Douglas R. Hofstadter

Nové komentáře u knih Douglas R. Hofstadter

„Tři vlákna Gödel, Escher, Bach spletena v gordický uzel, jehož přeseknutí přečtením této knihy, není vůbec tak jednoduché, jak by se dle rčení zdálo. A to i navzdory autorově velice trpělivému vypravěčskému stylu, který si ovšem žádá neméně trpělivého a pečlivého čtenáře, jež se nezdráhá při čtení občas vrátit zpět. Takový čtenář je pak vybízen neustálým "zkuste si to" na aktivní spolupráci při logických pokusech a větami typu: "Z předchozího dialogu čtenář jistě ví...“ či "Čtenáři jistě neuniklo..." mu autor dává neustále najevo, že ho nebude ani trochu podceňovat. Kniha se důkladně noří do opravdu široké palety různých, zdánlivě nesourodých témat, z nichž přiznám se některým nebylo v mých silách plně porozumět. To mi ve výsledku nepřijde až tak důležité. Mnohem důležitější mi přijde skutečnost, že se kniha stala nebývale podnětnou pro mé úvahy o vědomí, svobodné vůli, inteligenci a mnohému podobnému z témat, na jejichž finální odpovědi ani dnes (po více než 40 letech od jejího prvního vydání) ještě zdaleka neuzrál čas. GEB je tedy dobré chápat "jen" jako další velice důležitou, s pečlivostí napsanou a v mých očích významnou vrstvu skládačky, jež jednou snad povede k porozumění oněm základům, které tvoří to, čemu říkáme "já" .“... celý text
— Adam84

Gödel, Escher, Bach

„Neočekávané potěšení, intelektuální povzbuzení, ve výsledku ovšem zklamání. Zkusím to vysvětlit: Tuhle knihu jsem si koupil krátce potom co u nás vyšla, někdy v roce 2012, abych zjistil, že se prostě nedokážu dostat přes konkrétní hranici, která pro mě byla někde po dvousté straně. V určitou chvíli jsem se jednoduše při každém pokusu číst dál ztratil a přestal chápat o čem je řeč. Ale zahryzl jsem se, vytrval, přečetl od Hofstadtera několik dalších knih (Strange loop, Gödel's Proof), dovzdělal se v matematice, logice, computer science, umělé inteligenci a různých paradoxech. Pak přišla korona, a já se do toho po osmi letech znova pustil. Během pár měsíců souvislé snahy jsem se jí konečně prokousal. Občas jsem se smál, občas jsem byl unešen myšlenkami, matematikami, axiomatickými systémy, paradoxy, příběhy želvy a Achilla, gramofonových desek ničících gramofony, stroji na stroje, džinů kterým plní přání meta-džinové. A ačkoliv to bylo krásné, že má duše programátora plesala blahem z intelektuálních hříček, zajímavých postřehů a neočekávaných pohledů na věc, nebo rovnou na celý svět, tak ve výsledku jsem byl zklamán. Ten pocit zklamání se těžko definuje, a můžu si za něj sám. V podstatě jsem očekával něco víc. Jak kdybych poslouchal neustále gradující klavírní skladbu, až jsem začal čekat, že skončí orgasmem, který mi změní život. Když ale zvuky utichly, zjistil jsem že se nic nestalo. Kniha mi rozhodně změnila život, ale bylo to převážně protože jsem se k jejímu pochopení musel dovzdělat, ne proto že kniha samotná by ukrývala nějaké překvapující tajemství, nebo sdělení. Což ani neslibovala, přesto jsem to nějak podvědomě čekal, a nedočkal se. Pořád to byl krásný zážitek, něco k čemu se budu časem nostalgicky vracet, ale v podstatě je to jen krátký snímek ukazující nádhernou mysl autora. Hrozně mi to připomnělo jedno asijské moudro co jsem kdysi kdesi četl, a nyní si ho dovolím parafrázovat; Tahle kniha je jako květina, krásná, a přinášející člověku potěšení. Ale ve výsledku je to jen květina. Její krása je pomíjivá, a bezvýznamná. Což je trochu nefér, protože bych jí určitě doporučil každému, ale prostě pokud čekáte nějakou hlubší myšlenku, osvícení, nebo změnu pohledu na svět, tak se nedočkáte, přestože kniha je plná myšlenek které jsou hluboké a měnící pohled na svět. Proč jsem vlastně něco takového čekal? Těžko říct. Možná za to mohlo čtení autorovo ostatních knih, které mi pohled na svět změnily. Možná jsem neměl prvně dočíst I am a Strange loop. Nebo jsem možná chtěl zpátky ten pocit, který jsem měl když jsem kdysi v roce 2012, ve stejném období kdy jsem tenkrát vzdal GEB, začal číst úplně jiný článek, Lisp as the Maxwell’s equations of software, kde jsem po několikaměsíčním čtení a pochopení nejenom zůstal okouzlen, ale i osvícen velmi podobnými myšlenkami jako v GEBu. Pořád si vzpomínám, jak jsem chodil městem úplně ztracen ve své vlastní hlavě, v myšlenkách o rekurzivních interpretrech založených na pár axiomech, a na konci si odnesl podivně alchymistické tajemství jak do sebe vnořit něco a dodat tomu strukturu a udělat z toho živoucí věc. A GEB jsem nakonec dočetl a tajemství tam nebylo, jen krásná hříčka.“... celý text
— Bystroushaak

Gödel, Escher, Bach

„„Krása a Pravda jsou spolu provázány stejně nerozlučně jako třeba … třeba … Třeba jako matematika a hudba? Ano!" Vrcholný intelektuální zážitek. Tak by se dala v krátkosti charakterizovat tato kniha. Naprosto fascinující výprava – intelektuální žeň, doslova. Čtenář chvíli tápe, pak si na autorův styl zvykne, zvykne si na imperativ být neustále na pozoru, rozhodně vnímat co autor sděluje, protože to o pár odstavců dál skutečně nutně potřebuje k pochopení dalšího výkladu, bude se vracet, znovu uvažovat o jednotlivých sděleních, plnit autorovy úkoly – jakkoliv dobrovolné, s vědomím, že mu dál pomohou pochopit výklad. Je to kniha jako žádná jiná, vyžaduje silnou a aktivní účast čtenáře, a čtenář tuto účast rád poskytne. Rozhodně to není kniha na letní odpoledne k vodě, rozhodně to není kniha pro každého, aniž bych chtěl znít elitářsky. Přesto, kdo se do textu pustí, nebude v žádném případě litovat. Čeká ho fascinující výlet, výprava na hranice vlastního intelektu, na obzor lidského poznání. Nemá smysl zkoušet shrnout o čem kniha vlastně je, nebo jaké je její poselství, jaká je hlavní myšlenka. Zasvěceným postačí, že je to ikona specialistů v oboru umělé inteligence. Kde se bere vědomí, myšlení, uvědomění sebe sama? Autor hledá odpovědi v samotných základech struktury reality, ve formalismu matematiky – tím to velmi zjednodušuji, nenechte se mýlit, text jde mnohem dál, sledujeme vnímání pojmů a symbolů, klíčová slova jsou izomorfismus a autoreference různých úrovní. Autor velmi pozvolna buduje formální pódium, na kterém posléze rozehraje svou epickou, vrcholnou, hru. Je to obtížná kniha? Ano, velmi. Pochopil jsem vše? Ani omylem. Líbila se mi? Ano, velmi. Je svým způsobem velmi hravá, podnětná, stimulující, víc klišé netřeba. Závěr je extrémně náročný na pozornost, ale pokud někomu v knize něco uniklo, jako že uniklo hodně, závěr všechno srovná a hlavní myšlenku ozřejmí i těm, co během čtení nedávali tak úplně pozor, nebo plně nesledovali detaily. Co závěrem? Objektivně kniha poněkud zastarala, sám autor to připouští v doslovu, napsanému k výročí 20 let od prvního vydání a zároveň zde obhajuje svůj záměr nic v textu neměnit. Dnes jsme 42 let od prvního vydání a přes jisté nepřesnosti a chybné predikce má kniha jednoznačně stále co nabídnout, je to ikona a etalon uvažování o vzniku vědomí, o emergentních vlastnostech inteligence. Proč tedy ubírám hvězdu? Kvůli progresivně liberálnímu sebemrskačství v úplném závěru, ta slabošská sebetrýzeň je ubíjející, a to do takové míry, že ji nedokážu ignorovat. Pokud to ignorovat dokážete, nebo s tím postojem souhlasíte, hvězdu si přičtěte zpátky. Kniha si nic jiného než absolutní hodnocení nezaslouží.“... celý text
— thorir

Gödel, Escher, Bach

„Kniha, u které je potřeba PŘEMÝŠLET. Málem jsem zapomněla, jaký je to pocit... Díky za tuto knihu.“
— Plavkyně

Gödel, Escher, Bach

„Dlouho jsem se na knížku těšil a čtení jsem si užíval. Spousty zajímavých postřehů, ale nakonec jsem se v té husté mlze metafor a referencí ztratil, resp. se mi v ní ztratilo to hlavní, na co kniha láká, tj. odpověď na otázku odkud se bere vědomí... :(“... celý text
— KosťaLevin

Přejít na knížky autora