Legendre
komentáře u knih
Planetky
Hana Lundiaková
Strašná nuda.
Snad bych to měl rozepsat víc, ale ty povídky mě znudily tak, že snad někdy příště, teď na to nemám těsně po dočtení sil.
Takže jenom: strašná (a bohužel strašně špatně napsaná) nuda.
Tak.
Můj bratr oceán
Jack Kerouac
První newyorská půle velmi slabá, toulky a pitky New Yorkem popsal Kerouac jinde mnohem živěji, opravdověji a životněji. Od stopu do Bostonu a nalodění naštěstí podstatně zajímavější. Celkově chápu, proč se za tuhle juvenilii Kerouac styděl, oproti jeho vrcholným dílům z 50. let je to fakt slabota. Zajímavé jsou jen zárodky jeho celoživotních témat, jako je touha po svobodě, po cestách, po tom změnit svůj život... Všechno ale předvedl mockrát potom a mockrát lépe.
Svatopluk Veliký, král Moravanů a Slovanů
Lubomír Emil Havlík
Snaha o jiné, "objektivní" zhodnocení moravské říše je chvályhodná, ovšem ne moc povedená. Místo možná občas lehce devalvujícího pohledu totiž autor nabízí jen moravský nacionalismus.
Že se tak zoufale a mnohdy za každou cenu snaží dokázat, že Svatopluk byl král, a ne "jen" kníže, by ještě bylo úsměvné, protože v myšlení 9. století to ve stínu dvou císařství nebylo vůbec podstatné a realita by zůstala stejná. Daleko horší jsou fantasmagorické úvahy o tom, že papež o Svatoplukovi uvažoval jako o možném římském císaři, prokládané kategorickými soudy "tak to bylo a na tom nelze nic změnit", a ještě se autor podivuje, že si toho žádný jiný autor nevšiml. Nu, pročpak asi. A už vůbec raději nehodnotím Havlíkovu absurdní domněnku, že Přemyslovec Bořivoj I. byl ve skutečnosti Svatoplukův blízký pokrevní příbuzný. To už byl úplný úlet.
Navíc oproti jiným autorům, kteří se taky zabývali středověkem (Žemlička, Třeštík, Wihoda, Lutovský nebo Profantová), je tahle kniha strašně špatně napsaná a zoufale nečtivá.
Vedle toho všeho je ale kniha jinak vzhledem k mizerným pramenným zdrojům 9. století informačně bohatá: třeba při řešení otázky Svatoplukova sídelního města nebo k problematice názvů "Velká Morava vs. Morava". A vůbec samotný záměr napsat monografii k nějakému z panovníků této říše za pozornost stojí.
Evropská integrace bez iluzí
Václav Klaus
Kdo očekává nějakou vyargumentovanou analýzu, bude nutně zklamán. Nic takového v knize není. Klaus kombinuje demagogii s polopravdami, o spoustě faktů se raději nezmiňuje, protože by se mu nehodily do krámu, a když by měl doopravdy začít argumentovat, okamžitě myšlenku utne (bodejť, když zameňuje vlastní dojmy za pravdu). Navíc vývoj 12 let po vydání většinu jeho tezí vyvrátil sám, stačí se podívat z okna.
Fun fact: Klaus nezklame v jediném. Zdaleka nejvíc a nejrozsáhleji cituje sám sebe. Pokud už náhodou cituje někoho dalšího (k nevíře, ale stane se to), takřka nikdy neodolá, aby ho neopravil a nepolemizoval s ním, i když jsou domněle na "jedné straně barikády". Strašně by mě zajímal psychologickej rozbor tak neskutečného jájínkovství.
Nene, Klaus byl daleko nejbezpečnější prezident než Zeman. To byl jen klaun a provokatér, vypitá troska, co zbyla z toho kdysi údajně chytrého politika. Klaus byl demagog při smyslech. Naštěstí lidi, kteří by mu tleskali za tyhle lži, ho nesnášeli z jiných důvodů, tak moc škody napáchat nezvládl.
Abélard a Heloisa – Dopisy utrpení a lásky
Pierre Abélard
Nevěda o knize nic, byl jsem velmi překvapen, že listy Abélarda a Heloisy nejsou z dob jejich milostného vztahu, ale mnohem pozdější, kdy už jsou oba vyzrálí dospělí lidé. První část, Abélardova Historia calamitatum, byla zajímavá hodně: hlavně v tom, co mezi řádky prozrazovala o svém autorovi, jeho sebevědomí (považoval se za nejpřitažlivějšího i nejchytřejšího, jímž ovšem možná opravdu byl) i konfliktní, provokatérskou povahu, jež mu nadělala tolik problémů, ale vědom si jí nebyl, protože se pokaždé cítil ukřivděně, když si s ní nadělal plno nepřátel. O to zajímavější je jeho proměna v dalších listech: zatímco Heloisa zůstává ženou, a to ženou moudrou, vzdělanou a lidskou, životem ukřivděný Abélard se sám staví do role světce (k čemuž byl ovšem předurčen jen svým eunušstvím a ničím víc) a teologického poučovatele. Tím víc vynikne Heloisa jako živá postava a opravdová hrdinka tohoto hutného svědectví o stavu teologie 12. století.
Závěť a jiné balady
François Villon
Série více či méně navazujících básní koncipovaných jako závěť někdejšího bouřliváka, co se nostalgicky loučí s bujným mládím a životem. A vůbec ne špatně.
Anebo jen nezvyk?
Jiří Weinberger
Drží-li se autor limeriků, je to fajn. Ale neplatí to o všech básních. Bohužel.
Na zápraží
Martin Zborník
Až na výjimky naivní lyrika, co až příliš okatě chce být jako Seifert.
Stalin
Zdeněk Ležák
Spíš jen o tom, jak se Stalin dostal k moci, než že by to byl celej životopis. To by tolik nevadilo. Ovšem ty rádoby vtipné glosy v pseudopřímé řeči bolely svou trapností až moc.
Pařížský deník
Tereza Riedlbauchová
Když řinčí sklo a létají motýli.
Jen ten Macurův doslov je úplně mimo.
USA
Terry Deary
Zábavné jako vždy, ale sem tam - a bohužel víc sem než tam - vymyšlené a lživé. Až nečekaně často. Takže bacha, pro pobavení dobrý, ale nevěřit všemu, co se tu píše.
Ženy a Muži
Paul Verlaine
Básník čtenáři sděluje, že rád souloží. Nic víc. Což stačilo říct jednou básní, ne se na osmdesáti stranách stále dokola opakovat.
Československo 1918–1938
Pavel Augusta
Krásná kniha z mé oblíbené dětské edice, bohužel ale těžce poznamenaná dobou vzniku (minimálně vydání z roku 1992). Na jedné straně se autoři až komicky neprofesionálně a s postupem stránek stále otravněji vymezují vůči komunismu, nezbavili se u toho ovšem myšlení doby minulého režimu, což se nejvíc projevuje v jakýchkoli zmínkách o sudetských Němcích, Habsburcích nebo zločinech první republiky, jako byla pozemková reforma. Škoda. Další díly této řady už jsou naštěstí o dost lepší.
Za sedmi divy světa
Vojtech Zamarovský
Za dobovou ideologickou nálož musí hvězda dolů. Možná to v porevolučních vydáních už není, nevím, já četl klasický vydání z roku 1980, kde je toho vyzdvihování "marxistických historiků", opovrhování těmi "buržoazními" (což mimochodem vede i k zavádějící Zamarovského interpretaci dějin) a neskrývanému posmívání se křesťanství prostě moc. Je to škoda, protože jinak je to nádherná kniha, okouzlující historický cestopis, v němž šumí moře, slunce svítí do rozpáleného písku a jenž probouzí neskutečnou touhu se do východního Středomoří (opět) podívat. V dětství jsem tuhle knihu miloval a mám ji pořád rád.
Interview s Jackem Kerouakem pro Paris Review
Ted Berrigan Berrigan
Nic smutnějšího jsem už dlouho nečetl. Blábolení vypité trosky, která ještě pár let předtím byla geniální spisovatel. O to depresivnější, že občas tam Kerouakův někdejší intelekt probleskne a čtenář má srovnání. A to mu bylo teprve 46...
Stopa v mém srdci
Lenka Lanczová
Na soukromé prohlídce v jaroměřickém zámku mimo prohlídkovou trasu s vyprávěním o všech místních legend, na jejímž základě má matka tuhle knihu vlastně napsala, jsem s ní tehdy byl. I proto je to z nostalgie moje nejoblíbenější knížka, kterou kdy napsala. Plus dokonalá letní atmosféra, který nechybí snad nic.
Nepřerušená poezie
Paul Éluard
Jen o trochu sofistikovanější budovatelská poezie. Přesto pár veršů (které neoslavují soudruhy, lid a podobný nesmysly) stojí za pozornost:
"Sbohem smutku
Jsi vepsán v linkách stropu
Jsi vepsán v očích jež miluji"
Nebo
"Ženo s kterou jsem žil
Ženo s kterou žiji
Ženo s níž budu žít
Vždy stejná
...
A černé punčochy
Důvody důkazy
Vidět tě zcela nahou
Čistá nahoto šperku všech šperků"
Mnohem lepší než ty komoušský bláboly.
Zpověď kleptomanky
Florence Noiville
Psychologická studie kleptomanie aneb sto padesát stránek v hlavě lehce znuděné dámy s trochu zvláštním koníčkem. Zpověď kleptomanky mě v první půli, tedy "pouhém" líčení jednotlivých zlodějských zážitků, bavila daleko víc než v druhé, mnohem dějovější linii s tak trochu očekávatelným zvratem. Navíc jednání jedné z postav, které byla ukradena peněženka (nechci spoilerovat, tak jen takhle neurčitě) je mírně řečeno těžko uvěřitelné. A mínusem je i lehce těžkopádný překlad, kde se občas objeví výraz, který do toku vyprávění ani náhodou nepasuje, což je škoda při tom všem vynalézavém hledání ekvivalentů za slovo "krádež", které Valentine nemá ráda.
Daleko nejsilnější jsou okamžiky popisů prožitků při krádežích, vzrušení, napětí, pocit, že Valentine konečně aspoň na chvíli žije a po úspěšné čórce prožívá "mozkový orgasmus", pro ně si román stojí za to přečíst.
Jelikož je celý děj dost velmi subjektivně nahlížen jen a pouze očima hlavní postavy, je dost důležité, jaký si k ní kdo vybuduje vztah. Tady jsem na vážkách - podle popisu byla tahle pětapadesátiletá rusovláska zajímavá a typicky francouzská, jenže když se někdo jmenuje Lestrangeová a přímo v knize je i odkaz na Harryho Pottera, těžko v ní nevidět právě Belatrix Lestrangeovou. Svým chováním by tomu místy i odpovídala... Při krádežích jsme jí fandil, ale v závěru už to bylo složité - třebaže sama mezi řečí přiznává, jak od toho kterého milence dostávala luxusní dárky, představa, že by i její manžel mohl mít milenku, ji rozzuří. Což je asi - přiznejme si - realistické, ale malinko pokrytecké :)
Bylo by určitě zajímavé srovnat kleptomanii s popisem třeba erotomanie v dalších knihách Florence Noiville, kde se autorka zabývá jinými psychickými závislostmi, ale francouzsky nevládnu, bohužel... tak třeba ještě někdy v češtině.
