez je knižní bůh mezi těmi, co dokážou do na první pohled obyčejných kriminálek vměstnat naprosto nepředstavitelná témata a motivy tak silným způsobem, že i tak obsáhlé romány budete chtít zhltnout co nejrychleji. Ze série o Francku Sharkovi už mi scházejí dočíst jen dvě díla, nemůžu tudíž Atomku řadit jako nejlepší Sharkův případ, jestli jsem ale za něco této knize nemálo vděčný, tak je to hromada vědeckých informací nejen o radioaktivitě, kterou si odsud odnáším.
Hodně jsem váhal, zda u Sharkovy prvotiny uvalit pětikvalt, ale když jsem si uvědomil, jak jsem tenhle příběh hltal a byl napnutý jak kšandy, koho Thilliez odkrágluje na další stránce, nemůžu hodnotit jinak. Já bezmezně miluju seriálové nekompromisní kriminálky alá severský Most, jelikož už mi ale ty opravdu poutavé došly, musím za tímhle žánrem sahat do knížek. A minimalně ty s komisařem Sharkem tu touhu kompenzují znamenitě.
Po každé Hartlově knížce jsem hned dychtil po další, třebaže jsem věděl, že to nějaký čas potrvá. Během covidu jsem úplně zapomněl na další kousek čekat a on se loni objevil úplně zčistajasna. 15 let lásky zase staví na obdobných obyčejných lidských tématech, kdy se s mnohými z nich může sžít člověk jakéhokoli věku, nelze se ovšem ubránit pocitu, že tentokrát Hartl využíval spousty nitek, za které už nebylo třeba tahat. Nebudu tu vyjmenovávat, co všechno by se dalo redukovat, každému čtenáři tu mohou vadit jiné záležitosti. Ale navzdory tomu, že se objevily pasáže, co už příliš nepoutaly mou pozornost, jsem měl kolikrát i na krajíčku. A to je stále známka dobrého čtení.