Mášenka31 komentáře u knih

Po Červeném drakovi jsem sáhla, když jsem s naprostým rozhořčením odložila Vyhnání Gerty Schnirch. Doufala jsem, že si přečtu něco, co má hlavu a patu, co bude mít silný příběh a postavy, se kterými se dokážu ztotožnit. Všechno jsem dostala jako na stříbrném podnose.

Červený drak je bravurně napsaný detektivní thriller. Ono není jednoduché ukázat čtenáři vodítka, v podstatě jim dát většinu odpovědí, ale udržet si napětí, než na to samé přijdou detektivové. Příběh utíká přesně tím správným tempem (snad až na samotný konec). Postava Grahama je skvěle propracovaná a dívat se na scénu a případ jeho očima mě bavilo. I ostatní postavy jsou z masa a kostí, skoro bych řekla, že i ty vedlejší byly skvěle zapamatovatelné od první chvíle, kdy se o nich v knize psalo. Moc se mi líbil styl, který dával čtenáři pocit, jako by přeskočil první díly série a dostal se někam do její půlky. Postupně se dozvídáme všechny důležité informace z života postav, poznáváme je, chápeme. Hlavní padouch má dobře vykreslenou minulost.

Příběhově mě zklamal jen konec, proto ty čtyři hvězdičky. Myslím, že by to šlo udělat alespoň trochu pomalejší, napínavější a smysluplnější. Ráda se u knížky zastavím a řeknu si "Jakože cože?", ale tady to bylo moc překvapující a závěrečné vysvětlení bylo moc rychlé, aby to dávalo opravdu smysl. Po bravurně napsaném zbytku knihy to autorovi neodpustím.

Ještě bych snad vypíchla úderné dialogy bez uvozovacích vět, ale i tak s vykreslenou atmosférou. Dám si pauzu, než se pustím do dalších knih, ale tahle mě nadchla a určitě se pustím i do zbytku série.

6 29.07.2020

Teoreticky by si tato kniha zasloužila i 5 hvězdiček, ale v porovnání s tím, čemu jsem všech pět dala, by to asi nebylo fér...

Mlčení jehňátek je kniha, která má sem tam trochu problémy s tempem, které vynahrazuje skvělými lidskými dialogy a některými precizně vybalancovanými scénami. Ono není jednoduché dát do detektivního thrilleru tolik viewpointů - jak detektivů, tak obětí i vraha. Harrisovi se to překvapivě daří a nepůsobí to rušivě.

Nicméně mi přijde, že má menší problém s vyvrcholením. Na to, jak může celé vyšetřování působit zdlouhavě, když přijde závěrečný střet, odbyde se na pár stranách. Tady by mi trochu natahování nevadilo, když by se stupňovalo napětí.

Postavy jsou lidské, prokreslené a barevné, mají motivaci, limity, jejich vztahy dávají smysl. Lecter je přirozeně šarmantní a slizký. K přečtení doporučuji, jen se teď nemůžu rozhodnout, jestli jít i do dalšího dílu... Inu, čas ukáže.

6 29.07.2020

Film jsem asi nikdy neviděla celý, i když teď bych se na něj ráda v klidu podívala a s knihou porovnala (prý si moc podobné nejsou).

Agent bez minulosti se snaží pracovat s příběhem plným napětí, nicméně pokulhává hned v několika oblastech. Jako první musím zmínit samotný styl psaní. Ludlum se snaží o celkem jazykově bohaté popisy, nicméně je opravdu jednoduché se v nich ztratit. Popisy akce mi přišly krkolomné, bylo jich příliš mnoho, takže se člověk ztrácel i v tom, jestli náš hrdina stojí na nohou nebo se kutálí po zemi. Připadala jsem si podobně, jako když sledujete akční scénu ve filmu, kde co vteřinu přichází nový střih z jiného úhlu. Druhou slabou stránkou jsou v podstatě skoro všechny postavy kromě Bournea a (trochu) Carlose. Nebudeme si nalhávat, že by vztah Jasona a Marie měl nějaké silné opodstatnění (snad kromě toho, že se oba ocitli ve stresové situaci). A v dialozích bylo

Přestože příběh se snaží gradovat, spíše jsem se v přibývajícími stránkami dostávala do apatie, než že bych chtěla číst dál a dál. Nevím, čím přesně to bylo, ale napětí pro mě vyprchávalo. Pořád jsem čekala na závěrečné vyvrcholení, až jsem si uvědomila, že mi zbývá jen pár stránek a moje pochyby se naplnily - žádné velké vyvrcholení se nekonalo. Přečíst tak dlouhou knihu a dostat takový závěr mě poněkud zklamalo.

1 29.07.2020

Hřeje mě u srdce, že vidím českou autorku, která přichází s originálním sci-fi/fantasy nápadem, který dokáže uchvátit tolik lidí.

Naslouchač je kniha, která za sebou táhne kouli na noze v podobě vysvětlování. Ono je krásné vidět, že se autorka snažila vytvořit kompletní historii i kulturu nového světa, že příběh zasadila do postapokalyptické Evropy, že se snaží dotýkat sociálních témat nerovnosti. Svět vypadá na první pohled promyšleně (a jen další díly ukážou, jestli tomu tak doopravdy je). Jenže co autorka tolik nezvládla, je schopnost skrýt svět, jeho historii a pravidla do příběhu. Prvních sto nebo kolik stran je v podstatě toulka historií a systémem nového světa z úst mistra, učitele. Ilan je zvědavá, ptá se s kadencí stovek otázek za den a vždycky dostane detailní odpověď. Jako by člověk četl učebnici nebo encyklopedii pro mladistvé.

Jazyk knihy je jednoduchý a přitom barvitý. Kniha přímo plyne před očima, čte se s lehkostí a otáčíte jednu stránku za druhou. Popisy akce i prostředí dávají dobrou vizuální představu.

Nevím, jestli odpustit hlavní postavu v podobě Ilan a její "vyvolenost", která nemá daleko k archetypu Mary Sue. V první půlce se zdá dokonalá, aby později nedělala v podstatě vůbec nic a jen sledovala, co se děje kolem ní. Ostatní postavy jsou charakterově nedovyvinuté, ať už jde o členy pětadvacítky nebo třeba jejich brusiče Evalda.

Přes to všechno ani jeden z těchto nedostatků není tak markantní, aby mi zkazil celkový dojem z knihy. Čte se jedním dechem, zvlášť pak druhá polovina, zavádí zajímavou příběhovou linku a dává do pohybu originální svět. Doporučuji k přečtení, myslím, že většina fantasy nadšenců zklamaná nebude. Jestli však bude oslněná, to už je jiná otázka.

10 29.07.2020

(SPOILER) Takže... Jak tuhle knížku vlastně hodnotit?

Mám s Tolkienem malý problém, nedokáže mě zaujmout natolik, abych chtěla číst dál, abych otáčela stránky proto, že mě příběh baví a ne proto, že to chci konečně dočíst (abych nemusela lidem vysvětlovat, jaktože jsem nikdy Tolkiena nečetla/nepřečetla).

Hobit je knížka, která ukazuje úžasný svět a neskutečnou imaginaci autora. Nebudu Tolkienovi upírat, že vytvořil nádherný a propracovaný svět. Jenže si taky vezměte, jak dlouho mu to trvalo, kolik do toho vložil úsilí. Proto mě nepřesvědčíte, že Tolkien je nejlepší fantasy spisovatel, jaký kdy byl. Martin má zajímavý svět, Sanderson má zajímavý svět, Erikson a spousta dalších také, a stihli do svých světů vložit víc příběhu za kratší časový úsek.

Hobit je napsaný obráceně, než bych očekávala. Nudnější pasáže rozepisuje do detailů a přidává zbytečnosti ve formě popisů nebo písniček. Naopak ty zajímavé přeskočí až příliš rychle. Jako omlouvám se, ale Šmakova smrt ve mně vyvolala jen vztek, že to Tolkien takhle odbyl. Každá dětská knížka by to dokázala lépe. A jsme u toho - jak hodnotit Hobita, když se v podstatě jedná o knížku pro děti? A co ten Gandalf? Jeho přítomnost v příběhu je tak hloupá, že nad tím mohu jen kroutit hlavou. Objevuje se náhodně, kdy se to zrovna hodí, hlavně ve formě deus ex machina, aby mohl naše přátele zachránit. Ale ve finálové bitvě neudělá v podstatě nic - jen si sedí a medituje. Tak ale prosím vás, je to čaroděj, tak alespoň něco by udělat mohl, no ne? Obecně doteď nechápu, čeho je Gandalf vlastně schopný a co od něj očekávat.

Vyprávěcí styl je podobná tříska do oka. Osobně mě ty občasné "vypravěčské poznámky" tolik vytrhly z příběhu, že jsem měla chuť knížku odložit.

Bráno kolem a kolem, Hobita už nikdy číst nebudu. Zároveň ale nechci nikoho od čtení odrazovat, posuďte knížku sami, však máte vlastní hlavu. Asi mám prostě tendenci jít proti proudu, a zdánlivě skvělé knížky hodnotit špatně.