Linh
komentáře u knih
Kvítek karmínový a bílý
Michel Faber
Pozor kam šlapete. Já bych spíše řekla - pozor co čtete. I po relativně dlouhé době od přečtení knihy mám příběh stále v hlavě. Mám pocit, že hlavní postavy jsou stále se mnou. A co se dělo v průběhu čtení knihy, to bylo teprve něco! Pravidelně jsem se v noci ocitala ve viktoriánské Anglii. Knihu jsem přečetla asi za týden a hned poté následovalo Jablko. Skvěle zpracované rozdíly mezi společenskými vrstvami i vykreslení jednotlivých postav. Konec mně osobně nepřišel otevřený a jediná moje výtka je, že by kniha mohla být delší. Ani Jablko či seriál totiž neukojili moji potřebu zůstat s postavami déle a vědět o nich ještě víc.
Eva
Verena Kessler
Kniha se tématem nezabývá nějak extra do hloubky, ale přesto mě přiměla nad spoustou věcí přemýšlet. I když se čte velmi lehce, řeší těžké téma.
Mít či nemít? Je to hádanka, která nemá řešení, a je na každé ženě, kterou cestu si zvolí.
Přála bych si, aby témata, která se v knize objevují, nebyla ve společnosti tabu a mohli jsme o nich všichni více komunikovat, sdílet navzájem radosti, ale i strasti, které s otázkou mateřství přicházejí.
Linka v poslední kapitole s hádankou byla skvělá a všechny příběhy ještě více spojila.
Mateřství
Sheila Heti
Pokud bych před Mateřstvím nečetla Evu (Verena Kessler), asi bych dala více hvězdiček. Mateřství je taková intimní zpověď ženy, její myšlenky, vzpomínky, představy a sny..ukázka toho, co se může odehrávat v hlavě ženám, které řeší otázku, zda být či nebýt matkou. S některými pocity jsem se ztotožňovala (kapitola PMS a popis toho, jak v tomto období “nesnáší partnera, mě bavila moc), s některými méně. Poselství knihy je zejména v tom, že přibližuje tohle těžké období ženy a ukazuje, že i pro ty, které ví, že děti spíše nechtějí, to může být velmi náročný proces.
Pacanka
Klára Elšíková
Všímám si dvou velmi odlišných názorů - pro některé blbost bez příběhu, navíc ještě trochu sprostá, zatímco pro druhé je to příběh o hledání sebe sama a o vyrovnávání se se ztrátou druhých. To, jak budete knihu vnímat, závisí dle mého názoru hodně na tom, v jakém životním období se nacházíte vy nebo vaši blízcí. Já se řadím do druhé skupiny lidí a kniha mě bavila. Že člověk ve 30 přesně ví, co chce? Že umí adekvátně zacházet s hranicemi? Postavit se za sebe? Že ve 30 jsou lidi “rozumní a normální? Z recenzí na knihu je vidět, že tomu řada lidí opravdu věří. Je ale úplně normální to tak nemít. Jsem ráda za to, jakou formou je příběh napsán. Pokud je člověk vychován tak, že jeho potřeby ani emoce nejsou důležité a že má vyhovět ostatním a moc nevyčnívat, je úplně normální a zdravé, že se to učí ve své rané dospělosti a někdy i dlouho potom.
Díky za tento příběh a nic si nepřeji víc, než abychom se všichni naučili naslouchat a věřit svým vlastním pocitům.
"nasrat na syndromy hodných holek
nejsi blbá
jenom neumíš poslouchat vlastní pocity"
