KosťaLevin komentáře u knih
Ten krásný a svěží jazyk a styl. Slovní přestřelky cynika Naphty a humanisty Settembriniho, soupeřící o duši mladého Hanse, kterého ale nakonec stejně víc přitahuje pohled kyrgyzských očí Klaudie Chauchatové. Večery proležené v horizontální poloze s náčiním Celsiovým mezi zuby a filozofováním o plynutí času. Pach smrti a dezinfekce sanatoria i vůně květin švýcarských hor. A ta všudypřítomná jemňoučka ironie... Nezapomenutelné.
Plathová je tu taková paní Socratesová: cítí, že nic necítí. :-) Byl jsem trochu zklamaný, že ačkoliv jde o autobiografii, píše o sobě s takovým odstupem a cynismem. Tedy alespoň v porovnání třeba s deníky Virginie Woolfové:
Tady předkládám celé nervové zhroucení v kostce. Přijeli jsme v úterý. Klesnu do křesla a skoro nemůžu vstát; všechno ztratí chuť i barvu. Nade vším převládne touha odpočívat. Středa - přeju si jen být sama někde venku. Vzduch je lahodný - mluvit se mi nechce; nemůžu číst. Myslím na vlastní schopnost psát s obdivnou úctou, jako na cosi neuvěřitelného, co umějí jiní a co už si nikdy neužiju. V hlavě mám úplně vymeteno. Spím v křesle. Čtvrtek. Vůbec žádná radost ze života, ale už jsem se možná trošku srovnala s existencí. Povaha a zvláštnosti Virginie Woolfové mě dočista opustily. Jsem pokorná a skromná. Těžko mě napadá, co říct. Čtu automaticky. Jako když krává přežvykuje. Spím v křesle. Pátek: pocit fyzické únavy, ale mozek už se trochu probírá. Začínám si všímat, trošku plánovat. Zatím nemůžu vytvářet věty. Objevila se touha číst básně. Smysly trochu ožívají. Sobota: mám chuť si vyrobit zrcátko s perleťovým rámečkem. Tohle se ovšem někdy táhlo taky celé týdny. [Deníky, V. Woolfová]
Tenhle Tolstého opus má jedinou chybu: jméno, které mu Lev propůjčil. Přečetl jsem anotace ke všem zdejším vydáním a ani jedna zmínka o Kosťovi a Kitty! Škoda, že Cimrman při svě návštěvě u Čechova nezaskočil také za Tolstým, aby mu poradil lepší název knihy a první větu: Kitty Ščerbacká - Všechny nešťastné rodiny jsou si podobné, každá šťastná rodina je šťastná po svém.
Čím jsou postavy Kosti a Kitty tak krásné a výjimečné je právě jejich obyčejnost. To, jak prožívají ty nejvšednější i nejvzácnější momenty. Ať už Kosťa kosí po boku mužiků obilí nebo se při porodu strachuje o Kitty. Ať už Kitty zavařuje kompot nebo se stará o Kosťovo umírajícího bratra. A hlavně to jsou postavy tápající a hledající. Se svými těžkostmi i radostí ze života...
Roky chcete být v něčem mistrem, je jedno v čem, třeba v šachách nebo v pletení fuseklí. A když po letech snažení konečně upletete tu nejlepší ponožku, kterou kdy kdo upletl, zjistíte, že nic jiného neumíte a život protekl mezi očkama. Jen tak. Hladce a neobrace. To už si neodpářete. Dali jste něčemu smysl a nakonec zjistíte, že to byl nesmysl.
Dlouho jsem se na knížku těšil a čtení jsem si užíval. Spousty zajímavých postřehů, ale nakonec jsem se v té husté mlze metafor a referencí ztratil, resp. se mi v ní ztratilo to hlavní, na co kniha láká, tj. odpověď na otázku odkud se bere vědomí... :(
V jednom nejmenovaném studentském časopise Bágl Biskupského gymnázia ve Žďáru nad Sázavou jsem narazil na rozhovor s panem ředitelem Cočevem:
Jaký máte vztah ke studentům na této škole?
Já musím za sebe říct, že na Bigy máme bezvadné lidi. Jsem moc rád, když vidím, že studenti vyvíjí nové aktivity. Úplně nejtěžší případ je vztah pasivního pozorování. Když někdo sedí a kouká, do ničeho se nezapojí – zde je obtížné na cokoli navázat. Určitě je lepší, když student provede nějakou rošťárnu, hlavně když je vidět, že se v něm probudil život. (pozn. red.: podtrženo na přání pana ředitele).
Pokud taky jen tak sedíte a koukáte, stojíte a koukáte, případně chodíte a koukáte, po přečtení tohoto budete sedět a vymýšlet lumpárny a chodit a dělat rošťárny. Zkrátka, probudí se ve vás život. A kdo ví, třeba se taky prozlobíte až k Nobelovce. :-)
Vian navždy vyléčil všechny nemoci plic. Odteď na nich už budou kvést jen lekníny.
Být či nebýt? V mém životě vražedprostém, intrikprostém a tak nějak celkově prostém jsem zatím neměl možnost Hamletovi odpovědět. Zato tu pravou otázku nejvyšší, tu si pokládám každý den: navlést si ráno ponožky a vstát z postele či nenavlést si ráno ponožky a nevstat z postele? Toť otázka.
Legrační, smutné a hluboké, jako když se moucha dívá na dno sklenice plné medu.
Až se k nám přes ty naše hráze
vzdělanost jednou dostane,
po jistém čase (při úvaze
filozoficky nestranné
tak za pět set let) zaručeně
i cesty podlehnou té změně:
ruskou zem v prudkém rozvoji
síť silnic přetne, propojí.
Přes vody vzklenem do oblouků
sta mostů z pevné oceli,
odsunem hory, tunely
Prokopem pod řečišti toků,
křesťanským duším světlo dá
na každém rohu hospoda.
Hra o afektované zamilovanosti, ne o lásce. :-( Na základce jsem taky jednu takhle miloval. Bohužel bydlela v domě bez balkonu. To byl konec. Tragický konec naší pečlivě budované třídenní lásky.
Aaaach. Psát tak ironicky, a přitom ne cynicky. Skvost povznášející jak procházka po žiletkách.
Pokud jste jako Faust s právy filosofii a medicínu studovali a také teologií se pohříchu prokousali, jen jste zbytečně tratili čas. Všechno co potřebujete vědět k pochopení nehlubších otázek života totiž najdete v této knize.
Víte jak zahnat imaginární strašidla? Jak vyrobit z banánu chobotnici a naučit děti jíst ovoce a zeleninu? Nebo jak záludnou lstí zneškodnit dvě mraveniště na dvorku nebo žraloka, až budete plavat v jezeře? A co třeba jak se dostat ze svěrací kazajky? Čtěte! Čtěte dokud je čas, protože se svěrací kazajkou si správnou stránku už nenalistujete!
Z očisty po narození
k očistě po smrti
mezitím samé nesmysly
- Issa -
Zloděj tu
něco zapomněl -
měsíc v okně
- Taigu -
Čisťounkou vodou
chladí si holou hlavu
darebný mich
- Tairo -
Jarníkův čtyřdílný kurz diferenciálního a integrálního počtu nemá chybu! Vážně, říkal to sám Jarníkův nástupce profesor Zajíček, tak to musí být pravda. Žádná věcná chyba, žádný překlep, každá kurzíva na svém místě! Světový unikát, vždyť i sám prof. Zajíček má ve svých skriptech chybu. To je fakt. Zcela objektivní fakt. Fakt.
Nepodceňujte hodnotu nic nedělání, nesení se proudem života, poslouchání věcí, které neslyšíte, a nezatěžování se.
Jak se píše v knize Pú a filozofové: před rokem 1928 byla celá filozofie jen nevinnou přípravou na filozofii skutečnou - filozofii Medvídka Pú. Zmíněnou knihu jsem sice nečetl, zato znám knížku Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli. Kterou jsem také nečetl. Po Medvídkovi Pú je totiž zbytečné číst cokoliv jiného.
Jedna z nejčistších a v dobrém smyslu nejprostších knih, valící se vpřed krokem chromého lenochoda - jako sám život - s vědomím, že důležitý není cíl, ale cesta.
V komentáři na konkurenční databázi jsem se dočetl, že pro pasáže o zabíjení dětí je Hamsun pěkný necita. Nuž, nesuďte autora knihy skrze postavy jeho románu, nebo budete sami souzeni! A že by vám nacistický kolaborant Hamsun dokázal zatopit. :-) Mj. popis zmíněného je naopak důkaz Hamsunovy vzácné schopnosti vcítit se a nahlédnout do hlubokých propastí na kost ohlodaného lidství.
Moje první kniha, kterou jsem si odnesl z knihkupectví. Výměnou za dvousetkorunovou poukázku z jakési soutěže. To bylo v dávných dobách, kdy jsem chodil ještě do šesté třídy a kostka másla stála místo dnešních čtyřiceti korun polovinu. Jakožto jedenáctiletý nezvdělanec dal jsem na doporučení paní knihkupkyně. Tu máš, hochu, knihu. Budeš se u ní smát, budeš plakat, změní ti život! A teď už nezdržuj, dej sem prachy a zmiz! Škoda, že jsem raději nenakoupil deset kostek másla, na které by mi byla bývala poukázka vystačila, a nenamazal je Coelhovi na čelo, aby jeho hlava pomazaná byla ještě pomazanější.
Jedno mu ale nemůžu upřít: je to skvělý obchodník s žádanou komoditou - nadějí. Žel ne nadějí pokornou a posilující, ale nadějí slepou a ignorantskou, která vede do písečných dun, odkud není návratu. A taky mu to psaní jde hezky od ruky. Inu, úspěšní umělci tvoří, ti nejúspěšnější kradou.