LyttaNeyd
komentáře u knih
Na Větrné hůrce
Emily Brontë
Nejvíce matoucí věcí na téhle knize byl piktogram milostného románu, kterým byla označena v knihovně. Milostný román? Spíš psychologické drama...
Četlo se to hezky, příběh rychle plynul, a postavy byly velmi uvěřitelné – snad až moc. Celé to je v podstatě o tom, jak se lidé rodí dobří, ale výchova a vnější okolnosti z nich udělají to, čím byli lidé v příběhu Větrné hůrky. Řekla bych, že původcem toho zla byl starý pan Ernshaw, ne proto, že přivedl nevlastního syna k sobě domů, ale proto, že nebyl schopný chovat se k němu stejně jako k vlastním dětem. Taky by mě zajímalo, jak chudák Nelly dokázala zůstat normální a nezbláznit se jako všichni ostatní. Musím říct, že Heathcliff mi občas doopravdy naháněl strach – a přitom mi ho bylo líto.
Co se mi na tom asi nejvíc líbilo, byl jazyk. Člověk si po chvíli přestane uvědomovat, že je to něco trochu jiného, než na co je zvyklý, ale podvědomě to pořád vnímá. Dodávalo to příběhu nádech starých časů – všechno to služebnictvo a vykání a jak ženy nosívaly šaty i při běžném dni.
Knížka rozhodně umí vtáhnout do děje a jsem ráda, že jsem ji četla.
Stopařův průvodce Galaxií
Douglas Adams
Začala jsem číst tuhle knížku s jakýmsi podivným pocitem – z recenzí jsem si vytvořila očekávání, ale očekávala jsem, že kniha bude lepší, než očekávám. Nicméně musím říct, že mé očekávání se nenaplnilo a byla pouze taková, jakou jsem očekávala. Dobře, teď už to slovo vůbec nedává smysl.
Bylo to takové milé čtení, dokonce jsem se párkrát rozesmála nahlas („Nejvyšší prvočíslo se v koutku tiše sloučilo a skrylo se navždy.“). Nicméně žádné hlubší myšlenky jsem tam nenašla, možná se skryly s oním prvočíslem. Taky bych řekla, že čím je čtenář zběhlejší ve vědě a různých pojmech, tím víc ho to pobaví, protože narážek na právě takovéhle věci je tam hodně, to zas ano. Je ale klidně možné, že mi ten hlubší význam prostě uniká.
Určitě si přečtu druhý díl, protože by mě iritovalo, že nevím, jak to končí, ale nejspíš si k tomu vezmu i něco víc na přemýšlení.
Čtyři dohody
Don Miguel Ruiz (p)
Myslím, že z této knihy jsem si odnesla tak třikrát tolik, co si z knih průměrně odnáším. Četla jsem ji na doporučení jednoho velmi dobrého kamaráda s tím, že bych si prý obzvláště druhou dohodu měla vzít k srdci. Za dva dny jsem ji měla přečtenou a teď zkouším dohody uvést do praxe. Určitě si ji přečtu ještě alespoň jednou, abych ji lépe pochopila.
Nicméně neříkám, že je mi v ní všechno jasné – představme si třeba, že všichni čtyři dohody dodržují. Jaký pak má smysl někomu říkat, že ho milujeme, když on si to stejně nevezme osobně? Nebo existuje vůbec nějaký způsob, jak něco udělat pro ty druhé, aniž bychom z toho něco měli? Z knihy jsem pochopila, že pravděpodobně ne, což mi přijde dost smutné. Ale možná to jen špatně beru.
Ale i přes tyhle malé nejasnosti knihu všem doporučuji, je to v podstatě návod, jak se zbavit zbytečného trápení, o kterém ani nevíme, že zbytečné je.
My děti ze stanice ZOO
Christiane F. (p)
Musím říct, že při čtení jsem si sama občas přišla jako na tripu... Kdyby to nebylo psané podle skutečnosti, řekla bych, že to je sice dobře napsané, ale trošku přehnané, hlavně ten věk dětí. Nicméně podle skutečnosti to napsané je, a to je to, co je na knize nejděsivější. Já sama jsem se k drogám nejblíž dostala, když mi o zážitcích s nimi vyprávěl můj o rok starší kamarád, když mi bylo patnáct. Nejspíš jsem se nepohybovala v té správné (nebo spíš špatné?) společnosti, abych o tom věděla něco víc. Osobně nikoho, kdo by byl závislý v tak nízkém věku neznám, ani jsem nikoho neslyšela vyprávět. Zlepšila se situace od 70. let nebo se o tom už jen tolik nemluví? Tipuju spíš to druhé.
Také je dobré, jak jsou všechny Christianiny volby odůvodněné. Když to čtete, sice moc dobře víte, že to byl špatný krok nebo hloupé rozhodnutí, ale nikdy není třeba se ptát proč to vlastně udělala. Z jejího vyprávění je to jasné a každý alespoň trochu empatický člověk se do její role a postavení dokáže snadno vžít. Je snadné říct „Podělala to, a za svůj život si vlastně může sama, ty drogy jí nikdo nenutil.“ Ale upřímně, kolik z nás by bylo silnějších v její situaci? A kolik z těch, kdo řeknou, že ano, by to říkalo i po pár dávkách?
Hned po Christianě jsem nejvíc milovala Detlefa. Protože přesně jednoho takového Detlefa mám to štěstí mít také. Určitě všem doporučuju, aby si to přečetli. Mně to pomohlo být víc ráda za své přátele, rodiče, život.
Fyzika – 50 myšlenek, které musíte znát
Joanne Baker
Skvělá kniha pro ty, kdo si potřebují ujasnit základní jevy ve fyzice a zároveň se i něco dozvědět o lidech, kteří se jimi zabývali. Jednotlivá témata jsou seřazena tak, aby na sebe navazovala, a postupuje se od těch nejjednodušších a nejstarších jako jsou Newtonovy a Keplerovy zákony, až po kvantovou fyziku a antropický princip. Lituji, že jsem si knihu nepřečetla dříve, než jsem začala číst například Stručnou historii času nebo jiné knihy o fyzice, protože v ní jsou právě ty potřebné základy, ze kterých pak všechno vychází. Určitě doporučuji.
Pán much
William Golding
Na Pánu much je nejkrásnější (a možná i nejděsivější), jak dobře Golding vystihl chování chlapců. Protože přesně takhle by to nejspíš opravdu bylo – někdo, kdo chce nějak udržet pořádek a bere na sebe zodpovědnost (v knize Ralph a Čuňas), a oproti němu pak ti, které to „nebaví“ (Jack). Na druhou stranu, ty rozvleklé popisy přírody a spousta metafor byla občas ubíjející. Nakonec jsem si docela oddechla, když to skončilo.
Stručná historie času v obrazech
Stephen William Hawking
Stručná historie času byla asi zatím teprve druhá nebo třetí kniha, kterou jsem četla o fyzice, ale myslím, že jen tak na nějakou lepší nenarazím. Sice jsem nerozuměla úplně všemu, ale z velké většiny se Hawkingovi podařilo mi (i s pomocí obrázků) vysvětlit, jak to myslí. Taky se mi líbilo, že se nijak „nenavážel“ do teologických myšlenek, a nechával prostor i pro myšlenku boha. Nejsem věřící, ale občas je mi proti srsti, když se autoři těchto knih snaží za každou cenu ohánět se vědou a dokazovat, že náboženství je hloupost.
Je to prostě kniha, která vás baví a jako bonus máte pocit, že jste pak ještě o něco chytřejší :D určitě se ji chystám si přečíst někdy znovu.
Hvězdy nám nepřály
John Green
Knížku jsem si přečetla víceméně kvůli tomu, že o ní všichni mluvili a já jsem chtěla být v obraze; toto téma není úplně můj šálek kávy. Nicméně mě příjemně překvapila. Líbil se mi ten typ humoru, a hlavně ta autentičnost. Je úžasné, jak to pan Green dokázal napsat tak, aby to bylo zajímavé a čtivé a zároveň tak uvěřitelné.
Přečetla jsem to za pár dnů, sice už ji znovu číst asi nebudu, ale jsem ráda, že jsem to udělala.
Fyzika
Michael Brooks
Dovolíte-li mi malou slovní hříčku, tak mi kniha ukázala, že existuje celý VESMÍR věcí, o kterých jsem vůbec netušila, že existují, a že se jimi někdo zabývá. Tohle vám ve škole prostě neřeknou. Autor srozumitelně vysvětluje kvantovou fyziku i teorii relativity, nebo alespoň jejich hlavní pilíře. Také vysvětluje Heisenbergův princip neurčitosti i paradox Schrödingerovy kočky... Prostě i pro někoho, kdo se s žádnou s těch věcí dosud nesetkal, je to úžasná kniha a jsem velmi vděčná, že jsem na ni v knihovně náhodou narazila.
Zlodějka knih
Markus Zusak
Věcí, která mě na knize nejvíc překvapila, byl jazyk, jakým je napsána. Vyskytuje se tam spousta krásných poetických obratů, velmi neobvyklých, ale úžasně doplňujících tu atmosféru. Je sice pravda, že některá spojení mě trochu překvapila (vytáhlé modré oči, dlouhonohé zapadající slunce, neobyčejně decentní židle), ale celkově byl jazyk právě to, co se mi nejvíc líbilo. Všechny postavy byly snadno uvěřitelné, hlavní hrdinka sympatická, stejně jako i vypravěčka.. Nikdy by mě nenapadlo, že si oblíbím Smrt, ale bylo to tak, dokonce jsem s ní často soucítila.
Velmi doporučuji.
Nulté číslo
Umberto Eco
Neřekla bych, že kniha je celkově špatná, ale občas byla dost zdlouhavá. Člověk se snadno ztratí ve změti jmen a událostí, zvlášť když Braggadocio popisuje svou teorii, na které stojí zápletka. Také mi přišlo divné, že v příběhu je jen jedna jediná žena, Maia. Nevím proč, ale nějak mi tam estrogen chyběl :D
Na druhou stranu kniha nebyla až tak špatná (a tak tlustá), abych ji nedočetla. Popis chování většinové společnosti byl pro mě velmi zajímavý, a některé pasáže byly napsány moc hezky. 2/5
Jíst, meditovat, milovat
Elizabeth Gilbert
U této knihy je rozhodující, jestli si sednete s hlavní postavou nebo ne, a také jestli jste někdy zažili, co popisuje. Člověk, který se někdy rozváděl nebo měl deprese, se do ní vžije snáz než ten, kdo to nezažil (ale to není jeho chyba, samozřejmě). Mně se hlavní hrdinka líbila, její styl vyprávění i obsah vyprávění jako takového byl velmi zajímavý, občas i poučný. Dlouho jsem se odhodlávala knihu přečíst a nakonec jsem nelitovala. Na druhou stranu, nějak nemám potřebu ji číst víckrát, je pravda, že občas bylo vyprávění až zdlouhavé.
Oceán na konci uličky
Neil Gaiman
Čtyři pětiny knihy jsem byla nadšená, spisovatelův styl i to, co tam popisoval, mi nestkutečně připomínalo dětství. Při čtení jsem měla stejný pocit, jako jsem mívala jako malá, když se mi stávaly (z pohledu malé holčičky) „záhadné věci“. Jediné, co mě zklamalo, byl konec. Nechala bych ho spíš otevřený, aby si čtenář mohl sám domyslet, jestli všechno byla pravda nebo fantazie hlavního hrdiny. Takhle naplno řečené mi to přišlo, jako že mě autor příliš tlačí k tomu, abych příběhu uvěřila. 4/5 za ten závěr.