Mášenka31 komentáře u knih
Říkat, že se jedná o poezii, je velmi zavádějící. Tomuhle se přezdívá "Tumblr poetry", což v podstatě znamená, že vezmete myšlenku, zabalíte ji do věty a tu rozdělíte odřádkováním, aby to nevypadalo jako věta.
Nicméně některé myšlenky mají sílu a nesou s sebou spoustu silných emocí.
Jméno růže je možné číst mnoha způsoby a na každého čtenáře bude jistě působit různě. Ze začátku mi filosofické a teologické úvahy nevadily, s postupujícím časem mi však přišlo, že jich je sem tam přespříliš nebo jsou extrémně dlouhé. Kniha jako taková mě ve výsledku tolik neoslovila. Její myšlenka je hodně obecná a opírá se o myšlenky církve, které mi nejsou nijak blízké. Přesto zajímavé čtení.
Ke knížce jsem se dostala náhodou, ale o to víc jsem ráda, že k tomu došlo. Nepřítel lidu je drama, které nejspíše nikdy nezestárne, aby se nedalo vztáhnout k aktuální situaci (aneb jsme schopný národ, jen nám vládnou nemehla).
V průběhu několik dějství projdeme příběh, který staví na základním morálním přesvědčení udělat správnou věc. Ten pak staví do konstrastu s tím, co všechno jsou lidé ochotni udělat, aby se jim nepřitížilo (ať už finančně nebo jinak).
Postava doktora Stockmana v sobě ztělesňuje jisté přesvědčení, že je třeba udělat správnou věc. Nicméně i on je pod tlakem společnosti, což ho nakonec vede k tomu, aby ztratil všechno, co má.
Hvězdičku dolů dávám za konec, který mi přišel poněkud v rozporu s myšlenkou, kterou jsem z knihy vytáhla v průběhu prvních 3/4. Ovšem to asi souvisí i s dobou, kdy bylo drama napsáno.
P.S. Chvílemi jsem měla podobné pocity jako u Čapkových dramat, což bylo fajn.
Právo nálezce je o mnoho lepší kniha než Pan Mercedes a to hlavně z jednoho důvodu - postavy z prvního dílu byly upozaděny a daly prostor novým. Aspoň že tak.
První část se mi líbila asi nejvíce. Obě hlavní postavy jsou svým způsobem zajímavé a je i zábavné hledat mezi nimi paralely a snažit se pochopit, proč se oběma tolik líbí dílo Rothsteina. Z čtenářského pohledu je kniha zajímavou ukázkou toho, jak dokáží knihy změnit život a náš pohled na svět. Těžko říct, co přesně se dalo v Rothsteinových románech nalézt za moudra, ale ta admirace občas prostě takhle funguje a v tomhle ohledu se mi knížka líbila.
Příběhově není tolik přitažená za vlasy jako první díl. Staví na sodilních postavách, drží se více při zemi s počtem (a mírou) náhod a dává smysl. Nejedná se o nic extra nového nebo zajímavého - to je jeden z nedostatků knihy. Ani paralely, různé pohledy, sem tam zvraty nedokáží zachránit poněkud tuctovější příběh.
King je mistr hororu, v detektivkách už tolik nevyniká (a jen tak mimochodem, je tohle vážně detektivka?). Stále ve mně převládá nostalgie z jeho starších prací, kterým dávám přednost před novými.
Vždycky budu tvrdit, že Stephen King umí něco, co málokterý autor. Vždyť se jen podívejte na to, o čem příběh je - malá holčička se ztratí v lese a hledá cestu domů. Námět, který by dle zdravého rozumu jen těžko mohl vystačit na více než 250 stran. A helemese: ono to tak přesně je.
Popisy, které King dokáže vytvořit, mi vždy připomenou, jak velké nedostatky mám v téhle oblasti sama. Navíc dokáže King vytvořit atmosféru, která pohltí a tep se vám zvýší, ač si nechcete přiznat, že trochu toho strachu se ve vás nastřádalo. Vyprávěcí schopnosti budu asi obdivovat v každé jeho knize. Hlavní postava tohohle příběhu - Trisha - je překvapivě sympatická, na devítiletou městskou holčičku, a její odhodlání je neuvěřitelné.
Co se mi na Kingovi vždycky líbilo je, jak dokáže zdánlivě obyčejnému příběhu přidat trochu toho mystična. Jakási forma démona vystupuje v několika jeho knihách a jen právě tahle dějová odbočka mě udrží v přesvědčení, že to, o čem píše, se ve skutečnosti nemůže stát. Ačkoli právě rozplynutí hranice mezi realitou a fikcí je Kingovou specialitou.
Určitě ne nejlepší kniha, ale ani nejhorší. Hodnocení těsně pod čtyři hvězdy, ale že je to King, já mu ty čtyři dám. A těším se na další knihu od něj.
Nebudu se snažit nic přikrášlovat, co se týče začátku, je dosti rozvláčný a člověk ani neví, jestli se mu chce pokračovat. On by to nebyl zas takový problém, kdyby tenhle "začátek" netrval celou první třetinu knihy.
Pak už to začalo být zajímavé. Mohla bych tady dlouze popisovat, za co si Eugenides zasloužil Pulitzerovu cenu (a zasloužil, o tom nepochybuji) - skvělé vypravěčské postupy, barevné popisy, symboly i odkazy, propojení s vývojem americké společnosti. Jenže tohle všechno si můžete přečíst někde na Wikipedii, tak proč se o tom zbytečně zmiňovat?
Radši bych popsala dojmy, které byly dost silné. Upřímně jsem si myslela, že je kniha autobiografií střihnutou sem tam fikcí a fantazií autora. Až po přečtení jsem zjistila, že Eugenides vlastně vůbec není intersex osoba, ale používá autobiografické prvky ze svého života, aby příběhu dodal na uvěřitelnosti. A vážně: ono je to až bolestivě uvěřitelné. Právě ona uvěřitelnost mě nakonec vtáhla do fascinujícího příběhu, který se rozšířil do mnoha rozměrů.
Vlastně ani nevím, jaká slova volit. Knížku bych určitě doporučila, přestože nad ní strávíte podstatně více času než na jiných šesti set stránkových románech. Middlesex je kniha, u které si můžete náležitě vychutnat spisovatelský um.
Ještě asi padesát stránek před koncem jsem byla rozhodnutá, že Sedmilhářky dostanou průměrné tři hvězdičky. A pak se to celé nějak zvrtlo.
Na obálce mého vydání knihy je věta od Stephena Kinga - "Po čertech dobrá kniha. Zábavná i děsivá." Nejde mi ani tak o význam jeho komentáře, ale spíše o Kinga samotného. Liane Moriarty mi chvílemi připadala jako ženská verze Kinga (ta podobnost je opravdu vidět, ať už ve výčtech, opakujících se motivech nebo myšlenkách apod.).
Styl psaní mi vyhovoval, jen mi trochu vadily dialogy. Možná se takhle dokáží matky mezi třiceti a čtyřiceti normálně bavit, ale mně to nepřipadalo přirozené. Popisy mě oproti tomu zaujaly, občas sklouzly k tuctovosti, ale to se někdy stává.
Vcelku mě knížka bavila. Neustále jsem srovnávala se seriálem (HBO produkce, určitě se podívejte). Seriál mnohem lépe pracuje s dialogy, víc ukazuje, než říká. Na druhou stranu, rozdíly mezi knihou a seriálem mě trochu matou. Jsou části a myšlenky, které jsou lépe zvládnuté v knize, jiné zase v seriálu. Mrzí mě, že scénáristé přidali do seriálu motivy, které v knize vůbec nejsou, a přitom příběhu nic moc nepřidaly (Madelinina nevěra, proč?). Ale nejsem tu, abych hodnotila seriál, ale knihu.
Přečetla jsem ji za dva dny, ubíhalo to hezky. Nevím, kolik mužů by knížku zvládlo přečíst, je i na můj vkus hodně feministicky laděná.
Bráno kol kolem, s výsledkem jsem spokojená, knížka mě bavila, nejspíš si ji podruhé nepřečtu (málokterou knihu otevřu znovu). Není to dokonalost, ale podobnost s Kingem mě nakonec ukolébala ke čtyřem hvězdičkám.
Těžko říct, jestli bych měla zmiňovat, jak neoriginální je Brown co se příběhu i jeho formy týče.
Když jsem začala číst Inferno, musela jsem se na chvíli zastavit a přemýšlet - jak už je to dlouho, co jsem četla Šifru mistra Leonarda a Andělé a Démoni? Tehdy jsem si myslela, že je Brown docela génius a umí psát. Možná jsem vyrostla, zmoudřela, ale o spisovatelském umění se u Brownova Inferna mluví těžko. Jazyk je bohatý a nápaditý maximálně tak u popisů děl. Postavy jsou všechny do jednoho ploché. Strana dobra a zla se mění jako v loterii.
Ale pojďme říct i něco pozitivního. Rozuzlení konečně rozbíjí formuli pro romány s Langdonem. Na druhou stranu, kde je řešení toho problému, který Brown na konci uvedl? Bude v další knize? Nejsem si totiž jistá, jestli mám dostatek trpělivosti, abych přečetla další bichli o tom, jak Langdon s pomocí mladé, chytré a nadané mladé ženy vždy na poslední chvíli unikne před nebezpečím a honí se po stopách, které jsou sice promyšlené, ale po chvíli nezajímavé. O nějaké logice už se vůbec nedá mluvit.
Tahle kniha mě přesvědčila o tom, že Brown je autor pro masy těch, kterým se nechce číst kvalitní literatura, protože by příliš zatížila jejich mozkové buňky. A přiznám se, že ani Pavučina lží nebyla dostatečně dobrá, abych ještě někdy vzala Browna do ruky.
(SPOILER) Další King, už ani nepočítám kolikátý. Musím se však přiznat, že něco mi zabránilo dát všech pět hvězdiček. Ačkoli je kniha jako obvykle bravurně napsaná - má všechny aspekty Kingova charakteristického stylu, který jsem si zamilovala už u jeho první knihy - přesto mi něco nesedlo. Nejspíš to bude téma upírů.
Jsem u Kinga zvyklá, že pracuje spíše s blíže neurčeným zlem, které dostane konkrétnější podobu (Cujo - pes). Přímé označení upírů jako by ubralo trochu tajemna, nikoli však ke škodě knihy.
Příběh jako takový nahání chvílemi husí kůži, lidé jako obvykle umírají a je čeho se namlsat. King se svými popisy opět nezklamal, znovu musím vyzdvihnout, že se nebojí říct pravdu - ať je jakkoli hnusná.
Závěrem bych jen řekla, že mě bavilo Salem's Lot číst a za nějakou dobu určitě sáhnu po dalším Kingovi.
(SPOILER) Osvícení se zdá jako typická Kingovská kniha - spousta příšer, které známe jen z nočních můr, izolace tří hrdinů v obrovském hotelu a neustálý pocit hrůzy. Čtenář si opět dosyta užije skvělých hrůzu nahánějících Kingových popisů. Jenže... Nic se nemá přehánět. Už párkrát jsem přemýšlela, jestli by některým Kingovým knihám neprospělo trochu proškrtání, u Osvícení jsem si toho všimla asi nejvíc ze všech knih, které jsem od něj zatím četla.
Poprvé jsem měla pocit, že se autor zamotal do vlastního příběhu. Začátek je velmi slibný, hotel působí jako věrohodný dům hrůzy. Danny je zajímavý klučina, hned na začátku nás seznámí s trochou děsivé nadpřirozenosti - a pak King začíná překombinovávat.
*pár spoilerů*
Jedna věc je, když máte v příběhu jednu postavu s nadpřirozenými schopnosti. Když k ní přidáte druhou jako "mentora", ještě to bude fungovat. Jenže King si na začátku nastavil Osvícení u Dannyho, které pak přenesl i na jeho rodiče - a s tím mám největší problém. Ano, je to problém čistě příběhový, ale tentokrát ho neodpustím.
Tatínek alkoholik je skvělá postava. A bylo by skvělé, kdyby na něj pouze působila síla hotelu, aniž by věděl jak. Nechci si hrát na lepšího autora, protože proti Kingovi nemám šanci. Jenže jsem si na začátku nastavila přemýšlení o jeho příběhu do jednoho směru a King mě v půlce začal tahat úplně jinou cestou, trnitou cestou, která se mi nelíbila.
*konec spoileru*
Nechci říct, že by mě kniha zklamala. Pořád se jedná o kvalitní kousek, ze kterého se vám několikrát zježí vlasy na hlavě. Pouze mi tentokrát nesedla příběhová linka - ale to se stává. Uvidíme, co na to nějaká další kniha, po které sáhnu.
Jak popsat Enderovu hru? Jedná se o knihu, která má mnoho nedostatků. Většina postav je plochá, děj má na můj vkus příliš mnoho děr a obecně jsou trénované "děti" nereálné. Nicméně mě určité části bavily, buggers byli zajímavý druh a myšlenka "sociální sítě" předešla velmi chytře svou dobu.
Nevím moc, co víc psát. Zas tak moc jsem si z knihy neodnesla a že by se jednalo o literárně výjimečný kousek, to bych musela popírat.
Tohle je ten typický King, přesně ten, kterého jsem si potřebovala přečíst ve své čtecí krizi.
Kinga beru jako člověka, který umí skvěle pracovat s příběhem, u kterého nevadí, když vám stránku předem řekne, co se stane, protože on umí budovat napětí a očekávání. Tahle knížka je typicky Kingovská, nechybí troška nadpřirozena, morální otázky, možnost vcítit se do hrdiny, reálné činy. O stylu psaní netřeba vypisovat, ten se nemění a je stále stejně strhující s detaily přesně na těch pravých místech.
Malinko mi u téhle knížky vadilo, že by návaznost jednotlivých "etap" příběhu mohla být vyšší, mohlo by to být víc propletené, to King umí a tady to tolik nepředvedl. Nicméně rozuzlení proběhlo tak, aby nebylo moc klišé, ale zároveň trochu pozměnilo zažitý kolotoč, jak by to mohlo dopadnout.
Obecně mám hrozně ráda staré kingovky, které vás přenesou do Maine před skoro padesáti lety, má to skvělou atmosféru.
Přesně takovou knihu jsem si potřebovala přečíst přesně v tuto chvíli.
Děj ubíhá rychle, nic se moc nezasekává, máme tu úplně všechno - počítačové hry, virtuální realitu, spoustu a spoustu odkazů na všechno možné, boj malých proti velkým a spoustu zábavy ukryté uvnitř.
Ready Player One není kniha, která by mě naprosto uchvátila příběhem. Příběh je zajímavý, s pár dobře míněnými klišé, se sympatickým hlavním hrdinou a vlastně všemi prvky, které by příběh měl obsahovat. Samozřejmě, je tu obrovský potenciál, který zůstal nevyužitý, což zamrzí. Tohle by totiž mohl být román o 1000 stranách a já bych ho hltala stejně.
Věřím, že kniha je ideálně napsaná pro svou cílovou skupinu - nikde se moc dloho nezdržuje, využívá živých a nenudících popisů a je napsaná z první osoby, což zaručuje lepší autentičnost a jednodušší přenesené do atmosféry osmnáctiletého kluka, co hraje videohry.
Dokážu si představit, že knihu přečtu znovu. Je to oddechovka na pár hodin, která baví.
Bohužel musím říct, že oproti jiným Kingovkám mi tahle přišla slabší, a to o dost. Ale to je přece OK, když vám něco nesedne, i pokud se jedná o vašeho oblíbeného autora...
Co si budeme namlouvat, tahle kniha není napsaná pro mladé lidi tak pod čtyřicet, kteří ví, co je to smartphone.
Spousta věcí (příběhově) je v knize naprosto otravná. Zaprvé: technologie. Kniha byla vydaná v roce 2014 a číst ji jen o šest let později vás vrhne hlavou proti zdi. Ano, hlavní postava, detektiv Hodges, je už postarší, v důchodu a trochu tlustší (tato skutečnost je připomínána zas a znova tolikrát, že z toho div nebolí hlava). Předpoklady říkají, že nejspíš nebude moc rozumět počítačům nebo mobilním telefonům. Ale obě moje babičky i děda by to zvládali líp než on. Měla jsem pocit, jako by se příběh zasekl někde na počátku tisíciletí, i když doba pokračuje rychle kupředu. Neustálé otáčení se kolem právě těch počítačů a jak jsou lidi blbí, že potřebují 24hodinovou pomoc od techniků... Nevím, jak v Americe, ale mně to přišlo vážně pitomé. Nemluvte mi ani o hlavním záporákovi, který naopak počítačům rozumí tak, že se vyzná úplně ve všem, na internetu si najde kdejaký návod a doma vlastní pět počítačů (proč, proboha?), které se ovládají hlasem (proč že?) a funguje na nich automatický program, který by vymazal všechna data. Záporák jak z velmi špatného b-čkového filmu. A to nemluvím o Holy, které je sice přes čtyřicet, ale v počítačích se vyzná líp než já. Jeden facepalm za druhým.
Ale pokračujme. Zadruhé, co nedává smysl: postavy. Logiku nemají, pořádnou motivaci nemají, o schopnostech ani nemluvě. Jednou září, podruhé jsou to naprostí pitomci. A nesympatičtí. Navíc se s nimi nejde vlastně vůbec ztotožnit. Poslouchat jejich dialogy bylo sem tam opravdové utrpení. Třeba takový Jerome je taky otravný. Nejen že pořád slyšíme, že je černý, ale navíc z jeho mluvy a chování často není poznat, jestli je mu dvanáct nebo třicet.
Čím víc o tom přemýšlím a píšu, tím víc jsem rozčilená, jak je napsaná. Nechci zkritizovat všechno. Nachází se zde zajímavé momenty a aspoň částečně překvapivé zvraty. Těžko říct, jestli už Kingovi dochází šťáva. Místo budování napětí se často uchyluje k morbidním popisům, které často sklouzávají k sexuálnímu podtextu. V jeho starších knížkách jsem si nevšimla, že by to nějak moc překáželo, ale tady to bylo všechno hrozně nepřirozené.
Samotné vyvrcholení je také dosti výsměch. Mám ráda, když všechno dává logický smysl a je to v reálu proveditelné. Pan Mercedes však ukázal, že logika a proveditelnost může jít stranou, protože co může vyjít s šancí 1 %, to vyjde. Vždyť je to kniha. Jenže...
Pokud si chcete přečíst toho správného Kinga, sáhněte po něčem starším. Pan Mercedes za to dle mého názoru nestojí.
Moje první seznámení s Herculem Poirotem a hned napoprvé musím říct, že opravdu skvělá četba.
Ze začátku jsem měla trošku problém. Dlouho jsem nečetla, a když už, tak spíše knihy napsané v posledním desetiletí. Bylo tedy trochu obtížnější zvyknout si na jazyk a styl knížky. Názvy kapitol začínající ve velké míře "Výpověď..." mému nadšení mnoho nepřidaly. Ale jak šel čas a jak šly kapitoly, všechno se změnilo. Zatímco ze začátku byla moje pozornost menší (a ještě jsem tuto knihu poslouchala jako audiobook), postupně rostla a rostla.
Takhle nějak by měl vypadat detektivní román. Jasné stopy, jasné výpovědi a přehledné myšlenky detektiva. Čtenář může krásně sledovat, jak se před ním rozplétá klubko tohoto zločinu a jen žasne, když různá fakta vyplouvají na povrch. Nakonec všechno zapadne do sebe jako precizně vyříznutá skládačka. Každá postava má v příběhu své místo, je lehce zapamatovatelná a čtenář se tak neztratí v příběhu. Díky stylu vyprávění si i o pár dní později vybavuji spoustu detailů, a to je velký úspěch.
S Poirotem rozhodně nekončím a uvidíme, kam mě zavede. Mnohonásobně lepší než první díl detektivek od Jo Nesba.
Brandon Sanderson je pán příběhu. Už dlouho jsem se necítila tak, jako po dočtení závěru této úžasné trilogie. Chtělo se mi plakat a chtělo se mi smát. Takhle se chci cítit, když dočtu knihu.
Nevím, čím to je, ale tohle je první série, kde to opravdu působí, že naprosto všechno do sebe zapadá. A vůbec mi nevadí přenést se přes pár náhod, které přivedly příběh k tomu správnému zakončení. Mistborn ukazuje úžasný svět, který má fungující pravidla, zajímavou mytologii a rozličné postavy, z nichž každá je dobrá v něčem.
Ano, co se spisovatelského umu týče, Sanderson nevyniká jazykově nebo dialogově, vnitřní pohnutky postav jsou občas přehnané, skoro až na obtíž. Ale to všechno mu odpustíte díky dokonalému příběhu a skvělým postavám. Navíc třeba popisy bojů a používání alomancie jsou promyšlené a srozumitelně podané.
Sečteno a podtrženo, Mistborn je fantasy série, kterou by správný fanda neměl vynechat. Jen málokteré sérii se podaří takový konec - konec se nepovedl třeba v Eragonovi nebo Zaklínači (můj názor). Ale Mistborn vás nezklame.
Tak ty drobnosti, kterých jsem si všimla v první dílu, se trochu znásobily a rozšířily... a proto "jen" čtyři hvězdičky. Připadá mi, že Sandersonovi se povedlo napsat skvělý příběh zasazený v úžasném a originálním světě, s vývojem událostí, který se opravdu snaží přinést něco nového a neobvyklého. Za to všechno mu jdou plusové body. Příběh se nikam nežene, v podstatě reflektuje, jak by to zhruba vypadalo "ve skutečnosti". Protože realita je podobná, čas se táhne a není to jedna akce za druhou, šup sem šup tam. To se mi na Mistbornovi líbí, plyne přirozeným tempem, má dost času rozvíjet postavy, budovat napětí a vysvětlovat.
Opakování je v knize sem tam až příliš. Jako by se Sanderson snažil uvést čtenáře, kteří se vrhli rovnou na druhý díl, občas mi připadalo zbytečné znovu zmiňovat minulost postav, když jsme se jí nabažili v prvním díle. Ale budiž. Co mi na Mistbornech vadí asi nejvíc je fakt, že se nedokáže rozhodnout, jakou knihou vlastně je. Moc bych si přála dospělé fantasy s postavami, kterými méně cloumají hormony.
Celkově však vůbec nelituji, že jsem se do knihy pustila, a pokračuji v dalším díle. Mistborn má skvělý temný příběh, skvěle fungující magii a druhý díl ukázal nové možnosti tohoto světa, třeba kandry a kollosy. Nadšený čtenář se nezalekne pomalu plynoucího příběhu, naopak ho bude fascinovat a bavit.
Nebojím se těch pěti hvězdiček, protože Sanderson si je (i přes pár drobností) zaslouží. Četla jsem několik recenzí a překvapilo mě, že si spousta lidí stěžuje na pomalý děj. Já to naopak oceňuji. Dle mého názoru by správná fantasy měla gradovat, seznámit člověka se světem, ve kterém se ocitl, vykreslit postavy a jejich motivace, splétat několik dějových linek dohromady - a pak vyvrcholit závěrečnou bitvou. Tohle všechno jsem dostala.
Knížka má své mouchy - třeba zvolení hlavní postavy, která má sklony chovat se trochu hloupě a moc dětsky. Prvky YA se sem spíše nehodí. Alomancie a feruchemie jsou skvělé prvky magie a nebýt sem tam zmatečných popisů, člověk by si je užil do poslední kapky.
Bráno celkem, kniha mě mile překvapila a chystám se pokračovat v dalších dílech (přestože první je vcelku uzavřený a tedy by to ani nebylo nutné, když by člověk nebyl příliš zvědavý). Ale loučit se s tímhle propracovaným světem se mi ještě nechce, takže jedeme dál.
Ač mluví o zásadních a nepříjemných událostech, jedná se o milou knížku, která jednoduše ukazuje historické událostí týkající se Dánských Židů. Knížka je autentická, má velký morální přesah a troufám si říct, že má obrovskou edukativní hodnotu pro děti. I tak si tenhle kraťoučký klenot zaslouží pozornost všech.
Jako dítě jsem milovala Verneovky, není mi tak docela jasné proč. Na této knize je znát, že je jedna z prvních. Vyprávění je hodně epizodické a cestovatelé se z každého nebezpečí dostanou příliš snadno. Kniha obsahuje přemíru faktických informací a doktoru Fergussonovi přisuzuje mysl génia. Nicméně se čte celkem dobře a vyprávění je zajímavé i poutavé.