msjadepaton komentáře u knih
První díl byl rozhodně lepší, ale ani tohle mi nepřišlo špatné. Byla jsem upřímně nadšená, že se tam neřešily nějaké ex-přítelkyně, žárlivost nebo podobné věci, kterými je tenhle žánr prolezlý. Naopak byl Ellin vztah s Brianem její největší jistotou, takže anotace je úplně mimo. Tu psal nejspíš někdo, kdo tu knihu nečetl a jen předpokládal, že o to tam půjde.
Je to hlavně o Ellině vztahu sama k sobě a o tom, jak má přijmout sama sebe a najít své místo v šíleném světě, ve kterém se ocitla díky vztahu s Brianem. A také o jejím vztahu s rodinou.
To, co se týkalo Hollywoodu a Ellina pracovního života, bylo to až absurdně přestřelené, ale zbytek mi připadal celkem věrohodný (v rámci žánru). Její rodinné vztahy a její psychické a fyzické zdraví především. To jsem ocenila.
Brian je Brian. Potěšilo mě, že se vyhnul typickým charakteristikám dokonalých mužů - nebyl to úplný blbec a nezacházel s Ellou jako s kusem hadru. To považuji v romantických knížkách téměř za zázrak. Většinou na chování těch chlapů nic romantického nevidím, ale Brian byl v tomhle směru napsaný celkem dobře.
O trojce nic nevím, ale pokud bude, minimálně do ní nahlédnu. O téhle knize jsem si taky myslela, že už k tomu příběhu nemůže dodat víc než zbytečné drama, ale bylo to celkem příjemné překvapení.
Byla jsem hodně na vážkách jestli nedat jen 4 hvězdy, ale nakonec to opravdu skončilo mezi. 4,5 a já vždycky zaokrouhluji nahoru.
Kniha rozhodně nebyla dokonalá a plné hodnocení jsem dala hlavně díky tomu konci, který mě opravdu držel přilepenou u stránek a věci, které mě původně rušily od čtení jsem už moc nevnímala.
Asi můj největší problém byl styl. Nevím, kolik je autorovi let, ale takhle já jsem psala v těch šestnácti, když jsem se ve slohovce snažila být poetická. Výsledek zněl spíš pompézně. Možná bych to dokázala přehlédnout, kdyby se tenhle styl nepřenášel i do přímých řečí. Většina postav v knize mluvila jako kdyby si předčítali ze scénáře. Především Daniel. Určitá stylizace dialogů je samozřejmě nutná. Nikdy přesně nevystihnete jak lidé skutečně mluví. Ale čím více se vzdálíte od reality, tím více riskujete, že utrpí opravdovost postav. A Muffin a čaj se v tomhle směru od reality vzdaluje značně.
Něco podobného udělal Benjamin Alire Sáenz v Aristotelovi a Dantovi (což je mimochodem kniha, která je téhle mnohem blíž než Simon), ale tam ta stylizace dávala smysl v celkovém ladění knihy do takové filozofické úvahy. Z Addaira jsem cítila snahu se tomu přiblížit, ale úplně se to nepovedlo.
Další věc, která mi trochu vadila bylo, že na to, jak se mluví o tom, že je to konečně z českého prostředí, tak mi to moc české nepřišlo. Škola v knize byl hybrid mezi britským internátem a americkou střední školou. Dokonce i co se týkalo textu, musela jsem si často připomínat, že to není překlad z angličtiny. Některé věty a výrazy mi přišly jako neobratně přeložené anglicismy.
Člověk by řekl, že po takové kritice přece nemůžu dát něčemu pět hvězd. Možná to časem snížím na čtyři, ale i tak musím hodnotit vysoko, protože přes všechny chyby se autorovi podařilo napsat příběh, který člověka chytí za srdce. Radujete se, vzdycháte, jste naštvaní nebo pláčete přesně na těch správných místech. Knížka je přesně tak naivní, aby člověku dovolila se zasnít, ale zároveň ne tak naivní, aby byla neuvěřitelná. Simon se mi líbil víc, Aristoteles a Dante se mi líbil víc, ale Muffin a čaj se mi přesto líbil opravdu hodně. Jsem ráda, že v tomhle případě není nutné přehánět, aby se kniha alespoň přiblížila svým světovým konkurentům. Není nutné zdůrazňovat, že je česká (zvlášť, když to vyvolává očekávání, která v mém případě kniha nesplnila). Myslím, že dokáže stát sama o sobě bez takových berliček.
Už z úvodu se dozvíte, že většina povídek stejně do žánru noir nespadá, takže se sbírka měla nejspíš jmenovat úplně jinak, ale budiž. Jak už psalo mnoho jiných, kvalita povídek je velmi nevyrovnaná, ale celkově je to u mě tak nějak v průměru.
Takže to vezmeme postupně.
Goffa - nijaké, snaha byla, především co se týkalo atmosféry, ale nějak to nevyšlo. Příběh sám byl naprosto neoriginální a nezajímavý.
Kopřiva - asi to nebylo jeho top, ale já ho mám prostě ráda, takže jsem musela hodnotit kladně. Bavilo mě to. Mělo to spád, zvrat a odsýpalo to, třebaže to byl vlastně akčňák jako kterýkoliv jiný.
Urban - vždycky jsem si od něj chtěla něco přečíst, ale nikdy jsem se k tomu nedostala. Tak teď jsem měla do začátku tuhle povídku a i když jsem si z toho na zadek nesedla a chvílemi mi přišlo, že ty brutálnosti přidal vyloženě, aby ta povídka nebyla nudná, tak si od něj určitě v budoucnu zkusím něco přečíst.
Procházka - ale jo, byla dobrá. Bylo to svižné a dobře se to četlo, ale zápletka mohla být trochu neprůhlednější. Takhle to nebylo víc než předvídatelná detektivka. Na druhou stranu uznávám, že v povídce není na nějaké velké zvraty příliš prostoru.
Cigan - řekla bych, že tomuhle spisovateli asi člověk musí přijít na chuť skrz jeho ostatní tvorbu, aby tuhle povídku ocenil. Židé mě zajímají, takže reálie a pozadí povídky se mi líbilo, ale zápletka nic moc.
Neff - ne, tohle byla nuda. Závěrečná zmínka autora o tom, že je to založené na skutečnosti už se spíš zdála jako zoufalý pokus to nějak ospravedlnit.
Stančík - velmi dobré. Mlýn na mumie jsem nečetla, ale tahle povídka mě zaujala jak svou atmosférou, tak zápletkou.
Tučková - jedna z nejlepších povídek. Autorka umí skvěle vyvolat emoce.
Pilátová - nic zvláštního. Pár věcí mě na tom zaujalo, ale zas tolik se tam toho nedělo a ani to nemělo tu atmosféru jako Tučková.
Sýkora - hned jsem sáhla po jedné z jeho knih a co nevidět si ji přečtu. V podstatě klasická detektivka po vzoru staré školy, ale fungovalo to.
Klevisová - nebylo to špatné, ale nezaujalo mě to zas tolik.
Soukupová - skvělé. Spolu s Tučkovou a Sýkorou bych řekla, že úplné top sbírky. Nemohla jsem přestat číst.
Hejdová - nevím proč, ale přišlo mi to takové roztomilé. Rozhodně to byla jedna z těch lepších povídek, ale to rádoby drsňáctví hlavní hrdinky mi přišlo úsměvné.
Šabach - nad touhle povídkou jsem spíš nevěřícně kroutila hlavou. Nebyla špatná, ale co v téhle sbírce dělala jsem moc nepobrala.
Jedna z mých oblíbených ze série, alespoň po novém přečtení. Bylo sice dost jasné, kdo je padouch, ale bavilo mě sledovat, jak k tomu děti dojdou, třebaže jim nakonec dopomohla naprostá náhoda, což byla asi jediná věc, která mě na tom moc nenadchla. Na druhou stranu je to dětská kniha, tak se asi víc čekat nedá.
Špekounovy převleky se zasloužily o některé z nejvtipnějších momentů knížky. On a Bětka jsou už od začátku mozky celé party a já je mám moc ráda.
Moc se tady hodnotit nedá. Prostě je to perfektní oddychovka, která se dá číst v jakémkoliv věku. Pro mě v sobě má notnou dávku nostalgie a ani po těch letech mě nezklamala.
Tuhle knihu jsem četla někdy před patnácti lety, když jsem v knihovně dělala pravidelné nájezdy na oddělení s dětskými detektivkami. Enid Blytonovou jsem měla z tohohle žánru nejraději a i když její Správná pětka je Správná pětka (a já byla tehdy nehorázně zamilovaná do Juliána), u mě vždycky tak nějak vítězila série Tajemství. Poslední dobou mě chytá nostalgická a tak jsem se rozhodla se do té série znovu pustit.
Musím říct, že mě nezklamala. Jednoduché, milé a nenáročné, ale pořád zábavné. Tyhle knihy mě udržely u čtení i v období krize, kdy nám na základní škole začali nutit povinnou četbu a já díky tomu pomalu ztrácela o knihy zájem. Trochu jsem se bála, že jsem si tuhle sérii kvůli tomu trochu moc zromantizovala a že jako dospělou už mě nebudou bavit. Jsem ráda, že to není ten případ. Působí na mě stejně i po všech těch letech a já je můžu jen doporučit, ať jste jakkoliv mladí nebo staří :).
Možná si pod pojmem "znepokojivý" představuji trochu něco jiného. Ano, každá z povídek má prvek něčeho zvláštního, ale kromě jedné mi znepokojivé nepřipadaly. Pokud to srovnám s Bláznem do Napoleona, bylo to téměř odpočinkové.
Jak je zmíněno v doslovu, finská fantastika v sobě zahrnuje více podžánrů, z nichž několik je v antologii zastoupena. Za fantasy by se dala v podstatě označit pouze ta poslední, Temná zhouba, uzda smrti, čerpající ze severské mytologie. Ostatní balancují spíš na hranici magického realismu, popřípadě mystiky a u některých zase záleží na výkladu a fantastický prvek tam nemusí být vůbec (například povídka Motýl je v tomto dost neurčitá a dá se vysvětlit naprosto reálně).
Za sedmi povídek mi pouze jedna přišla slabá. Pět z nich mě nadchlo. To je na antologii poměrně dobrá bilance, zvlášť, když povídky moc nevyhledávám.
Osobně se mi nejvíce líbily Lesní lišky a Temná zhouba, uzda smrti, ale v tomto případě je to opravdu více méně o vkusu. Tyhle dvě na mě zapůsobily atmosférou. Jak už jsem zmínila, pouze Temná zhouba, uzda smrti by se dala považovat za fantasy. Lesní lišky mají sice určitý fantastický prvek, ale viděla jsem v tom spíš metaforu k něčemu jinému. Tak jako v Čekání na Godota postavy nečekají na Godota, i tady mi připadalo, že Špunt loví něco jiného než lišky.
Podobně na mě působila i povídka Kéž bychom tu byli taky. Sice se tvářila jako sci-fi, ale v podstatě pouze metaforicky popisovala, co už se dávno děje. Fakt, že stále více lidí dává přednost virtuální realitě a ve skutečném světě prakticky nežije, bohužel není žádná dystopická vize budoucnosti. Ten pocit byl tak silný, že u mě prakticky předčil děj, proto jsem tu povídku ani jako sci-fi nevnímala.
Transit byl skvělý svou formou. Samotný příběh vyprávěný jinak by možná až tolik nezaujal, přestože téma je zajímavé, ale takto se četla jedním dechem.
Gordonův příběh bych zařadila do magického realismu. Vytvářel skvělý přechod mezi spíše metaforickou Kéž bychom tu byli taky a závěrečnou fantasy povídkou Temná zhouba, uzda smrti. Bavily mě na ní především maličkosti, jako zmínka o různých schopnostech a vlastnostech ptáků podle jejich druhu (třeba to, že kukačky jsou svělí infiltrátoři).
Jediná povídka, která na mě ve srovnání s ostatními působila mdle byla Čarodějná kolébka. Obávám se, že to bylo částečně způsobeno mým odporem k ezo mystice typu Celestinské proroctví, knihy o andělech, posmrtném životě a podobně. Někdo, kdo má rád seriál Supernatural asi ani nemá šanci. Pokaždé, když čtu o tom, jak se mám obrátit k andělu Urielovi o radu, vyprsknu smíchy.
Takže celkově hodnotím antologii jako velmi podařenou. Rozpolcené hodnocení chápu tak, že spousta lidí asi očekávala něco jiného. Já také. Ale v mém případě to bylo opravdu příjemné překvapení.
Velmi příjemné překvapení. Před dvěma lety jsem už knihu zkoušela číst, ale nebavila mě a odložila jsem ji někde na začátku. Ale pravděpodobně to bylo tím, že jsem na ni neměla tu správnou náladu. Tentokrát jsem ji měla a zhltla jsem ji téměř na posezení. Začátek mi i tak dal trochu zabrat než jsem se přes něj dostala, ale pak už jsem se nemohla odtrhnout.
Nedávám ale plný počet hvězdiček z několika důvodů.
Za prvé, milostné trojúhelníky mě opravdu nebaví. Jako kdyby neexistoval jiný způsob jak vytvořit v milostné zápletce konflikt. Je to pořád dokola. Podle názvů dalších dílů se dá předpokládat s kým America skončí a oceňuji, že tady se alespoň autorce podařilo vylíčit ho tak, že jsem mu nakloněná.
Za druhé, děj mi připadal místy (hlavně na konci) zbytečně a násilně urychlený. Kniha klidně mohla být i o sto stran delší (288 není na dnešní poměry tak moc) a první část selekce rozvinutější a propracovanější. Mohli jsme poznat víc dívek a odhalit víc ze vztahů mezi nimi nebo jejich vztahu s Maxonem. Autorka se však striktně držela hlavní linie a všechno ostatní odbyla pár větami. Na jednu stranu je dobře, že tam nebyly zbytečné scény, ale celý ten nápad se soutěží je dobrý a dal se víc propracovat.
Je toho ale o dost víc, co se mi na knize opravdu líbilo. Hlavní postavy mají charakter a čtenář je dobře pozná (možná u Aspena to zatím trochu pokulhává). Maxon se pro změnu (na rozdíl od tolika jiných kluků, kteří se zamilují do hlavní hrdinky a u nichž je to většinou považováno za sexy) nechová k Americe jako ke kusu hadru a dokáže s ní mluvit otevřeně a respektovat její rozhodnutí.
Ačkoliv se kniha na první pohled tváří jako čistě romantická záležitost, v pozadí se celou dobu odehrávají více či méně nápadné náznaky, že tu půjde o víc. Jednak jsou tu rebelové, kteří pravidelně útočí na palác. Pak tu máme krále, který se chová poněkud zvláštně. I zmínky o výuce dějepisu ve mně zapnuly varovnou sirénu (kdokoliv, kdo četl 1984 asi ví o čem mluvím).
Děj ubíhal rychle a pořád se něco dělo. Kniha se četla strašně snadno, což je u YA románů časté. Konec mě navíc naladil na další díl, i když Aspen mě tedy zrovna zajímá ze všech nejméně. Řekla bych, že tuhle sérii přečtu rychle a pokud si udrží úroveň, bude se řadit k mým oblíbeným knihám tohoto žánru.
Z laviny YA dystopií, které jsou dostupné na trhu, jsem zatím četla jen Hunger Games, pak Divergenci (pouze první díl) a tuto knihu. Přestože Zkouška podle mého není tak dobrá jako první díl Hunger Games, už by se dala srovnat s druhým dílem. Je to rozhodně mnohem lepší než Divergence (která mě osobně zklamala).
Pesimistický přístup k budoucnosti lidstva je součást žánru, takže nelze očekávat nic jiného (pozn. ke komentáři od DomenicaRisa). Osobně bych tam ale nemusela mít tu romantickou zápletku. Už proto, že mi zrovna v téhle knize připadalo, že je tam navíc a že ji autorka vložila do příběhu z donucení. V tomto díle minimálně je tahle dějová linka oddělená od hlavního příběhu takovým způsobem, že kdyby tam nebyla, nemělo by to na něj vůbec žádný dopad. To není dobře. Pokud je naprosto nezbytné, aby tam byla romantika, měla by tam hrát alespoň nějakou roli a ne aby tam byla zbůhdarma naházená, aby se neřeklo. Za to srážím jednu hvězdu.
Jinak ale ve svém žánru myslím kniha obstojí dobře. Je škoda, že v takovém množství titulů snadno zanikne. Líbí se mi, že autorka se nesnažila megalomansky tlačit na pilu (což mi vadilo na Divergenci) a také, že nezodpověděla všechny otázky hned v prvním díle.
Příběh je čtivý a má zajímavou zápletku, poměrně neotřelou i v rámci žánru. Osobně jsem byla nadšená zmínkami o tom, co se vlastně ve světě stalo, včetně lehounkých náznaků politicko-filozofických otázek (například použití vojenské síly vs. snaha o mírové ujednání). Není to tam rozebíráno tak moc, aby to odradilo čtenáře, kteří se v podobných věcech nevyžívají tak, jako já, ale je to tam. Být to na mně, přidala bych tam toho ještě víc, místo té romantiky, ale uznávám, že nejsem cílová skupina, takže asi budu jedna z mála :).
Vážně doufám, že Fragment vydá další díl. Pokud ne, přečtu si ho v angličtině, protože mě opravdu zajímá jak to s Ciou bude dál.
Jsou tam, pravda, nějaké nesrovnalosti (hlavně ta jména by měl někdo opravit - z Jíry je Vít a z Lucie Ludmila), ale jinak jsem si čtení užila. Především chválím tempo příběhu. Zpočátku pomalejší ale postupně zrychluje až vygraduje v závěru. Nenudila jsem se. Vytkla bych jen, že ty dva příběhy nebyly oddělené úplně, protože pak bylo uprostřed takové hluché místečko, ale to byla v tom tempu jediná chyba.
Příběh samotný mě opravdu bavil a bylo zajímavé sledovat, jak si Oldřich poradí nejen se samotnými vrahy, ale i s pachateli jiných provinění. Vzhledem k tomu, že většinou čtu a sleduji jen současné detektivky, jsem zvyklá, že třeba vyšetřovatelé udělají s viníkem nějakého přestupku nebo menšího zločinu dohodu a neseberou ho, aby chytili vraha. Ondřej trestá všechny, co něco provedli. Takový spravedlivý rytíř z pohádky. Vůbec se to celé čte jako taková pohádka, ale to mi vůbec nevadilo. Naturalistických krimi tu máme dost a je osvěžující přečíst si něco méně krvavého.
Jsem spokojená a těším se na další díl. Jednu hvězdičku srážím za ty zmatky ve jménech a vzhledu postav.
Opravdu skvělé. Kniha se čte sama a děj odsýpá, v podstatě mi většinu času připadalo, jako bych se dívala na film nebo na televizní seriál, protože byl velký důraz na dialogy a na akci. A vlastně celá kniha by se dala popsat jako kříženec Castla na zabití (postavy), White Collar (koncept) a Dannyho parťáků (děj). A u jména Nick Fox jsem se rozesmála, protože mi to připomnělo postavičku z Disneyovské Zootropolis, kde je jednou z hlavních postav lišák jménem Nick. Dokonce je i podobného ražení :).
Četla jsem většinu knih o Stephanie Plumové a i když ji mám ráda, tohle se mi líbilo víc. Už se nemůžu dočkat dalšího dílu.
Žádná katastrofa to nebyla, ale rozjezd trval půlku knihy a i pak to občas kolísalo. Příběh drží pohromadě, ale zdlouhavé historky vedlejších postav o jejich minulosti a australské bajky si autor mohl odpustit. Zbytečně to zpomalovalo děj a to knize bylo na škodu. Na druhou stranu, kdyby se to vynechalo, nevydal by zbylý příběh na celou knihu. Vztahové záležitosti byly další část, u které jsem usínala.
Harry Hole je ale docela sympatická postava, dokud mu nedáte do ruky flašku, takže možná zkusím ještě jednu knihu ze série.
Nic vyloženě špatného na tom nebylo, ale bylo tam dost hluchých míst, ve kterých jsem se musela vyloženě nutit do čtení. Naopak tam byly části, které mě hodně bavily a nemohla jsem se od nich odtrhnout. Takže průměr.
Yennefer, kterou jsem v předchozím díle vzala docela na milost, protože je sama o sobě zajímavá, mě opět střídavě štvala a střídavě zoufale nudila. Jakmile se ocitne v jedné místnosti s Geraltem, je zle. Oběma klesne IQ na bod mrazu a vše se začne točit jen kolem jejich vztahu a všechno ostatní ustoupí do pozadí. Vlastně pořád nevím, jestli je ten vztah takhle hrozně napsaný schválně nebo jestli to má být hrozně romantické a já bych jim měla přát, aby spolu zůstali. Ať je to jak chce, celou knihu jsem si urputně přála, aby byli každý úplně na jiném konci světa.
A na slova "čas opovržení" jsem začala být dost alergická. Ke konci už jsem protáčela oči pokaždé, když byla v knize použita.
Na druhou stranu, svět a politické intrikaření, akční scény a pak závěr s Ciri opravdu stály za to. Marigold to taky zachraňoval, jak se dalo. Upřímně, z celého zástupu postav v téhle knize byl Geralt asi nejméně zajímavý. Je to sice největší drama queen ze všech, ale jinak toho tady zase tolik neudělal.
Budu v sérii pokračovat, ale nejspíš si dám menší pauzu.
Možná to bylo tím, že jsem jedničku i dvojku zhltla jako jednu knihu, ale líbily se mi obě v podstatě stejně. Vlastně to v mé hlavě jedna kniha je. Mám samozřejmě své výhrady, ale nic natolik závažného, abych snížila hodnocení.
Vzhledem k tomu, že jde o poměrně krátkou grafickou novelu, nelze očekávat žádné spletité příběhy a osobně jsem na tu délku dostala možná víc, než jsem čekala i v podobě vedlejších postav, které (třebaže povahově hrubě načrtnuté) vytvářely celkem smíšené obsazení.
S grafickými novelami nemám moc zkušeností (vlastně v podstatě žádné), ale ty kresby tady na mě možná byly až moc školácké. Spolu s věkem hrdinů, obsahem a dost i těmi dodatky na konci (jako soundtrack, co jsou za Bradavické koleje a co si oblékají) tahle série podle mě míří spíš na mladší YA (tak 12 - 15). A z toho hlediska to považuji za povedené.
Pro mě příjemná odpočinková jednohubka. Vyzněním je to takový Muffin a čaj v grafické podobě (a bez té urputné snahy o hloubku).
Žádné velké boření mýtů, jak se píše na zadní straně knihy, se nekonalo. Naopak to bylo jedno klišé za druhým. Uznávám, že vzhledem k tomu, že jsem z České republiky a ještě navíc z Prahy, nemám o poměrech gayů na Slovensku žádné informace, takže třeba to tam vážně je takhle tragické.
Jenže s tím jsem až takový problém neměla. Horší bylo spíš zpracování, díky kterému to celé vyznělo téměř komicky. Měla jsem pocit, že čtu mexickou telenovelu (anet8843 to vystihla naprosto přesně). Možná chtěla autorka napsat něco jako Malý život ze slovenského prostředí, ale příliš neuspěla.
Další věcí jsou ty socálněvědní přednášky, které jsou do textu zasazené tak násilně, že jsem se z toho pokaždé chytala za hlavu.
Autorka se zřejmě ze všech sil snažila, aby nebyly postavy černobílé, což musím uznat dopadlo ještě celkem dobře. Až na to, že se ty postavy moc nechovaly jako lidé. Hlavně tak nemluvily. Buď neustále vedly dlouhé proslovy o rovnoprávnosti nebo trousily homofobní poznámky, často v rozhovorech, které s tím absolutně nesouvisely (například o skákání padákem).
Na druhou stranu, po tom, co jsem četla Bosse je ve srovnání s tím v podstatě všechno literárním skvostem s vypiplanými postavami a realistickým příběhem. A kniha se čte opravdu sama, to zase ano.
Pokud od toho nebudete čekat nějakou hloubku nebo příběh, který naprosto změní vaše chápání světa a pokud máte rádi telenovely, mohlo by se vám to i líbit.
Musím přiznat, že někde v polovině jsem se zasekla a činilo mi potíže se do příběhu ponořit zpátky. Jak už tu bylo zmíněno, není to klasický thriller a pokud čekáte spád a jasnou linku s postupným odhalováním a klasickým vyvrcholením, kniha vás nejspíš zklame.
Já s asijskými autory nemám zkušenosti a dost mi trvalo, než jsem se odpoutala od očekávání, která ve mně vyvolávaly zkušenosti se západní stavbou příběhu. Hlavně to, že tu chyběla pevně sevřená konstrukce západních thrillerů, mi dělalo dost problém, protože jsem měla tendenci hledat souvislosti tam, kde žádné nebyly, což mě rozptylovalo a odvádělo mě to od příběhu.
Když jsem si to ale uvědomila, bylo to pro mě mnohem snazší a kniha se mi začala víc líbit. Musím říct, že od začátku se četla snadno, ale v druhé polovině, kdy jsem ji nechala volně plynout, to šlo ještě líp.
Občas jsem měla problémy se jmény v hierarchii a zvyklostech japonských policejních složek mám pořád stejný zmatek jako na začátku knihy, ale možná, kdybych tomu věnovala větší pozornost, nebyl by to takový problém.
Byla tam jedna věc, která mě dost zarazila. Nevím, jestli to byl překlad nebo kulturní odlišnost, ale je tam scéna, kdy otec praští svou náctiletou dceru do obličeje. Žádná citlivka nejsem, ale něco takového bych rozhodně považovala za nepřiměřené. V knize je to ovšem odmávnuto, jako by to bylo na denním pořádku. Uvízlo mi to v paměti, proto to zmiňuju.
Celkově musím říct, že to bylo dobré. Možná si to časem přečtu znovu.
Nic moc. Pro mě tak 2,5 hvězdy, ale upřímně mě to nepřekvapuje. Cassie má trochu problém s úvody, protože první knihy v sérii pro mě byly nejslabší vždycky (s výjimkou Red Scrolls of Magic, což je pecka, ale taky zatím další nevyšly, tak třeba budou ještě lepší). Taky u mě nemá moc úspěch s hlavními postavami (s výjimkou Tessy). Emmu jsem ještě docela mohla jako vedlejší postavu ve Městě nebeského ohně. Byla možná trochu otravná, ale taky byla ještě dítě, tak jsem to dokázala odpustit. V téhle knize mi ale byla úplně ukradená. Julian na tom byl o malinko lépe. Ve srovnání s Jacem docela ušel, ale to není kdovíjak vysoká laťka.
Jenže v předchozích knihách byly vždycky opravdu dobré vedlejší postavy, kvůli kterým jsem příběh četla s chutí. To se tady nepovedlo a nejspíš to bylo hlavně proto, že tady je těch postav až příliš hned od začátku, takže na žádnou z nich pořádně není čas.
Postavy, které mě docela zaujaly, by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Mark je jeden z nich a ten měl náskok z předchozích knih, takže pro něj nebylo těžké zaujmout. Kieran byl taky dobrá postava, i když se tam bohužel moc nevyskytoval. A pak tu je Ty, což je jediný ze sourozenců, který má alespoň nějakou osobnost a já bych si přála, aby ta série byla o něm.
Jenže pak je tu kupa více či méně zapomenutelných postav, které můžete popsat jedním nebo dvěma slovy a víceméně vystihnout veškerou jejich hloubku (nebo spíš její nedostatek): Diana (záhadná učitelka), Arthur (bláznivý strýc), Cristina (kamarádka), Octavius (dítě), Livia (Tyovo dvojče), Dokonalý Diego (to je celá jeho osobnost), Drusilla (fakt nevím, proč tam je; většinou na ní zapomínám)...
Kit má určitý potenciál. Byl tam zatím asi tak ve třech scénách a už je zajímavější než všechny postavy v předchozím odstavci dohromady.
Co se týče ústřední zápletky, ta byla docela dobrá, i když z velké části uzavřená (alespoň ta zajímavá část), takže se na ni nemůžu do budoucna spolehnout. Líbila se mi i politická zápletka a tak trochu doufám, že to bude hlavní téma dalších dílů. Pak tam byl nějaký náznak o Anabel Lee, ale bylo to tak divné a odbyté, že mě to nijak zvlášť nezajímá.
A co se týče té věci s Emmou a Julianem, tak to mě nezajímá už vůbec. I když musím říct, že Julianově geniálnímu plánu "nenechat se chytit" jsem se docela zasmála. Kámo, byli jste spolu asi dvakrát. Jednou vás skoro chytili a podruhý vás někdo viděl a vaše jediný štěstí bylo, že skončil mrtvý. Jenom idiot po tomhle může sebevědomě prohlásit, že se nenechá chytit.
Takže do budoucna doufám ve víc politiky (což zahrnuje i Marka a Kierana), Tye a možná Kita. A pak tak trochu doufám, že na začátku druhého dílu někdo podnikne frontální útok na institut a trochu tam ty davy proseje (tak půlka osazenstva by stačila), aby tam nebylo tak narváno a my se mohli soustředit na ty zajímavé postavy.
Dost jsem váhala jestli nedat odpad, ale začátek mi připadal docela slibný, tak dávám aspoň tu jednu hvězdu. Jinak to ale byla dost tragédie. A to vlastně doslova.
Kdyby se kdokoliv v mém okolí choval jen z poloviny tak jak většina postav v téhle knize, udělala bych všechno pro to, abych je dostala k psychiatrovi. A to myslím naprosto vážně. Připadalo mi, že se tenhle příběh odehrává v nějaké alternativní realitě, kde jsou úplně všichni silně nervově labilní, ale protože jsou takoví všichni, nikomu to nepřijde.
Vůbec jsem nepochopila, jaký je rozdíl mezi Liborem a Erikem. Oba, jako by si svým chováním z oka vypadli. Ale z nějakého záhadného důvodu byl jeden hajz a druhý naprosto neodolatelný sexy chlap ten záhadný důvod je samozřejmě to, že jeden má břišáky a velkou výbavu). Bohužel, soudě podle Teovi rodiny, se k němu celý život všichni chovali jako k rohožce, takže ten má nejspíš pocit, že je to normální. To už se ani nezmiňuju o tom, že spát s někým, kdo je takovým způsobem pod obraz, jako byl Teo v jedné části příběhu, je opravdu hodně morálně na hraně, čehož si naprosto nikdo v knize evidentně není vědom.
Drama je to teda velký, o tom žádná. Hlavně proto, že v podstatě všechny postavy (a hlavně Teo) chytají každou chvíli hysterák kvůli nesmyslům. Pak mají být schopní vypořádat se s opravdovými problémy. Někdo tady psal, že se Teo chová jako hysterická ženská, ale já nevím. Pár hysterek jsem potkala a Teo by měl mít svou vlastní kategorii.
A musím uznat, že určité pocity to ve mně vyvolalo. I když si nejsem jistá, jestli bylo autorovým cílem vyvolat ve čtenáři nutkání začít mlátit hlavou o stůl. Jestli ano, tak gratuluji, měla jsem to nutkání několikrát. Když jsem to dočetla, aspoň jsem několikrát praštila hlavou do polštáře, abych to ze sebe aspoň trochu dostala.
Každopádně to bylo aspoň krátké a dočetla jsem to, takže bych si asi neměla stěžovat :D. Jenom jsem trochu vykolejená, protože jsem čekala erotickou romanci. Místo toho jsem dostala příběh dvou mentálně labilních chlapů, kteří se dají dohromady, aby si vzájemně ještě víc podělali život. Bylo mi jich na konci skoro líto.
Bylo to dobré. Taková pěkná oddychovka s dobrými historickými kulisami.
Osobně bych klidně vynechala tu záležitost s lady Joan, to by mi sedělo spíš do nějaké romance typu Suzanne Enoch, ale naštěstí do toho autor až tak nezabředl.
Co se týče samotného případu, tak mě celkem bavil. I když občas to bylo trochu frustrující. Ta vedlejší záležitost, kterou Hugh na konci ověřoval jako nějaký objev, to bylo taky něco. Hughu, zlato, já na tebe kvůli tomu už v půlce knihy ječela. Tos mě jako neslyšel? :D
Ačkoliv, kdyby něco takového Hugha napadlo, tak by ten plot twist asi nebyl tak dramatický, protože by tam byl druhý podezřelý a Hugh by mohl vznést pochybnosti.
Asi nejzajímavější na tom pro mě bylo Hughovo povolání: popisy lékařských postupů a ohledání těl a tak dále.
Občas jsem si říkala, jestli jsem neotevřela nějakou teologickou literaturu s těmi občasnými dialogy o Bohu. Myslím, že do jisté míry by se to dalo považovat za křesťanskou literaturu, protože i na to, aby to odráželo dobu tam toho bylo trochu moc. Ale nijak zvlášť mi to nevadilo.
Do dalšího dílu se rozhodně pustím.
Hmmm, tak jo, no. Ta kniha mohla být o polovinu kratší a nic by se nestalo.
Že jsou Clary a Jace nudní patroni, to jsem tak trochu věděla (i když v předchozím díle ve mně Clary vyvolala určité naděje), ale doufala jsem, že se bude aspoň něco dít, když už to má být vyvrcholení celé série. Jenže první polovina knihy byla úplně hluchá. Teprve pak se to začalo pomalu rozjíždět a poslední čtvrtina konečně za něco stála. Nevím jestli za 300 stran nudy, ale za něco ano.
Uznávám, že Clary měla v knize dva světlé momenty, ale proti minulému dílu na ní jinak nic zajímavého nebylo. Jace měl jeden světlý moment, kdy jsem si říkala, že mě možná překvapí, ale prd. A jakoukoliv osobnost kdy Sebastian měl, asi ji úplně vyčerpal v předchozí knize, protože tady fakt nic.
Upřímně mě zaráží, že z celého širokého výběru zajímavých postav, které v knize jsou, máme jako hlavní postavy ty dvě úplně nejméně zajímavé. To je fakt jako Bran na trůně.
Tím se ale dostávám k tomu, co celou tuhle sérii spasilo a to byly vedlejší postavy. Nebýt Magnuse, Aleca, Simona, Isabelle, Luka, Maiy a dalších, nejspíš bych celou sérii nedala. A tenhle díl už vůbec ne.
Ale uznávám, že by to byla škoda, protože ten závěr byl opravdu dobrý. Možná se to potom nemuselo tak natahovat, aby se uvedly ty další hordy knih, které budou následovat, ale dejme tomu. Reklama být musí.
Koho zajímají hlavně politické příčiny a důsledky černobylské havárie, ten si přijde na své. Kniha je celkem hutně napsaná a ve jménech a pozicích aktérů jsem se místy dost ztrácela, stejně jako v měření radioaktivity.
Víceméně to ale bylo tím, že jsem možná očekávala větší zaměření na samotnou katastrofu a bezprostřední dopad nejen na obyvatelstvo kolem elektrárny, ale i v širším zasaženém pásmu (oblastem mimo Ukrajinu byla věnována minimální nebo žádná pozornost). Tím se zabývala možná tak třetina knihy. Předpokládám, že pro mě asi bude vhodnější třeba Modlitba za Černobyl.
Každopádně, co se týče informační stránky knihy, kvalita se jí upřít nedá, takže moje hodnocení je založené čistě na mém subjektivním pocitu z knihy, ne na tom, jak historicky přesná je. Rozhodně jsem se z ní o černobylské havárii dozvěděla opravdu hodně, třebaže jsem byla občas v pokušení si dělat poznámky, abych vůbec rozklíčovala jak byl kdo s havárií spojený.