Gödel, Escher, Bach přehled

08.02.2024

Tři vlákna Gödel, Escher, Bach spletena v gordický uzel, jehož přeseknutí přečtením této knihy, není vůbec tak jednoduché, jak by se dle rčení zdálo. A to i navzdory autorově velice trpělivému vypravěčskému stylu, který si ovšem žádá neméně trpělivého a pečlivého čtenáře, jež se nezdráhá při čtení občas vrátit zpět. Takový čtenář je pak vybízen neustálým "zkuste si to" na aktivní spolupráci při logických pokusech a větami typu: "Z předchozího dialogu čtenář jistě ví...“ či "Čtenáři jistě neuniklo..." mu autor dává neustále najevo, že ho nebude ani trochu podceňovat.

Kniha se důkladně noří do opravdu široké palety různých, zdánlivě nesourodých témat, z nichž přiznám se některým nebylo v mých silách plně porozumět. To mi ve výsledku nepřijde až tak důležité. Mnohem důležitější mi přijde skutečnost, že se kniha stala nebývale podnětnou pro mé úvahy o vědomí, svobodné vůli, inteligenci a mnohému podobnému z témat, na jejichž finální odpovědi ani dnes (po více než 40 letech od jejího prvního vydání) ještě zdaleka neuzrál čas.

GEB je tedy dobré chápat "jen" jako další velice důležitou, s pečlivostí napsanou a v mých očích významnou vrstvu skládačky, jež jednou snad povede k porozumění oněm základům, které tvoří to, čemu říkáme "já" .

23.10.2021

Neočekávané potěšení, intelektuální povzbuzení, ve výsledku ovšem zklamání. Zkusím to vysvětlit:

Tuhle knihu jsem si koupil krátce potom co u nás vyšla, někdy v roce 2012, abych zjistil, že se prostě nedokážu dostat přes konkrétní hranici, která pro mě byla někde po dvousté straně. V určitou chvíli jsem se jednoduše při každém pokusu číst dál ztratil a přestal chápat o čem je řeč. Ale zahryzl jsem se, vytrval, přečetl od Hofstadtera několik dalších knih (Strange loop, Gödel's Proof), dovzdělal se v matematice, logice, computer science, umělé inteligenci a různých paradoxech.

Pak přišla korona, a já se do toho po osmi letech znova pustil. Během pár měsíců souvislé snahy jsem se jí konečně prokousal. Občas jsem se smál, občas jsem byl unešen myšlenkami, matematikami, axiomatickými systémy, paradoxy, příběhy želvy a Achilla, gramofonových desek ničících gramofony, stroji na stroje, džinů kterým plní přání meta-džinové.

A ačkoliv to bylo krásné, že má duše programátora plesala blahem z intelektuálních hříček, zajímavých postřehů a neočekávaných pohledů na věc, nebo rovnou na celý svět, tak ve výsledku jsem byl zklamán.

Ten pocit zklamání se těžko definuje, a můžu si za něj sám. V podstatě jsem očekával něco víc. Jak kdybych poslouchal neustále gradující klavírní skladbu, až jsem začal čekat, že skončí orgasmem, který mi změní život. Když ale zvuky utichly, zjistil jsem že se nic nestalo.

Kniha mi rozhodně změnila život, ale bylo to převážně protože jsem se k jejímu pochopení musel dovzdělat, ne proto že kniha samotná by ukrývala nějaké překvapující tajemství, nebo sdělení. Což ani neslibovala, přesto jsem to nějak podvědomě čekal, a nedočkal se. Pořád to byl krásný zážitek, něco k čemu se budu časem nostalgicky vracet, ale v podstatě je to jen krátký snímek ukazující nádhernou mysl autora. Hrozně mi to připomnělo jedno asijské moudro co jsem kdysi kdesi četl, a nyní si ho dovolím parafrázovat;

Tahle kniha je jako květina, krásná, a přinášející člověku potěšení. Ale ve výsledku je to jen květina. Její krása je pomíjivá, a bezvýznamná.

Což je trochu nefér, protože bych jí určitě doporučil každému, ale prostě pokud čekáte nějakou hlubší myšlenku, osvícení, nebo změnu pohledu na svět, tak se nedočkáte, přestože kniha je plná myšlenek které jsou hluboké a měnící pohled na svět.

Proč jsem vlastně něco takového čekal? Těžko říct. Možná za to mohlo čtení autorovo ostatních knih, které mi pohled na svět změnily. Možná jsem neměl prvně dočíst I am a Strange loop.

Nebo jsem možná chtěl zpátky ten pocit, který jsem měl když jsem kdysi v roce 2012, ve stejném období kdy jsem tenkrát vzdal GEB, začal číst úplně jiný článek, Lisp as the Maxwell’s equations of software, kde jsem po několikaměsíčním čtení a pochopení nejenom zůstal okouzlen, ale i osvícen velmi podobnými myšlenkami jako v GEBu. Pořád si vzpomínám, jak jsem chodil městem úplně ztracen ve své vlastní hlavě, v myšlenkách o rekurzivních interpretrech založených na pár axiomech, a na konci si odnesl podivně alchymistické tajemství jak do sebe vnořit něco a dodat tomu strukturu a udělat z toho živoucí věc. A GEB jsem nakonec dočetl a tajemství tam nebylo, jen krásná hříčka.