Michache komentáře u knih

„Neměj očekávání.“ To je heslo, kterým se snažím držet vždy, kdy vezmu do ruky novou knihu. Uznávám, že tady jsem se svým vlastním pravidlem tak trochu zapomněl řídit. Měl jsem očekávání. Au! A tady je ten kámen úrazu. Nerad komentuji díla českých autorů, protože se jich to samozřejmě dotýká více, než by bylo zdrávo (zdravé by bylo takové komentáře vůbec nečíst, nebo ano?). Takže jestli vás nezajímají žvásty samozvaného kritika sci-fi literatury, tak se tady zastavte (ještě ne, až bude za větou tečka), a směle s vrhněte do postapo debutu mladého, talentovaného autora (až teď).
Bylo to... dobré. A pokud přihlédneme k tomu, že se jedná o první vydaný román, tak bych řekl, že opravdu dobré. Tomášovi Sekerkovi se podařila jedna věc, která mi v mnoha knihách chybí. Vybudoval atmosféru, dokonale popsal svět, který prostředím tak trochu vykrádá některé oblíbené postapokalyptické young adult bestsellery (Labyrint, Hunger Games). Ale vlastně mi to ani nepřišlo. Ten příběh civilizačních protipólů, kdy na jedné straně je bída, špína a násilí, a na druhé prosperita, relativní bezpečí a technologická vyspělost tu vůbec nepůsobí jako klišé. Z knihy ta sterilita velkoměsta a pouštní žár slunce za Clonou (nebo chcete-li za Oponou) přímo sálá. Bohužel detailním popisem světa trpí především postavy, ke kterým jsem si nedokázal vytvořit vztah, ať už jakýkoliv. A tak se někdy stane (miniSPOILER ALERT), že občas někdo umře a vám (nebo spíš mě) je to vlastně jedno, i když cítím, že by to tak být nemělo. Chybí mi tam akce, ale hlavně, a to především: NAPĚTÍ. Příběh se trochu vleče, zabíhá do slepých uliček a pak se z nich těžkopádně motá zpátky. Jako bych prolistoval pouze čtyřsetstránkový úvod do nějakého příběhu, který si ale nemůžu (zatím) přečíst. Obecně mám rád tu Mad Maxovskou surovost prostředí, tady jsem si kupodivu nejvíc oblíbil dějovou linku s Nikkol, která mi aspoň trochu přirostla ke čtenářskému srdci. Sorry Eriku, snad příště.

2 01.12.2020

Už je to nějaký čas, co jsem knihu dočetl, ale pořád mi nepřestává rezonovat v hlavě. Takže pokud byste se mě zeptali: „Hele, jakou knížku si mám přečíst?“ první, co bych jako řádný katolík měl říct, je Bible, místo toho ze mě zcela automaticky vyletí: „Asfalt vod Kopřivy!“
A proč? Protože je tam úplně všechno. Naprosto geniální jazyková akrobacie, příběhová linka, která tou správnou měrou dávkuje akci, humor i „vážnější“ situace, nechybí napětí tak husté, jako byste se sami ocitli v lisovači, popkulturní odkazy, které nepůsobí násilně a skvěle zapadají do příběhu a nelze opomenout defilé hlášek, které jsou brilantně promyšlené a fungují i v reálném životě („To si namaž kolem řitního adventního věnce“ se stalo mou oblíbenou hospodskou odpovědí). Asfalt prostě patří do zlatého fondu české akční školy a já sám ho stavím na piedestal české fantastiky vůbec. „Moc děkuji, paní prodavačko z Knihkupectví na konci vesmíru, že jste mi tento klenot doporučila.“

P.S.: Ludvík Král dokázal vylepšit dokonalé.

9 01.12.2020

Těšil jsem se. Opravdu moc. A tak míra mého těšení se je de facto přímým koeficientem mého zklamání. Chválím námět i jazykový styl, to mi expresivně řečeno "sedlo". Avšak úctyhodný rozsah debutu je i jeho největší slabinou. A tak jak píše vlcka, máte často chuť několik stránek přeskočit, protože množství nedůležitých scén, které dokreslují atmosféru prostředí, celý příběh spíše šikanují. A i když byla opravdu fuška dočíst se kýženého konce, mám v sobě nadále bodavý pocit zvědavosti, co bude dál. A tak se těším na pokračování. Opravdu moc.

2 16.05.2018

Dlouhou dobu jsem se odhodlával přečíst si závěrečný díl série. Rowlingová šest předchozích dílů držela solidní tempo, knihy jsem četl na jeden zátah, težko se od nich odtrhnout. Úctyhodný výkon. Jelikož jsem si už zvykl na jakýsi ,,standard", čtení Relikvie smrti nebylo vůbec jednoduché. Děj bez tempa, jako by to byla úplně jiná kniha. K ostatním dílům se budu vždy rád vracet. O Relikvii smrti to bohužel říct nemohu. Každopádně, kniha má i světlé chvilky, místy ještě dokáže překvapit. V rámci celé série ji nelze nepřečíst.

2 24.11.2014

Výpověď Karlo Štajnera je šokující, dá se říci, že až neuvěřitelná. Z některých momentů, které autor popisuje, běhá mráz po zádech. Autentický příběh plný absurdního, krutého, nehumánního chování člověka k člověku, ale i drobných náznaků bídného štěstí za ostnatým drátem, je cenným pramenem doby poměrně nedávné. Jsem opravdu rád, že pan Štajner našel odvahu oživit hrůzné vzpomínky a podělit se s nimi. Na druhou stranu mě trochu mrzí autorovo skrývání vlastních emocí. 7000 dní na Sibiři je tak spíše popisem sledu událostí, které však rozhodně stojí za přečtení.

4 09.11.2014

Jako malý kluk jsem tu knížku našel na půdě. Přečetl jsem ji jedním dechem a i dnes si v ní se zaujetím čtu a vracím se tak zpátky do dětských let. Kniha obyčejných příběhů všedních dnů, avšak úchvatně napsaná a plná humoru.

1 10.12.2012