Nale komentáře u knih

Skvělá letní oddechovka pro náctileté.
Líbilo se mi, jak se Taylořina rodina snažila sblížit. Romantická linka (u které mi přišlo, že je tam vecpaná spíš násilně) mě naopak otravovala, ale to je otázka vkusu. Člověk při čtení zavzpomíná na své dospívání a blbosti s kamarády.
I když mě Taylor občas štvala, její chování se dá pochopit... Vždycky od problémů utíkala, od rodičů měla všechno a žila pohodlný, bezstarostný život. Navíc se její rodina snažila předstírat, že se nic neděje a odmítala o všem mluvit - což není zrovna dobrý příklad.
Při slovních přestřelkách, honu na pavouka a Warrenových výkladech jsem se dost nasmála. Takže kniha není jen smutná! Naopak si myslím, že je v ní dost komedie a nese se v takovém lehkém tempu.:) Asi nejvíc se mi zamlouvaly momenty mezi otcem a dcerou.
Přestože byl konec jasný, stejně jsem ho obrečela. Taylořin otec byl sympaťák a lehce přirostl k srdci.

1 04.08.2022

(SPOILER) „Jsem Celaena Sardothien a nebudu se bát.“

Povídky ze světa Skleněného trůnu byly zajímavým okořeněním celé série a musím říct, že jsem si je moc užila, přestože jsem je četla až po Říši bouří. Bylo krásné konečně si přečíst o všech těch dobrodružství, které jsou tak často zmiňována v sérii.

***Vražedkyně a Pán pirátů***

Krátká, ale svižná, akční, dobře napsaná povídka. Seznamujeme se se Samem, Rolfem i Zátokou lebky.
Calaena je tu namyšlený spratek, ale překvapivě mi nevadila. Nápad, jak zachránit otroky byl dobře vymyšlený, celý příběh mě bavil, prostředí krásně popsané a Sam mi hned padl do noty.

***Vražedkyně a léčitelka***

Takový krátký mezistupeň mezi Zátokou lebky a Pouští. Ze začátku jsem měla problém se začíst. Vůbec mě to nebavilo. Nakonec ale povídku hodnotím víc než kladně – líbilo se mi, jak Celaena učila Yrene sebeobraně a následovat své sny, stejně tak i to, jak si uvědomila, jaký parchant Arobynn ve skutečnosti je i její vnitřní pochody.

***Vražedkyně a poušť***

Tanec bez hudby, kouzlo všudypřítomného ticha, krása oáz, červený písek… Co víc si přát?

Nejlepší povídka ze všech. Naprosto jsem si zamilovala tiché vrahy i samotnou poušť. Dala bych nevím co, abych si mohla zakoupit celou knihu jen o nich. Příběh mě pohltil a postavy mi padly no noty téměř okamžitě. Napínavé, čtivé a některé situace i zahřály u srdce. Prostředí je tak barvitě popsané, že člověk až cítí žár pouště ve svých kostech.
Bylo zajímavé, jak Celaena odhodila svou masku „nejlepší vražedkyně s egem až k nebesům“ a učila se otevřít lidem okolo, vychutnat si dobrodružství a hledala samu sebe. Trénink s Němým mistrem byl zajímavý a Ilias, přestože za celou dobu neřekl jediné slovo, mě naprosto okouzlil. Docela jsem Celaeně malý románek přála.
Moment kdy se Celaena mistrovi upřímně přiznala, že se bojí vrátit, nabízí nový, sympatický pohled na ni.:)
Následný útok na pevnost, zrada Ansel (přestože to bylo jasné) i finální boj... Hltala jsem stránky o sto šest.
Co se však týče Ansel - ne, nic ji neomlouvá, že chladnokrevně zabila svého milence. Opravdu tu postavu nemusím a raději bych, aby ji Celaena zabila.

Nechápu tu ale pár věcí – Jak je možné, že se Ansel podařilo přemoc Michaila a Iliase a vyváznout bez sebemenšího zranění, přestože měla s Celaenou takové potíže? Vždyť (nevím jak Michail) ale Iliase cvičil jeho otec (na rozdíl od Ansel, kterou odmítl cvičit). Jak je možné, že ji mistr vysílal za lordem jako vyjednavačku, přestože měl podezření o její zradě? A v neposlední řadě... jak je možné, že mistr nepoznal jed ve svém poháru, přestože ho Celaena poznala na první přičichnutí?
Nelogičnosti (které ve Skleněném trůnu nejsou nic nového) mi trochu překážely, ale konec byl skvělý.
Finální rozmluva mezi Celaenou a mistrem krásně ukazuje rozdíl mezi Pouští a Zlomuvalem. Tišší vrazi si získali mé srdce každým coulem.

***Vražedkyně a podsvětí***

Abych byla upřímná, poslední dvě povídky mě spíš vytáčely, než bavily a trvalo, než jsem se začetla.

Asi takhle… měla jsem chuť praštit s Celaenou o zeď. Už jsem si zvykla, že stále dokola čteme o tom, jak si o sobě myslí, že je nejlepší z nejlepších (člověk by čekal, že po zážitku a tréninku z Pouště získá trochu pokory, ale ne. Celaena je zpátky ve Zlomuvalu a zpátky je i její nesnesitelná namyšlenost).
To je však nic v porovnání, co teprve udělá.
Arobynn ji zmlátil do bezvědomí, obelstil ji s otroky, díky němu nevěděla, jestli Sam žije nebo ne a ona se cítila provinile, když Arobynnovi chtěla splatit dluh a ještě ho hájila? A jako bonus ještě byla na Sama hnusná. Ne že bych se Sam choval jinak – zvlášť ta žárlivá scéna, kdy se objevil Dorian s Chaolem (btw tleskám, jejich náhlé zjevení bylo milé překvapení). Ta romantická linka mi tam vůbec neseděla. Od dětství se nenávidí, opovrhují sebou, ale najednou jim bleskne, že toho druhého vlastně milujou!
Samova záchrana Celaeny, kdy se topila v kanále, byla ale skvělá.
Arobynn se opět ukázal jako manipulativní parchant (což bylo jasné všem kromě Celaeny) a Celaena omylem zabila nesprávné lidi. Mimochodem, moc lítosti tedy neprojevila. Prostě ok, právě zabila dva muže, byl to omyl, jeden z nich chtěl zabránit otroctví, ale hej! Jde se dál! Na jednu stranu je Celaena plná soucitu o bezbranné, nenávidí otroctví, je proti bezpráví… Na druhou je jí to vlastně fuk. Vyber si, holka!:D

***Vražedkyně a impérium***

Nejočekávanější povídka ze všech. Povídka, kde jde všechno do kytek, Samova očekávaná smrt (kterou jsem i tak prožila, protože mi přirostl k srdci), Celaenino dopadnutí a následné uvrhnutí do solných dolů Endovieru.

Hned za začátku, kde se dohadovali o tom, kam by šli, aniž by je ohrozil Arobynn mě napadlo… Proč Celaena ani nepomyslela nad tím, že by se vrátila do Rudé pouště? Pokud si dobře vzpomínám, Němý mistr ji nabídl, že ji kdykoli přivítá a vždy tam najde domov. Mohli se tam ukrýt do doby, než by vydělali dostatek peněz, aby se vyplatili z Arobynnových služeb, ne?
Navíc jsem v tomhle byla za Sama – snažil se co jen mohl, aby vydělal alespoň nějaké peníze (které Celaena samozřejmě volně rozhazovala za luxusní věci).

Samozřejmě, Arobynn opět překvapil a až budu znovu číst Královnu stínů, jeho pád si vychutnám dvojnásob.

Část, kdy Celaenu odváželi do solných dolů Endovieru byla hodně emotivní, až málem slza ukápla. Úžasně napsané.

1 10.05.2022

Kimetsu no Yaiba - jedna z nejlepších mang, jaké jsem kdy četla a také nejlépe nakreslená. Plná humoru, napětí, skvělých propracovaných postav a hlavně sourozenecké lásky, která zahřeje u srdce.

Tanjira a Nezuko si okamžitě zamilujete, stejně tak jejich cestu, která bude jedna velká emocionální dráha. První díly vás ani zdaleka namůžou připravit na to, co přijde.

Mangu jsem přečetla do poslední stránky, viděla anime, cosplaye, fanarty, nejspíš vše, co se dalo. Nemůžu nic než vychvalovat, autorku obdivovat a směle doporučit dál.

1 06.05.2022

"Z temnot vzejde panna. Ze zlatého světla vzejde válečnice. Ze vzdálených zítřků přichází opravdový osud Hetaru."

Co k tomu říct.
Hodně politických intrik - což mě osobně vůbec nevadilo. Právě naopak. V podání BS, ve světě, kde smrtelníci žijí zároveň s magickým bytostmi, to bylo úžasné čtení.
Knihu jsem četla až jako druhou v pořadí po Pánovi Soumraku (první díl jsem úplně vynechala), takže jsem věděla, kdo je Magnus a co od něho čekat. Jeho setkání s Larou bylo hodně přeslazené (ale hej, naprosto všichni jsou Larou posedlí, to mě trochu vytáčí, jak je popisována jako dokonalost sama). Do kladných postav jsem se však zamilovala, kniha byla čtivá, krásné popisy prostředí... Za mě je série Hetar jedna z nejzajímavějších, jakou jsem kdy četla.

13.03.2022

(SPOILER) Zakončení úžasné série světa Hetar.
Co mě fascinovalo prakticky po celou dobu, je propracovanost světa i postav. Až na pár výjimek (Kol, Jonah, temná dvojčata...), jsem si je všechny zamilovala, přestože Lara a Ilona byly občas až moc kousavé, tak jsem se s nimi i zasmála. Slovní přestřelky mezi Larou a Kaliqem neměly chybu - působilo to přirozeně, romanticky i zábavně. Jejich vztah měl mnohem větší hloubku než Lary a Magnuse.

Děj se opět točí kolem jedné z Lařiných dcer a syna Kolgrima - ti dva mě upřímně vůbec nezajímali, čili mě díl bavil ze všech nejmíň. Postavy z předešlých dílů jsou už po smrti, nové nebyly nic moc, další známé odešli (Vladaři stínů), samé loučení nadobro a tak dále. Úplně jsem nepochytila důvod, proč by se Lara už nemohla vidět se svou matkou nebo Dillonem?

Asi bych poslední díl nedočetla, nebýt prince Kaliqa, bez kterého by svět Hetar prostě nefungoval. :) Nespočetkrát pomohl a zachránil Laru, vychoval a trénoval Dillona, kterému zajistil zemi, pomohl Zagiri, promluvil s Tajem po smrti Magnuse, učil Marzinu, chránil Anoush, usměrňoval Ilonu, radil Magnusovi, tišil bolesti paní Vilie když rodila, rozptýlil Kola ve vězení... Uf! A seznam by mohl pokračovat dál.

Konec byl takový nemastný neslaný.

Miluju svět Hetar a stále se k němu vracím. Jen tenhle poslední díl společně s prvním se nemohou kvalitě ani zdaleka rovnat ostatním.

25.11.2021

(SPOILER) "Z části si ji stvořila ty, a ty ji vychováš, jako jsi vychovala své ostatní děti. S láskou a péčí. Láska k této nečekané dceři ti neublíží. A je tvá. Ne Kolova. Tvá!"

Hetar je dokonale propracovaný svět, celá série mi neskutečně přirostla k srdci a stále se k ní vracím. Nečetla jsem první 2 díly, takže jsem byla překvapená, že se jedná čistě o 18+ knihu.

Mám ráda politické intriky, takže jsem rozhodně nebyla zklamaná a dějová linka Jonaha mě neskutečně bavila. A nejen ta.
Těch intrik tam je dost i na straně mocných bytostí, celá část s Lařiným osudem byla zajímavá.

Kol, Pán Soumraku mi byl doslova a do písmene odporný... Obdivuji autorku, že takovou postavu stvořila a dokázala některé nechutné scény tak dopodrobna popsat.
Celá část v Temnozemi byla neskutečně zvrácená, stejně jako Lařino znásilnění na Pláni snů (kdy se jí to ještě svým způsobem líbilo!!! A těch případů znásilnění, kde se to ženám líbí není málo... To je opravdu přehnané, odporné a až směšné. Nechápu tuhle autorčinu zvrhlost. Obřad dovršení bylo také jedno z nejodpornějších věcí, co jsem kdy četla.

Naopak prince Kaliqa nešlo jinak než si zamilovat. Mám načteno hodně knih ze žánru fantasy a můžu s čistým svědomím napsat, že se řadí mezi mé nejsympatičtější mužské postavy vůbec a přestože mám domina Magnuse hodně ráda, vztahu Lary a Kaliqa fandím víc. Čtenáři je na první pohled jasné, že jsou pro sebe stvořeni.

Taky jsem si oblíbila malého Dillona a podle anotace se těším na další díl. Ke konci rozmluva mezi ním a Larou byla tak dojemná, až mi málem vytryskly slzy do očí.:)

24.11.2021

Opět úžasný díl. Mnohem lepší, než předchozí a... jak mi chybělo Rhiminee!:)

Co mi ale trochu vadilo, bylo, že čtenář už téměř od začátku ví, kdo je za spavou nemoc zodpovědný. Kdyby tam autorka nedala "pohled z druhé strany", myslím, že by to bylo mnohem lepší.

Část války s princeznou Kliou, Bekou a Nyalem mě zajímala mnohem víc, než Alekovi a Seregilovi styly se šlechtou. Ty byly občas nudné.

Trochu mě mrzí ty smrťáky, protože to se mnou vůbec neotřáslo. Ti, co umřeli, vlastně byli v knihách tak málo, že je čtenářovi jedno, jestli jsou mrtví, nebo živí. Napínavé to ale bylo, o tom žádná.
Alek a Seregil se ale vždy jako zázrakem vyhnuli spavé smrti a poměrně dlouho jim trvalo než si spojili věci dohromady.

Celkově byla ale kniha úžasná. Nechyběla velká dávka humoru, vloupačky, šlechtické intriky, válka, část ke konci s Therem a chlapcem Mikou + trochu okořenění Thero x Klia, Nyal x Beka a samozřejmě Alek x Seregil - prostě super. :)

26.07.2021

Třetí kniha byla podle mě mnohem lepší než první dvě. Jízda od začátku do konce - napětí, špetka humoru, akce, tajemno. Na začátku, kdy se hrdinové dostanou do Aurënenu to může čtenářům připadat trochu zmatené - milión nových jmen, názvů, nová oblast, popis historie... Člověk potřebuje čas, aby se v tom trochu zorientoval, ale jakmile se jména a názvy začnou opakovat, zvyknete si a už je budete brát jako samozřejmost. Líbí se mi, jak má svět autorka do puntíku promyšlený.
Celá kniha byla z části politika, vyjednávání, z části vyšetřování. Politická část mi upřímně nevadila, vlastně byla zajímavá a já hltala každou stránku. Beka s novými postavami Nyalem a Kheetou mi přirostli k srdci - sympatické postavy, zvlášť mě zaujala část s Bekou. Dokonce jsem si oblíbila i Kliu.
Postava Thera mě mile překvapila - člověk ho začíná mít ve třetí knize rád. (SPOILER KDO NEČETL PŘÍCHOD TMY) Nysanderova smrt ve druhé knize byla ta nejlepší věc, co mohla autorka udělal pro rozvoj Thera, který se stal silnou, laskavou osobou, jako byl on. (KONEC SPOILERU) Osobně jsem si ho doslova zamilovala a stal se společně s Alekem a Seregilem mou nejoblíbenèjší postavou.
Nejvíc mě zaujali Rhui'auros, který svým způsobem putují za závojem celé knihy. Skvěle propracované postavy. Člověk si říká, co jsou vlastně zač? A bádá nad jejich hádankami a nesmyslnými prohlášeními, která postupem času začnou dávat smysl.
Seregil: "Oni to věděli! Věděli všechno."

Dále mě zaujali Seregirovi sestry - Mydri a khirnari Adzriel, se kterou už jsme se setkali v předchozím díle (ty dvě patří do malá ženských postav, co nebyly otravné).

Ráda si knížku přečtu znovu, klidně i 5x za sebou, protože je prostě úžasná :)

26.07.2021