MartinPecina komentáře u knih

Od pokračování stínadelské trilogie, napsaného po smrti Jaroslava Foglara jeho obdivovatelem Velinským, člověk nesmí čekat moc. Ale zvědavost nakonec stejně zvítězí. Teprve při čtení Posledního tajemství si ale uvědomí, jak hladce ten — pro svou naivitu často vysmívaný — Foglar uměl psát. Jak čtivě, přehledně, vkusně a poutavě strukturoval svoje knihy — krom Hochů od Bobří řeky a Pod junáckou vlajkou ještě Záhadu hlavolamu a její dvě pokračování.

Celá první půlka Tajemství je zahlušená zbytečnými odbočkami a vysvětlováním, zasloužila by si zkrátit aspoň o polovinu. Především na místech, kde se vedou zbytečné řeči o oblékání kabátů a loučení, případně tam, kde se rozvíjejí úplně dysfunkční linky, jako je ta se sportovním utkáním mezi Druhou stranou a Stínadly, ze které vůbec nic nevyplyne a která patrně slouží jen tomu, aby se mohl zjevit odmaskovaný Širokko.

Tajemství a bezčasí, vytvářející u Foglara mystickou atmosféru a zdání časové a místní universálnosti, nahrazuje Velinský doslovností a „faktografickou přesností“, možná až pedantností, se kterou vypočítává jednotlivá léta narození, úmrtí či věk postav, jejich zaměstnání, případně i technologické aspekty tisku a distribuce Tam-tamů. Velinský ke stínadelské mytologii téměř nic nového nepřidává, jen parazituje na tom, co už tady bylo, aniž by ze známých míst dovedl něco dalšího vytěžit. Nepřidává žádná nová zajímavá místa, která by se aspoň vzdáleně podobala Myší pasti, ulici Ve svíčičkách, svatyni Uctívačů, svatojakubskému kostelu a dalším, jediným novým prvkem je větší využití řeky a nález lodi.

Neobjeví se ani žádný nový artefakt z vontské historie, jakým byly kromě ježka třeba stínadelské kroniky, nebo aspoň tajemné kluby podobné tomu, co si říkal Rezavé klíče. Jediným takovým uskupením jsou Netopýři, nedozvíme se ale prakticky nic o jejich historii, členstvu a zvyklostech. Dokonce ani žádné zajímavé postavy na scénu nepřijdou, pokud těmi postavami nemají být dvě dívčí hrdinky, jejichž úloha v knížce je přinejmenším diskutabilní a které se postarají o poněkud překvapivou a málo uvěřitelnou pointu. Ovšem zázračné náhody a absenci logiky bychom našli i u Foglara, a tak jsem shovívavý. Nic proti většímu zapojení dívek do příběhu, je ale třeba přinést trochu přesvědčivější argumenty pro jejich zasazení do děje, abychom pochopili tu rychlou a nepravděpodobnou akceptaci dívek historicky a ideově ryze chlapeckým kolektivem.

Foglarovská invence ve jménech se také nekoná, žádný nový Mažňák, Losna, Hačiřík nebo Širokko či Tleskač za celou dobu nepřijde. Pozitivně ale hodnotím využití některých jmen z šípáckých komisků, která znalce potěší.

Naštěstí (!) se circa od poloviny knížky začne cosi dít, a tak i poněkud zadrhnutý spád a stylistika ustoupí akci, dokonce se začne objevovat i typický humor, který především v komiksech perfektně vyvažoval některé temnější příběhy. Rychlé šípy rozplétají záhadu zraněného chlapce, identitu Netopýrů a postupně doklopýtají až k největší „scénáristické“ prasárně. A snad neprozradím mnoho, když napíšu, že se týká jistého zpochybnění konce prvního dílu, pravosti kteréhosi artefaktu a také odkazu Tleskačova deníku. Považuji to za nedostatek invence Jaroslava Velinského, že nedokázal přijít stínadelské universum obohatit o vlastní kousek mytologie. Ale Velinský není Foglar, mystickou atmosféru navodit neumí, a tak je výsledkem spíše podprůměrná knížka pro děti, která nejvíce těží z toho, že pracuje s nám milými postavami.