Lachtaan komentáře u knih
Další díl, který se téměř v celé své délce soustřeďuje na jednotné téma, tím se v Ošklivé pravdě stal mírně poučný náhled na dospívání. Knížka přišla zrovna v době, kdy jsem si procházel obdobným obdobím jako moji hrdinové, tudíž jsem se s nimi mnohokrát ztotožnil. A to ke spokojenosti jedině napomohlo.
Vůbec první část, která čtenáře vytrhla z letargie obyčejných školních dnů a s nimi spojených trablí a na celých 200 stránek nastavila předem dané téma, kterým se v Psím životě stalo léto. Zrovna film mi na některé části prázdninových strastí Grega a Rowleyho hodil trochu stinné světlo, ale nejvíce oceňuju, že spoustu událostí jednotlivých knížek nezahazuje autor pod koberec, ale prostřednictvím mnohdy až skrytých odkazů se k nim vrací v následujících dílech. Viz. příchod psa Chlupáčka do rodinného příběhu.
Přestože se v celé sáhodlouhé Kinneyho sérii objevuje hromada zápletek, za které bych autora pozval na pivko, Poslední kapka s sebou kdysi přinesla kouzlo zcela neznámého světa a na víc jak polovinu mého dosavadního života mě uvrhla do svých spárů. Začal jsem číst, když jsem navštěvoval 3. třídu, nyní je mi 20 a stále vyčkávám každý další díl. A ještě dlouho jen tak nepřestanu.
Na Poseroutku jsme na základce narazili náhodou prostřednictvím Poslední kapky a po čase jsme se sešli i s druhým dílem bez znalosti toho, že se před ním nachází ještě jeden titul. Dneska už ani nedokážu spočítat, kolikrát jsem prvotní trilogii přelouskal, v dřívějších dobách jsem měl ze zvyku se s každým nově příchozím Gregem zase vrhnout na všechny dosavadní kousky. Poté světlo světa spatřily i filmy, ty zrovna příběh “Rodrick je king” ještě víc zarazily do mých vzpomínek. Proto už nemám potřebu pokračovat v onom dávném rituálu starší části každých půl roku neustále přelouskávat.
Po příliš nezáživném Rowleyho spin-offu jsou tu zase ty zažité příjemné zápisky našeho místy až cynického Grega, které i po těch 15 titulech pořád neztratily šmrnc. Jeff Kinney je génius, co se týče neustálých svěžích nápadů, jak okořenit Gregův život. Z celé druhé (započaté) desítky je Na spadnutí asi vůbec nejzajímavějším kouskem. Dostáno včera k narozeninám - přečteno opět za pár pouhopouhých hodin.
Uzavřeno, dočteno, poslední Zibura je za mnou! A zrovna po jeho výpravě Evropou mám nutkání okamžitě vypadnout mnohem rapidnější než kdy dřív u předchozích titulů. K tomu našemu světadílu si totiž pro jeho gigantickou rozmanitost vážu asi nejsilnější pouto ze všech částí světa. Ale je to spíš proto, že je jednoduché se po něm pohybovat jak pěšky, jako v případě prince Ládíka, tak autem, jako v případě mém. Až jednou poznám ostatní kontinenty více než jen několika rodinnými dovolenými v Tunisku, tak třeba teprve změním názor.
Sice jsem se zapřísahal, že Kinneyho sérii Deníku malého poseroutky budu hltat i klidně ještě v době, kdy bych to měl už spíše číst vlastním dětem před spaním, ale s trochu odvážnější odbočkou od klasické série jsem já osobně tentokrát narazil. Tam, kde jsou Gregovy zápisky i po tolika dílech pořád čtivé a hravé, vizuální zpracování knížky naprosto skvělé, tak tam je Deník báječného kamaráda až moc přílišným příkladem knihy pro děti, knihy, kterou už téměř dvacetiletý člověk prostě nezkousne. Je to hlavně tím, že i když je Gregovi po těch letech zápisků pořád 12 (cca), s jeho problémy se dokáže čtenář mnohdy ztotožnit bez ohledu na svůj věk. Ale Rowleyho dětinskost se ani nedá podat tak, aby přišla vtipná i lidem, kteří už dochodili základku.
K cestě po Kavkazu i Turecku jsem si vytvořil silnější pouto už jen proto, že mě tyhle destinace lákají o ždibec víc než nekonečná Čína. I přesto ale Zibura opět každého správného milovníka cestování a putování šíleně navnadil a každičkým přečteným řádkem jsem si zaklel, proč sakra taky už někam necestuju. Doufám, že s tímhle konceptem jen tak nepřestane a dokud já nepodniknu podobné “šílenosti”, budu mít alespoň pořád co číst.
Geniální počin nesmírně sympatického spisovatele i obyčejného člověka. Chvíli mi trvalo si zvyknout na trochu jiný styl vyprávění než v titulu o Kavkazu i na to, že mi v dosti místech přišlo, že se přímo v této knize toho nestalo tolik jako na cestě Gruzií. I tak jsem se ale sešel opět s neskutečně čtivou knížkou, jejíž až dojemný konec mi okamžitě nafackoval, proč já už také dávno na nějaké obdobné výpravě nejsem. Hned bych vyrazil objevovat svět jako právě princ Ládík!
Co je na světě lepší než cestování? Tenhle koníček nepředčí ani knížky, ani filmy! A Zibura o tom napsal ty nejlepší cestopisy. Snad nikdy jsem řádky knížky nehltal tak zběsile, jako v případě jeho děl. Mám u každé stránky silné nutkání se sebrat a ihned vyrazit na obdobnou pouť.
Nikdy mi snad netrvalo tak dlouho přečíst tak vskutku krátkou knížku. Jsem rád, že jsem se po maturitě k Lovcům hlav konečně vrátil, protože ač byla první polovina až moc konverzační, ta druhá nabrala ty správné thrillerové obrátky a já ji dojel během několika málo volných odpolední. Podle ohlasů na film jsem věděl, že ten příběh musí být skvělý. A v knize je, tak teď ještě tu obrazovou adaptaci.
Prvok byl pecka, Okamžiky mě naprosto emočně rozložily, Erotikon místy už trochu znechucoval a Víkend mě nesčetněkrát upozornil na to, jak se v životě nevyplácí lhát. Kdybych měl udělat žebříček z prozatímních Hartlových děl, tak bych na první příčku šoupnul příběh Jáchyma s Veronikou, za ně těsně Prvoka s kolegy, pak bych si mile rád zavzpomínal na směsici zdejších hrdinů a na poslední místo zaparkoval knížku, ze které si kromě Adély a její životní odysey ani už nepamatuju jiné postavy. Každopádně doufám, že se třeba v příštím roce dočkáme další obdobné knížky, všechny se totiž četly naprosto samy (pokud byl čas).
Když už můžu porovnat i s oslavovanou Formanovou filmovou adaptací, kniha pro mě nabírá na ještě větší hodnotě. Přehršel srdceryvných dramatických momentů z knižní předlohy je totiž ve filmu upozaděn až jakousi snahou o komický nádech. A ten jsem po zážitku s Vyhoďme ho z kola ven nebyl ochoten u Přeletu nad kukaččím hnízdem jakkoli přijmout. Z depresivní knihy se nedělá satirická procházka psychiatrickou léčebnou. Podtrženo, sečteno - Keseyho román je jedním z nejlepších titulů, které jsem kdy četl.
Poezie prostě není nic pro mě. A ani pravděpodobně nejslavnější zástupce tohoto literárního druhu v našich končinách tenhle názor nezměnil. Nebýt filmu, který mi některé balady alespoň trochu přiblížil, pochopil bych na jedno přečtení maximálně tak Vodníka a Svatební košili.
Dílo, které mi pro svou rozvleklost trvalo k maturitě přečíst opravdu nejdéle. A přesto, že se dostavilo mnoho pasáží, ve kterých jsem se modlil, abych se již blížil ke zdárně nedosažitelnému konci, ve finále si Zabiják skutečně zaslouží svůj post mezi nejslavnějšími francouzskými romány. Je řádně krutý, nekompromisní, až depresivní. Zola skvěle poukázal na to, jak nejen démon alkohol, ale i obyčejná pýcha dokáže z úspěšného člověka stvořit společností opovrhovanou trosku, pro kterou bude i pomalá smrt naprostým osvobozením.
Na doporučení bych se k téhle knize nikdy nevrhnul, protože ať už ostatní shazovali právě ji či filmové zpracování, byli vesměs všichni znechuceni. Jsem rád, že jsem na ně nedal, protože ze všech 20 knižních titulů k maturitě se zrovna tahle kniha řadí k pětici toho nejlepšího, z čehož bych rád v květnu odmaturoval. Ohromně se mi líbilo odlehčené vyprávění, které v sobě na druhou stranu mělo velkou poutavost, která mi jen včera zapříčinila to, že jsem přečetl 50 stran během jediného dne. V neposlední řadě musím vyzdvihnout ponaučení o světě drog v podrobnějším měřítku. Bavilo mě to a zároveň znechucovalo, což byl cíl samotné autorky.
Farma zvířat je unikátem ve svém žánru a pevně věřím, že jen tak nedostane nějakou silnou konkurenci. Nemohu konstatovat, že je ke svému útlému obsahu zrovna lehká na pochopení, což si většina lidí před přečtením myslí. Není ovšem nikterak komplikovaným filozofickým dílem, nad kterým byste museli bloumat celé hodiny. Svižně uteče a hůře se od ní odvrací. A to je nejpodstatnější známka dobrého knižního titulu.
Začínám se domnívat, že stejně nesmrtelná jako tahle série je i autorova vynalézavost. Pořád mi v 75% připadá, že se pohybujeme v těch inovativních vodách první trilogie. Sem s dalším dílem!
Hartl je jediný současný český spisovatel, jehož tvorba mě opravdu baví a také asi vůbec jediný tvůrce, kterého knihy bych chtěl vidět zfilmované, pokud by šly skutečně věrně s knižní předlohou. Po zkušenosti s Prvokem i Okamžiky štěstí je Malý pražský erotikon "pouze" takovým obalem toho lepšího jádra z výše zmíněných knížek, ale i přesto mě strašně bavil a jakmile jsem si k němu sedl, těžko se po pár stránkách zavíral. Oněch 400+- stran ze začátku vypadá jako bichle, se zalíbením v gradaci příběhu a dospívání postav jsem ji ale přelouskal během jediného týdne a to ještě s tím, že jsem se od ní několikrát opravdu bravurně odtrhl. Ještě na mě čeká na poličce Nejlepší víkend, tak snad to nebude další mírný sešup dolů.
Bravurní Sněhulák mě v nemalé míře nakopnul směrem, kde se začnu hojně věnovat severským kriminálkám a obzvláště tvorbě skvělého spisovatele jménem Jo Nesbø. Náhodně jsem sáhnul po rozvleklé, ale intenzivní detektivce Nemesis, kde opět nechybí ta norská drsnost a hra bez jakýchkoli kompromisů. Musíte se opravdu do celého příběhu vcítit, aby vám ani jedna z necelých 500 stránek nepřišla zbytečná. Pak se už jen začínáte rozmýšlet, jakým případem Harryho Holea či jiným Nesbøvým knižním titulem budete nadále obohacovat svou sekci Přečtených.