martina1148 komentáře u knih

Příběh vyjadřující přesné ztělesnění ticha před bouří. Asi tak bych popsala Ptačí ženu. Od samého začátku se k vám informace dostávají klidně, rozvážně, zpravidla vás nijak nerozhází, ani nějak jinak nedostanou z míry. Začnete proto knížku brát jako klidnou a předvídatelnou, v polovině vám může připadat až loudavá. V poslední čtvrtině se ale tato loudavost ukazuje jako bezchybný záměr autorky. Příběh začne nabírat zcela jiných rozměrů a čtenáře, který byl zvyklý na “lážoplážo“, dovádí do nejtemnějších koutů jeho mysli. Vyjádření, jak rychle se může život otočit o sto osmdesát stupňů, pro mě bylo klíčové. Tento přerod pozorujeme nejen v rovině záhad, ale také v rovině citů, rodiny, lásky a vášně. A proto, i když bytostně nesnáším pomalu se vyvíjející příběhy, tenhle mě zasáhl jako do slabin mířená střela, jelikož jeho pomalost byla přesně tím, co mělo odvést pozornost od zvěrstev a černých životních osudů, které k vám do podvědomí na konci knihy vtrhnou jako neočekávaný host.

7 23.11.2020

Člověk by si z popisu Utopené pomyslel, že se jedná o další detektivku, která se snaží rozlousknout pokus o vraždu krásné dámy v nesnázích. To ale bohudík není pravda. Utopená je mnohem víc než jen detektivka. Je to kniha několika životních příběhů, které sváže dohromady jedna žena, jejíž prací jsou podobné hry s životy. Scénárista je vlastně takovým bohem filmového světa. Vytvoří svět, do něj zasadí lidi, těm přidá dobré i zlé vlastnosti, nechá je spadnout do prekérní situace a BUM! Film je na světě.
Co kdyby ale někdo našemu bohu chtěl překazit plány tak, že by se ho snažil zabít? Jeho smrtí by samozřejmě skončil svět. I když je Leona Maxová pouze člověkem, tedy literární postavou, i po její smrti by skončil malý svět popsaný na listech jejího pracně vytvořeného scénáře. Právě proto čtenář cítí napětí při každém otočení na další stránku – Leona Maxová se pro vás stane bohem knihy. Dá se tedy bezesporu říct, že hlavní postavě byla přidělena ta nejvhodnější profese, jakou vůbec mohu komu dát, když chci, aby má detektivka nebyla nudná a tuctová. To už je ale zase přímo dokonalý krok boha knižního světa – spisovatele.

2 20.10.2020

Kdyby lidé věděli, jaké štěstí je v životě čeká, nesnažili by se si ho různými způsoby nahradit. To je věta, která by měla být vytištěna na titulní stránce Pomněnkových matek.
Od knížky jsem očekávala napínavý příběh matek ztracených dětí, které se snaží své děti vypátrat na vlastní pěst a tím dát nespravedlivému osudu najevo, že jim jejich štěstí brát nebude. K mému překvapení jsem ale zjistila, že motiv pomněnek a příběh matek, které přišly o dítě, je pouze situace, do které je zasazený mnohem větší problém – utíkání od vlastního štěstí ve snaze být šťastný. A ať to zní jako sebevětší paradox, kniha mi právě tohle předala.
Touha po štěstí nechybí nikomu z nás. Některým z nás ale chybí trpělivost. Dennodenně se někteří z nás ženou za něčím, co by jim, podle jejich přesvědčení, ono štěstí mělo dát, anebo alespoň nahradit. Drsnou realitou ale je, že čím víc se za štěstím ženeme, tím víc nás opouští a my tak nacházíme pouze jeho náhražky.
Pomněnky mi ukázaly, že tato honba za štěstím může přesahovat morální, společenské i zákonem dané meze. Konec knihy mne naopak utvrdil v tom, že toto substituované štěstí kolikrát způsobí více bolesti, než jeho úplná absence. Málokterý příběh mi sdělil tak důležitou radu, jako Pomněnkové matky. Nežeň se za štěstím, pokud ho někdy chceš skutečně najít. Najde si tě samo. A tím by se měly řídit i “pomněnkové“ postavy.

1 13.09.2020

Čekala jsem, už podle názvu, že knížka bude idylickým příběhem rodiny, která, ač má určitá tajemství, vždy nakonec drží pospolu. Musím ale na druhou stranu říct, že jsem ráda, že tomu tak nebylo.
Stále opakovaná fráze, že každý máme své mouchy a nikdo není dokonalý, nabírá v Liščím tanci úplně nových rozměrů. I ten “nejideálnější“ člověk může mít ve skříni kostlivce, kteří by dokázali jeho celého potopit. Problémem románů dle mého názoru často bývá, že se autor snaží jeho postavy zidealizovat. Nenaloží jim dostatečné množství špatných vlastností, nepřidá do jejich života traumata, která by je ovlivňovala nebo jim do skříně nedá právě ty kostlivce, které můžeme pozorovat u postav Liščího tance.
Název ve mně vzbouzel mnoho otázek. Proč tanec? Proč liščí? A co to má co do činění s rodinou Foretových? Hned jak byl ale objasněn, skoro jako bych si přála ho znova nevědět. Už jeho význam byl totiž opletený spoustou temnoty, stejně jako příběh samotný. K temným příběhům musí člověk najít svou cestu, protože pravda je, že když je kniha napsaná dobře, čtenář se na temnotu v ní nemůže připravit. A já bych tedy ráda viděla člověka, co se dostatečně připravil na příběh Liščího tance.

6 30.07.2020

Jako první mě strhl samotný popis knížky. Příběhy, které si vyslechla psycholožka za svou kariéru a pamatovala si je tak důvěrně, že o nich začala psát knihu? Lepší popis jsem nečetla dlouho.
Pro každého se tu najde něco… Rodinné, pracovní i vztahové intriky jsou zde zasazeny do příběhů, na jejichž konci vám zůstává hlava stát. Vždycky jsem cenila, když mě kniha uměla oslovit tak nějak vnitřně. Když mě dokázala rozplakat, rozněžnit nebo třeba znechutit. Zde jsem byla nadšená z toho napětí a nadšení, co jsem cítila před každým otočením na novou stránku.
Knihy, jako Začátek, by se měly rozhodně skládat z příběhů, které na sebe nenavazují. Vidíme pak, kolik zvratů se může na světě stát, aniž by byl jejich iniciátor společný. Autorka dokázala skvěle vystihnout, že každý je tak trochu blázen, ať už k tomu má důvody nebo ne. Často se ten, který se nám zdá být jako záporák, nakonec ukáže jako nevinný člověk, jehož okolnosti donutily zajít až do krajních mezí a sáhnout si na vlastní dno.
Je zde popisován právě ten začátek, který postavy dohnal až ke konci. Do fáze, kde samy nevěděly kudy kam, a jedinou možnou pomocí se jim zdála psycholožka Vanda Berková, která je zavedla tam, kde se věci teprve začínaly sypat a vše se zdálo skoro v pořádku. Možná je ale právě ta fáze, kde se věci nenápadně sypou, předzvěstí našeho konce.

3 26.06.2020