Nedflanders165 komentáře u knih
Moje absolutně nejoblíbenější verneovka. Toto vydání dodnes mám. Ta kombinace dobrodružství, přátelství, statečnosti, vynalézavosti, ale i záhad a tajemství - to snad nikdy nikdo nepřekoná.
Ano, četl jsem ji jako kluk (tedy před více, než šedesáti lety) s velkým zájmem, ale více si pamatuji její zpracování ve formě rozhlasové hry z přibližně stejné doby. To napětí, se kterým jsme ji s kamarádem Pepíkem Ryšlavým poslouchali, si vybavuji dodnes.
Ovšem tehdy se, samozřejmě, akcentoval především podíl sovětských letců a námořníků na záchraně trosečníků.
Přečetl jsem s chutí a se zájmem, nicméně konečný dojem poněkud zaostává za pověstí této knížky. Resumé: Nevzbudila touhu ji vlastnit. Delšího textu netřeba.
Na tyhle knížky vzpomínám moc rád, ani nevím, kolik jsem toho z téhle série přečetl. Dnes už sice žádnou z nich nemám, ale dodnes si pamatuji, že to byly dvě party dětí, Vlaštovky a Amazonky a já jim záviděl život u vody a hlavně ty jejich plachetnice. A řekl bych, že právě tahle četba byla hlavním faktorem, který mě přivedl k nejkrásnějšímu ze sportů, k jachtingu. Protože který kluk - je-li to kluk a ne posera, by netoužil plout pod plachtami a objevovat nové světy?
Pro mne druhá nejlepší verneovka (1. je Tajuplný ostrov).
K nám do vsi zajížděla jednou za čas (Interval už si nepamatuji) Pojízdná knihovna (bezesporu taky jeden z komunistických zločinů) a tam jsem si tuto knížku vypůjčil. Dodnes si pamatuji, jak jsem se cítil při čtení o létajícím autě, nebo o kočičím spřežení obou strašidláckých kluků.
Také jedna z mých hodně raných knížek, vypůjčená ze školní knihovny. Později jsme ji dokonce povinně četli v originále v rámci výuky ruského jazyka. Už je to pár desítek let, ale dodnes, když mám ráno vstát z postele, říkám si větu, kterou slyšela Maruška, když měla jít poprvé do školy: "Nádo vstavať!"
Tady komentář nelze nenapsat. O téhle knize jsem snil a vzpomínal na ni více, než šedesát let. A o Vánocích r. 21 jsem ji našel pod stromečkem právě v tomto vydání z r. 56. V perfektním stavu s původním přebalem a ilustracemi o kterých si pamatuji, že některých jsem se jako dítě i trochu bál... Zázrak!
Moje vzpomínka na tuto knihu je malinko jiná. První setkání s Bobešem není z mé vlastní četby, ale na pokračování nám ji četla paní (či spíš soudružka) učitelka na vesnické jednotřídce. A nikdy přitom nemusela nikoho napomínat, aby nerušil. Jmenovala se Jožka Šínová, jestli jste ji někdo také zažil, vzpomeňte.
Asi notoricky známý příběh a zlatý hřeb námořnické literatury. Tady není co dodat.
Ó jak jsem jako klukovský čtenář fandil panu Bořitovi z Martínic když v turnajích suverénně porážel soupeře, kteří v cizích zemích Čechy považovali za ousidery...
Ano, i tohle jsem četl v raných "padesátých". Tehdy vládnoucí ideologie ja vyšitá. Uvědomělý sovětský pionýr udá i svého tatíka za nějakou nedovolenou činnost a je za to svojí rodinou zabit. Ó, jak jsme ho litovali..... parchanta.
Četl jsem nějaké starší vydání, půjčené od spolužáka, který knihu měl po svém otci. Později jsem si pořídil právě tuto verzi, je to, myslím, jedna z lepších verneovek.
Tuhle knížku si z dětství dobře pamatuji, neboť jsem na podobné vesnici žil, do podobné vesnické školy chodil a dokonce tak jako děli v knížce tam dostal nového pana učitele, kterého jsme zpočátku také rádi neměli, ale později jsme si ho zamilovali. Jmenoval se Jaroslav Oplt, budiž čest jeho památce!
Jedna z nejstarších knih, které mám. Toto převyprávění klasiky světové literatury, ovšem vydání už z roku 1955.
Asi by měl číst každý, kdo chce mít pojem o světové literární klasice, nicméně musím připustit, že příběh sám už dnešního čtenáře příliš ani nenadchne, ani nepobaví.
Tuhle knížku jsem kdysi měl, přímo toto vydání, ale nějak zvláštní dojem na mě neudělala.
Četl jako kluk, ale před pár lety jsem ji objevil v jednom antikvariátě a z nostalgie si ji koupil a přečetl znova. No, každopádně Gajdar napsal lepší věci...
Muselo existovat vydání ještě mnohem starší, pamatuji se na tu knihu z dětství, ale kde je jí asi konec...
Ale vzpomínám na ni jako na jediný případ, kdy jsem se knižně setkal s indickou pohádkou.
Maryzko, nechci tě podezírat z toho, že neumíš pravopis, ale než něco uložíš, přečti si to po sobě. Pak se ti nikdo nebude smát. Ostatně A. Gajdar zdaleka není znám jen dvěma knihami, ovšem o tom, že se jedná o práce poznamenané dobovou ideologií samozřejmě není sporu. Kdoví, jak se jednou budou dívat lidé na literaturu ideově hodnotnou dnes...
Na tuhle knížku si pamatuji, taky jsme ji měli ve školní knihovně v raných "padesátkách". Z dnešního pohledu brak, tehdy ideologicky na výši....