Mion komentáře u knih

Hledáte knihu, která ve Vás po obrácení poslední stránky bude rezonovat? Hledáte knihu, která Vás donutí se zamyslet? Hledáte knihu, která Vás místy nadchne, místy znechutí, jinde vyplaší a tam zase pobaví?
Hledáte Lo-li-tu.

Nosné téma, nevídaný talent Nabokova (Nutno dodat, že napsal knihu anglicky! Rus, který dorazil do Ameriky po 30. roku věku. Budu se hádat s každým, kdo vznese námitku proti jeho literárnímu talentu!), všudypřítomná kontroverze, kniha mystifikující jakožto předskokan postmoderny - to je oč tu běží. Přes zmíněná pozitiva je však nutno jmenovat i poznámky opačné polarity: po mistrovském uvedení se objevuje stagnace děje v sice skvěle psané, vtipem prošpikované střední části, která však minimálně na mě působila jako přemrštěné až násilné, přespříliš detailní vykreslování obrazu Humberta-Lolity-jejich vztahu-jejich cest. Velká okázalost, mohutné předvádění, laciné dějové hroty (smrt Charlotty? ale notak).
To opět rychle přejde ve skvělý závěr plný šílenství a prvků tragikomiky, což by vyznělo lépe v rámci většího spádu středu knihy.

Co se týče postav: setkáváme se tu s všeobecně dobrými i špatnými vlastnostmi L. i H., s jejich determinismem. Setkáváme se se zločincem, který je zároveň obětí náhody i života samého, se zločincem, který je vězněm dávno před tím, než začíná psát své vězeňské "memoáry". S dítětem, které je předčasně dospělým a svou dětskou bezstarostností se dostává do potíží dospělého člověka. Charaktery bez pochyb zajímavé a barevné, avšak čtenář může mít k oběma z nich velmi ambivaletní vztah - zvlášť u Humberta je to jen dozvuk nabokovské kontroverze, vznáší totiž otázku: "Jaký postoj zaujmout ke člověku se známkami pedofilie?", přičemž vykresluje i jeho něhu, cit i utrpení.

1 12.11.2020

Přiznám se, že mne kniha z počátku vůbec neoslovovala. Nemohla jsem přijít na chuť té průchodné hranici mezi iluzí a realitou a neskutečně mi vadila naivní povaha Thomase Tracyho (za obojí se teď tak trochu stydím). Četla jsem ji snad 14 dnů a už jsem myslela, že to s ní vzdám, ale potom.....potom si Thomas Tracy potřásl rukou se všemi. Věřil totiž v jejich upřímnost. A nebo tušil jejich bezmocnost...
Tento krátký úryvek se mnou neskutečně zacloumal. Přišlo mi vážně úžasné, že si Tracy potřásl rukou s těmi, kteří ho jen využívali, sráželi ho k zemi, plivali mu do obličeje a hlavně -ublížili jeho Tygrovi. Oni postřelili černého pantera, Saroyanovu lásku, ale spisovatel přesto nechal svého hlavního hrdinu podat ruku všem a nepřistoupit na pravidla jejich hry.

Knížku jsem od té doby četla nesčetněkrát a zařadila ji na čestné 1. místo v žebříčku mých nejmilejších knih. Miluju humanistické myšlenky, které lemují každou stránku, miluji způsob, jakým Saroyan psal a prosím všechny, kteří se chystají tuto poetickou novelu otevřít o případnou trpělivost, protože když nedáte Saroyanovi, Tracymu ani jejich tygrovi potřebný prostor a čas, můžete přijít o něco, co by vás mohlo (tak jako bude mě) doprovázet po celý život.

7 03.06.2018