meren komentáře u knih

Byla by chyba považovat Pratchetta za autora "jen" vtipné fantasy. Naopak, jeho Zeměplocha překypuje satirou a tolika pravdami o lidském životě, až je to kolikrát k neuvěření co vše dokáže v jedné knize pojmout. Ano, existuje spoustu filozofických knih, které jdou více do hloubky. Na Pratchettovi se mi ale líbí, jak dokáže myšlenky lehce, lidsky, a pravdivě podat. Samozřejmě, v některých knihách se mu to daří více, v některých trochu méně (ale stále s vysokým standardem). Sekáč je zrovna tím dílem, ve kterém se mu to filozofování daří velmi zdařile (a sranda je to stále).
Smrť v Sekáčovi ukazuje, proč je po právu považován za jednu z nejoblíbenějších postav Zeměplochy. A navíc, v kom chcete najít většího filozofa o životě a smrt, než  ve smrťákovi s přesýpacími hodinami a touhou nepromarnit ani vteřinu svého zbývajícího života. Mágové se ale samozřejmě nenechali v této knize zahanbit a sází jednu perlu za druhou. A i mrtví se svým hnutím za práva zesnulých k tomu mají co říct (protože smrt se rovná automatické diskriminaci, jak nám vysvětlí Půlbotka).
Jedenáctá Zeměplocha patří k nejzdařilejším dílům, a zároveň ukazuje vše, co na téhle sérii miluji. A už teď se netěším na tu chvíli, kdy dočtu poslední díl.

"A celou tu dobu starodávné hodiny nad krbem tikaly a tikaly a odsekávaly mu vteřiny života. A ještě před nedávném se mu zdálo, že je jich tolik..."

28 25.01.2021

Tuto knihu jsem dvakrát rozečetl a současně dvakrát odložil hned po pár stranách. Těžko popsat proč, ale nesedlo mi to. Naštěstí (pro mě) jsem tomu dal po dlouhé době šanci třetí, vytrval, zvykl si na styl vyprávění a světe div se, nakonec se z Hlavy 22 stala jedna z mých nejoblíbenějších knih. Mé první dva ztroskotané pokusy bych možná dal za vinu hlavní postavě, Yossarianovi. Zpočátku působí nesympaticky a zbaběle, ale průběhem knihy jsem ho začal chápat, fandit mu a i si ho oblíbil. Sdílíme oba totiž, společně s autorem, stejný názor nejen na válku.
Některé momenty v knize byly tak vtipné, že se mi neustále tlačil na tvář úsměv od ucha k uchu. Z některých momentů mě naopak mrazilo. A tento mix humoru, pocitů, emocí a absurdit funguje skvěle. Absurdní dílo dotažené téměř k dokonalosti.

Vřele doporučuji šestidílný seriál z roku 2019. Skvěle vystihl atmosféru knihy a jeho jediným mínusem je malý počet dílů, jelikož se na všechny perly z předlohy nedostalo.

Ještě mi pár zeměplošských příběhu k přečtení zbývá, tudíž následující tvrzení berte zatím s nepatrnou, téměř zanedbatelnou, rezervou. Otec prasátek je má nejoblíbenější kniha ze světa plujícího vesmírem na krunýři velké želvy A'Tuin (a ten svět je ještě podpírán čtyřmi slony, jinak by to samozřejmě z hlediska fyzikálních zákonů nemohlo fungovat).
V tom, že jsem si tento díl tak oblíbil, hrají prim dvě skutečnosti. Smrť je mojí nejoblíbenější postavou a v roli Santy (čti Otce prasátek) válí, to zaprvé. A zadruhé, knihu jsem četl v období vánočních svátků, tudíž jsem byl naladěn na tu správnou atmosféru období prasečí hlídky. No a pak je v knize dále vše to, co dělá tuto sérii tak skvělou. Momenty, u kterých se člověk od srdce zasměje. Momenty, které člověka donutí k zamyšlení nad životem. Vážně, ukažte mi někoho dalšího, kdo tak mistrně kombinuje humor s filosofií. Sire Terenci Davide Johne Pratchette, máte můj neskonalý obdiv.

MUSÍŠ ZAČÍT S TÍM, ŽE SE NAUČÍŠ VĚŘIT MALÝM LŽÍM.
„Abychom pak uvěřili i těm velkým?“
JISTĚ. SPRAVEDLNOST. MILOSRDENSTVÍ. POVINNOST. A TAKOVÉ TY VĚCI.
...
LIDÉ POTŘEBUJÍ VĚŘIT VE VĚCI, KTERÉ NEJSOU PRAVDIVÉ. JAK JINAK BY MOHLI EXISTOVAT?

21 07.05.2021

Znáte ten pocit, když Vás nějaká kniha vnitřně "zahřeje"? Není možné, aby to, co se popisuje v knize, bylo možné, reálné, opravdové. Rozhodně je to psáno s nadsázkou a idealizací se nešetřilo. Jenže v tom je síla Steinbecka. Vy na tu jeho hru strašně rádi přistoupíte. Nepamatuji si, že bych někdy četl od nějakého autora o běžných lidských věcech s takovým zápalem a nadšením. Během mého prokousávání knihou jsem měl navíc v hlavě neustále myšlenku na to, jaké by to bylo být součástí party kolem Dannyho. Proplouvat v klidu životem, starat se jen o demižony vína, sem tam navštívit nějakou svobodnou paničku, mít pravé přátele. Ano, jedná se jen o sen vzdálený realitě, ale na těch necelých dvěstě stránkách tomu rád člověk propadne. Protože snít je krásné, zejména když k tomu má člověk tak skvělého vypravěče jako je John Steinbeck.

Je poměrně těžké začít číst takovou knihu, či vlastně deník, a vědět o nešťastném konci jeho pisatele. Je těžké číst o trápeních, ale i o štěstí a zejména nadějích člověka a současně mu u každého zápisu odečítat zbývající čas. Je hodně těžké smířit se s faktem, co lidé byli, a stále jsou, schopni spáchat za zvěrstva na jiných.
Síla tohoto deníku není v jeho literární formě. Neslouží ani jako kniha o výpovědi válečných hrůz. Je to jen výpověď mladé dívky plné snů, které bohužel nemohly být naplněny.

12 07.04.2022

Velké překvapení. Steinbecka mám jako autora velmi rád, a zejména to, jak dokáže psát o prostých lidských osudech tak poutavě. Nicméně, bez jakéhokoliv zjišťování, od tohoto cestopisu jsem očekával takovou menší humornou odbočku v jeho tvorbě. Mýlil jsem se. Ne, že by neuměla být kniha humorná, ale člověka vede i k zamyšlení nad životem a dovede být místy smutná a melancholická. K mému subjektivnímu absolutnímu hodnocení určitě pomáhá i to, že jsem ji četl taktéž při takovém menším putování, ale stále tuto knihu budu doporučovat každému, kdo jen trochu rád čte. Doslov Wericha potěšil.

11 11.03.2023

Zajímavá knížka, která nám dává nahlédnout na jednu generaci nedobrovolných exulantů. A pohled je to celkem smutný. Všemi povídkami prochází zklamání, ztráta idejí a kolikrát i nadějí. K tomu všemu i postavy postupně chátrají fyzicky, takže obraz celkové prohry a ztráty je o to citelnější a intenzivnější.
Paj Sien-jung to vše na celkem pár stránkách zvládá čtenáři dobře podat a ukázat mu atmosféru doby a místa, ve kterém on sám vyrůstal.

6 23.04.2019

A pak že jsou komiksy jen pro děti. Ještě mi zbývá přečíst závěrečný desátý díl, ale právě teď mi přijde ta nejlepší chvíle pro malé ohlédnutí se nazpět.
Vždy žasnu nad Gaimanovou fantazií, pro Sandmana to platí navíc dvojnásob. Svět, který stvořil, postavy, kterým vdechl život, to vše utváří tohle právem vyzdvihované dílo.
V Sandmenovi byl příběh vždy až na druhé koleji. Netvrdím tím, že by byl špatný nebo že by o něj vůbec nešlo. Jen tu prim hrají osudy jednotlivců. Přesněji řečeno, jejich životy, strasti, naděje, touhy, sny... každý se v tom určitě někdy našel.
Kresba, snad až na dva případy, se mi vždy líbila. Někdy byla detailnější, někdy méně, ale vždy dokázala svými výjevy dokonale vykreslit atmosféru.

Číst tuhle sérii je jako ponořit se do úplně jiného světa a mít navíc pocit, že jsem toho světa součástí. Nedokážu si představit, že mě ještě někdy nějaký komiksový svět takto pohltí.

5 29.12.2023