Mr.Burns komentáře u knih

Kniha pojednává o historii Třetí říše od roku 1933 až do roku 1945. Hlavím „hrdinou“ je Fuhrerův doktor Thomas Morell.

Celých dvanáct let je rauš s pořádným vystřízlivěním. Přínáší zcela nový (a dosud neprobádaný) úhel pohledu na Hitlerovo chřadnutí ke konci války, zachycené v deníku člověka, který s ním v posledním roce války trávil pravděpodobně nejvíc času.

Není zde však zachycena nejen situace pacienta A (jak je Hitler svým dvorním doktorem popsán), ale také běžných občanů Třetí říše včetně vojáků. Pro mě nejsilnější pasáž byla svědectví vojáků z ofenzívy do Francie, která byla až překvapivě a nadmíru rychlá a hladká. Vyvolávala ve spojencích představy o nadlidech na druhé straně zákopů a v Hitlerovi obavu o svržení vlastními generály. Velmi informativní byly také snahy nacistů vyvinout nejsilnější drogu, její testování a víra v zázračný obrat ve válce.

Samotná pasáž o Hitlerovi odhaluje jeho pokrytectví a nekompetentnost. Navenek vegetaríán a abstinenit, v zákulisí příjemce zvířecích orgánů (zejména hormonů z nich vyráběných v Olomouci) a těch nejvíce stimulujícíh látek (pervitin, kokain, eukodal,…), které byly v Třetí říši k dostání. Nepochopitelná strategická hloupost zachránila spojence v Dunkerku a pravděpodobně také celou Evropu. Jeho totální odtržení od reality podtrhuje plán na totální destrukci celého Německa nařízený 16.3.45. Říši na to už naštěstí nestačily zdroje jak materiální, časové, tak ani morální.

Jo, tohle se Normanu Ohlerovi hodně povedlo!

12 03.12.2016

Kniha vychází z kurzu, který na Harvardu přednáší tamní profesor Michael Sandel. Tento kurz je na jeho alma mater jedním z nejnavštěvovanějších a pokud si přečtete tuto knihu, budete vědět proč! (záznam přednášek můžete nalézt s cz titulky na www.sandel.cz)

V každé kapitole se autor zabývá určitým politicko-filozofickým směrem a na konkrétních příkladech z běžného života argumentuje v (ne)prospěch onoho světonázoru. Vlastníme sami sebe? Je pozitivní diskriminace morálně opodstatněná?...

Na knížce musím ocenit zejména její argumentační preciznost a snahu dobrat se pravdy (spravedlnosti). Před četbou jsem již znal autorovu preferovanou ideologii a při zpětném pohledu musím konstatovat, že byla z knížky vnímatelná. POZOR! V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ to ovšem není žádná agitka (a pokud ano, tak pečlivě vyargumentovaná). Moje názory byly v průběhu četby hluboce zkoušeny a mnohé tímto testem neprošly.

Pan profesor mě naučil zj. důležitost debaty. Pro demokracii (pokud se má zlepšovat) je nutné poslouchat nejen své příznivce, ale hlavně VĚCNOU názorovou oponenturu. Je také nutné mít mysl otevřenou a nebát se změnit názor pod tíhou lepšího argumentu. Kdo se zajímá o aktuální společenské problémy, politiku, právo a ekonomii, je toto dílo MUST READ!


(PS: Kdo se tohoto pána, jako já, nemůže nabažit, doporučuji i jeho sérii The Public Philosopher, která je k dispozici na stránkách BBC jako volně stažitelný podcast.)

6 26.10.2015

V první řadě musím ocenit autorovy teoretické znalosti z rozličných oblastí lidského bádání a umění (hudba, výtvarné umění, matematika, AI, logika, biologie, psychologie,..). Dále vyzdvihuji jeho schopnost vcelku stravitelně a čtivě všechny tyto jevy zachytit a popsat, ačkoliv mám neblahý pocit, že jsem všechny myšlenky přesto nepochopil.

Jedná se o jednu z nejlepších knih, která se mi dostala do rukou. Proč? Protože mě donutila přemýšlet, donutila mě žasnout nad velkolepostí přírody a donutila mě uvědomit si provázanost jednotlivých věd a podstaty lidského bytí. BOMBA!

5 27.07.2016

APATIE!

Kniha vzniká za druhé světové války (ačkoliv se podle všeho během války neodehrává). Milióny mrtvých, zraněných a zbídačených… Zabíjení je na denním pořádku. A vy po někom chcete, aby projevil lítost nad ztrátou své matky? Vždyť přeci hrůza, bída a děsy jsou na denním pořádku a stávají se novým normálem. Proč bych měl přemýšlet nad tím, že jsem někoho zabil? Vždyť se to děje pořád a všude. Ono to není normální, zcela běžné? Proč se divíte, že nejsem smutný? Proč mě odsuzujete za něco, čím je celá společnost prolezlá? Proč bych měl nad něčím přemýšlet, proč bych měl v něco věřit, pociťovat lítost? Proč věřit ve vyšší ideály, ideje a zářnou budoucnost? Stačí mi prostá fakta. Život je jen rutina, všednost, kterou je nutno prožít. Stejně jednou skončí. Na mé existenci přece vůbec nezáleží, dějinny plynou dále.

Mersaulta si lze představit také jako symbol celé společnosti, která neví, jakým směrem by měla směřovat (nezná cíl, ztratila víru) a stojí před soudem. Nakonec je odsouzena k smrti (zániku). Přestože už je jasné, že stojí před nevyhnutelným zatracením a zkázou, ani v tu chvíli není schopna odstoupit od svého směřování a zvrátit vytyčený směr.

Zároveň musím připustit, že mi je postava hlavního hrdiny sympatická. Proč by mě mělo okolí (společnost) nařizovat chovat se tak či onak, přestože daný pocit v danou chvíli necítím a nemíním se přetvařovat? Proč se musím projevit před nimi? Jsem snad méněcenný, když to neudělám? Mají ostatní právo mě za takový přístup soudit nebo hodnotit? Ať si každý odpoví po svém :)

3 15.07.2016

O čem je tato kniha a co jsem si z ní odnesl? Jak lze popsat slovy něco tak složitého jako lidskou duši, veškerá její zákoutí, rozdíly a protiklady? Rozhodují o naší povaze naše geny, výchova nebo vnější prostředí? Co vede člověka k vraždě?

Kniha pojednává o celé paletě pocitů, které se v každé mysli neuvěřitelně mísí, prolínají, ale zároveň jsou v rozporu. Dostojevkijmu se dle mého názoru velmi věrně povedlo zobrazit duši člověka, který ztratil smysl bytí a neví co dál. Pojednává o lidské čistotě i intrikách – často v rámci jedné postavy (zj. té hlavní). Pojednává o lidech na rozcestí, o lidech sužovanými chudobou, o lidech „sužovaných“ bohatstvím a o lidech sužovaných démony (alkoholem, promiskuitou, nenaplněnými představami o zářné budoucnosti plné uznání, pocit méněcennosti,…). Vypráví také o lidech, kteří dokázali smysl života zpětně najít, o lidské vytrvalosti a o lidské dobrosrdečnosti (respektu) i egoismu (despektu). Jednoduše řečeno, jedná se o knihu kontrastů.

Ve chvíli, kdy člověk ztrácí i poslední jiskřičku naděje, nachází se jeho mysl v pustinách, jedinec bloudí a hledá východisko (vražda, sebevražda, pomatení smyslů, ztráta smyslu pro rozpoznání hodnoty jakéhokoliv lidského života, obhajoba svých činů ideologiemi,…). V knize se však objevuje i naděje, která může nabývat různých podob – láska, víra nebo pomoc druhým.

V neposlední řadě bych vyzdvihnul a ocenil autorovy schopnosti sugestivně popsat dialogy nebo scény (umlácení koně). V určitých chvílích mi srdce doslova bušilo spolu s postavami.

„Chudoba není neřest, o tom není sporu. Já vím, že ani pití není ctnost, to je nasnadě. Ale bída, velevážený pane, bída je prosím neřest. Jste-li chudý, stále ještě netratíte ušlechtilost svých přirozených citů, kdežto v bídě vždycky a každý. Za bídu dokonce nevyhánějí z lidské společnosti holí, ale vymetají koštětem, aby vás co nejvíce ponížili; a docela správně! Protože když mám bídu, jsem první ochoten sám sebe urážet! Proto si rád přihnu!“(str. 9)

3 14.07.2016

Vše zde bylo řečeno. Já jen podotknu, že na to jakého měl otce, se v mládí choval a oblékal zcela normálně :). Vidět naživo první setkání pana Agassiho a Graffa muselo být zážitek. :D

1 27.10.2015

Poprvé jsem se o příběhu Edwarda Snowdena dozvěděl z dokumentu Citizenfour. Kniha se ještě podrobněji zaměřuje na konkrétní procesy, kterými americká vláda získává osobní data a komunikaci od svých a hlavně od cizích občanů. Dozvíme se také o (ne)efektivitě a (ne)transparentnosti sledovacích procesů.

Nejzajímavější pro mě byla kapitola zabývající se důsledky sledování na myšlení a chování lidí. Autor v ní mj. rozpráší argument typu „Já nic špatného nedělám, klidně si mě sledujte.“

Osobně mi však v některých pasážích vadilo upřednostňování svojí osoby před známým leakerem. Greenwald tak chtěl zobrazit nátlak ze strany vlády. Místy mi to však připadalo jako snaha demonstrovat své hrdinství, podobné tomu Snowdenovu (názor, nikomu nenutím).

Pokud vám není vaše soukromí ukradeno (přestože zjistíte, že asi je :)), knihu si přečtěte.

1 27.10.2015

Umberto Eco mi umožnil poznat (pocítit, pochopit, uvědomit si,... - nevím, jak to správně vyjádřit) smysl života. Nezbývá nic jiného, než poděkovat.

02.02.2017