Legendre komentáře u knih
Najděte si definici žánru trash a máte Loď s otroky vystiženou líp, než zvládne jakýkoli komentář.
Je to totiž strašná pitomost. Klímovi se musí nechat jedno - umí psát, takže i tahle kniha je velmi čtivá (a za to ta jedna hvězda), ale obsahově to je... škoda mluvit. Jak napsal kolega v komentáři vedle, naprosto evidentně to je příběh, který by si autor přál prožít, takže je tam plno autobiografických prvků i postav založených na reálných lidech, které fakt není těžké rozklíčovat (Vladimír Železný, Jan Vávra, Radek John, abych se držel jenom Novy), a pak plno nesmyslů. Třeba to, jaký by chtěl být Klíma kanec, co sbalí každou, na kterou si vzpomene, střídá to z postele do postele... je těžké se nesmát už jen z toho popisu v knize, tím spíš, když si pak člověk v hrdinovi představí zrovna Klímu (moje nejoblíbenější kravina je asi ta, když reportér líčí, jak šel na rozhovor s jistou soudkyní, samozřejmě hned došlo na sex, pak to dělali přímo na lavici obžalovaných, načež je vyrušila jiná soudkyně, která se k nim hned přidala.... jasněěěě, Pepíku, proboha nekoukej na to threesome porno tolik).
Ani nemluvím o překombinovaných konspiracích, ději, nerealistické motivaci jednotlivých postav a podobně. Hledání senzací v sexu, akčním ději, spiknutích.
Trash.
Spíš soubor postřehů z Mexika než souvislý text a spíš zachycení jednotlivých okamžiků, dojmů, vůní, světel a vjemů, než že by šlo nějakou vysokou literaturu.
Zkraje jsem se vůbec nemohl chytit, teprve druhá půlka s drogovými vizemi a sjetými stavy mi přišla zajímavější. Když Ferlinghetti popisuje zkouření ze špatný trávy, vybavil se mi vlastní totožný zážitek, který popsal naprosto skvěle a výstižně.
Jenže už mi není dvacet, abych hltal beatnickou literaturu (byť, já to přece vím, Ferlinghetti se sám k beatnikům nikdy nepočítal, měl se spíš za bohéma). A už vůbec necítím souznění s obdivovanými levicovými revolucionáři a naštvání na tu hroznou zlou Ameriku a všechny ty agenty v žoldu CIA. Mnohem víc mě zaujal jiný úryvek, mnohem aktuálnější:
"... žádný celníci, žádný války, žádný ochranný tarify, žádný pasy, žádný imigrační a přistěhovalecký dokumenty, žádný z těch starejch ochrannejch bariér ochraňují každýho před každým, nakonec by i oceány vyschly a nenechaly nám jinou možnost než přijmout indiány za svý bratry a celá země by byla jeden velkej kontinent a v něm by nakonec konečně všechny barvy pleti splynuly v jednu pleť a jeden jazyk. K tomu nám zbejvá ještě 5000 let, i když jsme promrhali skoro 2000 let špatným směrem... ze všech národních vlajek by se udělaly plínky nebo obvazy a používaly se v porodnicích, kde by se rodila jenom nová generace dětí jen a pouze smíšenejch barev a ras..."
A mě nějak nenapadá důvod, proč ne.
Bond 001.
Je znát, že šlo o první bondovku, Bondovo filozofování na téma "hraju si na indiány a nemá to cenu, tak raději opustím tajnou službu" se do knihy vůbec nehodí (Fleming se k tomu vrátil až mnohem později, kdy svou únavu životem přenesl i na Bonda). A druhá polovina knihy - od únosu Vesper - je o dost slabší.
Nicméně: první polovina Casina Royale je špičková. Příprava akce a její samotné provedení v kasinu bere dech, je znát, že autor tam byl jako doma, popisy karetních partií, libůstek v jídle a pití, ženské krásy nebo skvělých detailů jako pokus bulharských padouchů zabít hrdinu fotoaparátem jsou příjemnými třešničkami na dortu (mimochodem, to se fakt stalo, včetně neslavného osudu obou vrahů - Fleming měl tuhle historku z první ruky a jen ji zbeletrizoval). A právě proto mají bondovky takové kouzlo: kouzlo detailu vychutnávající si život, protože smrt je hned za rohem. Popsat akci, kde hrdina postřílí půlku KGB, by dovedl každej moula. Ale o to Flemingovi vůbec nešlo.
A poznámka na závěr: mám tu smůlu vlastnit vydání od XYZ z roku 2006. Když opominu, že nesnáším filmové obálky, je tohle vydání plné překlepů a chyb. Třeba chybějící uvozovky jsem po desátém výskytu přestal počítat. Je to škoda.
Chlápek ve friendzone u nestálý holky, která moc neví, co chce, se z ní ani nesnaží moc dostat.