Nibiru komentáře u knih
Další díl série Růže z Hawkstone. Opět velmi poutavé vylíčení zprvu nešťastné lásky, navíc komplikované tím, že jeden z protagonistů je zadaný. Zajímavá zápletka, kdy se v této knize uzavírájí osudy dvou mužských přátel a hrdinů už z předchozího dílu, jednoho tragicky a toho druhého.... no to si přečtěte v knize, stojí to za to. Není to slaboduchý ani typicky přímočarý příběh, a podle mě knihy o rodině šlechticů Věže v růžích patří k nejzdařilejším, které autorka napsala.
Je to moje třetí "setkání" s cyklem "Drahokamy z Armoru" a líbilo se mi. Pěkné, poutavé čtení, knížku jsem přečetla za dva dny, což znamená, že mě zaujala.
Místy autorka využívá i suchého anglického humoru, který mám velmi ráda. Oba hrdinové jsou sympatičtí, Tiphanie je nevinná, ale ne naivní a hloupá, jak některé autorky Červené knihovny mají tendenci ze svých ženských hrdinek dělat. Jannik se mi líbil svým smyslem pro čest a svým vnitřním bojem, který sváděl, když se snažil zapomenout na Tiphanii. A nakonec Marron, jeho psí věrnost a oddanost mě dojala tak, že jsem ukápla i slzu.
Dále se mi u knížek M. Cordonnierové líbí to, že i přes obtížnou a temnou dobu středověku vkládá do ženských postav pěknou dávku rozumu, inteligence a nepopiratelné snahy o zlepšení stávajícího světa díky jejich emancipaci, kterou ovšem uplatňují s citem a v rámci svých možností.
Pro mě je Erich von Däniken žijící legenda, průkopník a zakladatel archeoastronautiky (věřím, že jednou to bude samostatný vědní obor) a fundovaný odborník na prehistorické artefakty, které systematicky navštěvuje a analyzuje po celém světě. V knize jsou některá již dříve známá fakta (ale pro osvěžení paměti a souvislostí trocha opakování neuškodí), dále je zde mnoho barevných jedinečných fotografií, pojatých jako celek, což je přínosné (hlavně ta barevnost) a v neposlední řadě uvádí nové dávnověké památky a artefakty, které ještě v nedávných letech nebyly známé, protože byly buď kryty pralesem nebo je objevily až satelitní a letecké snímky. Naše planeta je doslova prošpikovaná geoglyfy, které jsou vidět pouze z ptačí perspektivy! Chápala bych odtažitý postoj vědců dejme tomu v 70. letech min.stol, kdy ještě letectví a satelitní průzkum nebyly tak sofistikované, ale dnes to už považuji přímo za absurdní a trucovitý akt zkostnatělé akademické obce, která se chová jako pštros, strkající hlavu do písku.
Stejně jako první díl s názvem Utajené dějiny Čech pokládám tuto sérii za jednu z nejpodivuhodnějších a nejpůsobivějších knih, jaká kdy byla o české historii napsána. Odkrývá věci z úplně jiného úhlu pohledu, než jaký nabízí sucharská oficiální věda a zvídavému čtenáři otevírá svět pod povrchem zřejmých fakt, svět, kam věda se svými fyzikálními přístroji nedosáhne, a možná je to tak dobře. Troufám si O. Dvořáka zařadit jako takového našeho českého E. von Dänikena, coby specialistu na výklad české historie z pohledu magie a paranormálních fenoménů, zkrátka jako protipól k tradičnímu výkladu vědeckého establishmentu.
Útlá knížka, v níž ale autor v kostce shrnul některé zajímavé hypotézy a postřehy ostatních badatelů a esoteriků (včetně velikána v oblasti jasnovidectví E. Caseyho), kteří jednoznačně umísťují Atlantidu jako kdysi velký ostrov doprostřed Atlantického oceánu. Tuto hypotézu dokazují jednak četné nálezy potopených obřích zbytků cest a staveb na dně u pobřeží např. Bimini, aj., a dále pak změny v proudění Golfského proudu, ke kterým doško v důsledku náhlé ztráty velké překážky v Atlantiku, jednak neméně záhadné chování úhořů, atd. Zkrátka vše nasvědčuje tomu, že mezi Amerikou a Evropou kdysi dávno existovalo přímé pevninské spojení, protože i tak se dá vysvětlit, proč se stejné druhy zvířat vyskytují jak v Evropě a Asii, tak i v Americe.
Jak říkám, knížka je tenká, ale gró důkazů pro existenci Atlantidy přináší.
Zecharia Sitchin svou odbornou erudicí a schopností syntézy jednotlivých historických faktů a souvislostí opět nezklamal. Hluboce se skláním před tímto geniálním badatelem, úžasně chytrým člověkem a neméně schopným spisovatelem, protože dokázal psát o historických událostech dávných dob tak poutavě, že se člověku při čtení až tají dech. Minulost podaná jeho očima je mnohem zajímavější a úžasnější, než je současnost a než může být jakkoliv barvitě podaná vize budoucnosti. Jeho knihy podávájí velmi ucelené vysvětlení fakticky veškerých záhad historie, nad nimiž současná ortodoxní věda jenom nechápavě nebo možná i úmyslně bezradně kroutí hlavou. Vůbec nepochybuji o tom, že první historicky zachycená civilizace v Sumeru má svůj původ ve hvězdách a že homo sapiens sapiens byl vytvořen pomocí genetické manipulace. Vysvětluje se tak nejenom několikerý hiát ve vývoji humanoidních ras na Zemi, ale i do dnešních dnů naprosto nedostačující vysvětlení, odkud se najednou vzal fenomén inteligence, vlastní právě pouze homo sapiens sapiens.
Kniha je tenká a dá se přečíst za den. Čte se sice dobře, ale podle mě postrádá hloubku příběhu a trochu více psychologického propracování hlavních postav. Vyzdvihla bych milostný dopis, který napsal Rafe a nikdy neposlal a dále vložená intermezza ze života ostatních Čekanek, nyní již vdaných, to knihu oživilo. Ale podle mě je to také nejslabší díl z celé série. Lisa Kleypas umí psát opravdu i lépe.
Tenhle díl ze série Bridgerton si mi také líbil, ale ne tolik jako první díl Vévoda a já. Zápletka zde nebyla tak psychologicky opravdová a hluboká, i když oba hlavní hrdinové byli také velmi sympatičtí a humor se zde také objevuje, ale nemá takovou jiskru a neprostupuje tak intenzivně celou knihou jako v přechozím díle, u kterého jsem se opravdu hodně od srdce smála.
Knížka se čte také dobře, ale některé vedlejší postavy mi nepřipadají věrohodné, (např. Cateiina sestra Edwina-některé jejich dialogy mi připadají prostoduché, což nesvědčí ve prospěch jinak velmi inteligentní Cate). Rovněž důvod Anthonyho pragmatického vztahu k ženám a manželství mi přišel trochu přitažený za vlasy, ale budiž, je to červená knihovna, tak se to dá shovívavě přejít.
Každopádně jejich počáteční nevraživost, která posléze přerůstá ve skutečnou lásku, je vylíčena moc hezky.
Tuto knihu jsem četla z trilogie jako první, náhodou a líbila se mi, i když já mystično ve středověkých příbězích až zase tak moc nemusím. Ale zde to bylo možno pojmout dejme tomu jako genetickou mutaci, tak budiž. Každopádně vášeň je zde vylíčena hezky, bylo to pěkné čtení, i napínavé. Jsem zvědavá na další dva díly.
První knížka od této autorky, kterou jsem četla a moc se mi líbila, mám ráda středověké romance, kde vystupují šlechetní a stateční rytíři:-))
Pokračování knih Růžového útesu mě nezklamalo, moc se mi líbila.
Pro mě zůstává E.von Däniken průkopníkem tzv. archeoastronautické teorie ve smyslu popření Darwinovy evoluční teorie, týkající se homo sapiens sapiens. On byl první, kdo oficiálně vystoupil před vědecký svět s tím, že minulost lidstva je jiná, než jak ji prezentuje suchopárná věda a že lidský genetický kód není výsledkem evoluce, nýbrž zásahem "zvenčí", Někým, kdo tady v dávné historii na Zemi nějakou dobu pobýval a operoval - ať už se týká těžby nerostů nebo manipulace s flórou a tehdejší faunou na genetické úrovni.
Toto byl v té době velmi odvážný počin a za to mu patří uznání a dík - že rozhýbal celosvětovou diskusi o tomto tématu. Dneska má už naštěstí plno kvalitních následovníků z řad vědců, žurnalistů, cestovatelů i archeologů, ať už profesionálních či amatérských.
Snad se ještě dožiju dne, kdy pravda konečně vyjde najevo!!
Velmi poutavě napsaná knížka, i když praktiky v ní uváděné pro život vyžadují opravdu téměř nadpozemsky ideálního tzv. Osudového partnera. Věřím, že podle definice člověka jako duchovní bytosti, podle principů dvou energií, mužské a ženské, kdysi byly lidské bytosti "sjednoceny", takže teoreticky opravdu každá "duše" má na této planetě svoji druhou "polovičku", a když mají to štěstí a potkají se na fyzické rovině a ve stejném čase, mohou utvořit onu ideální dvojici.
Protože je však společnost morálně rozložená a je více neharmonických jak harmonických vztahů, tak nalezení ideálního partnera bude asi tak nadlidský úkol jako cestovat časem.....
Ale k přečtení a poučení rozhodně doporučuji!
Kniha je nevšední, mně se líbila a všichni Atlantologové by se s ní měli seznámit.
To, že existují zdroje informací mimo tento omezený časoprostor, je už dnes součástí některých hypotéz i kvantové fyziky.
Např. teorie morfogenetického pole, tzv. Kronika Akáša, atd. Navíc, informace je formou energie, a ta je dle Zákona zachování energie nezničitelná. A v knize jsou citovány souvislosti, které i ve světle dnešních moderních poznatků ať už archeologických nebo i geologických, rozhodně nejsou bláboly. A kde se na Zemi vzalo tolik různorodých ras a barev pleti, do dnešního dne neumí tradiční věda uspokojivě vysvětlit.
Že není s naší dávnou minulostí všechno v pořádku, je dnes více než jasné a jenom slepý a hluchý ke všem faktům by to mohl popírat. Darwinova teorie je dávno překonaná a možná platí pro nižší savce, ale rozhodně ne pro homo sapiens sapiens neboli člověka moudrého. Že ale moc tato civilizace moudrá není, svědčí o tom směr, kterým se zatím ubírá. Jsme kříženci, dnes už značně zdegenerovaní, takže se ani neumíme poučit z chyb, na které doplatily mnohem dříve duchovně i technicky vyspělejší civilizace, než jsme my. Doporučuji k přečtení všem zvídavým čtenářům, kteří nepodléhají tzv. "stádovému efektu".
Kniha mě nezklamala, tak jako většina od Marie Cordonnierové. Nemůžu si pomoct,ale mně se její historické romance moc líbí, mají spád i humor a dobře vystiženou správnou míru smyslné erotiky.
Pamatuji si, že jsem knihu otvírala s nedůvěrou, ale pak mě tak pohltila, že když jsem ji dočetla, věřila jsem obsahu od první do poslední stránky. O této problematice už jsem četla tolik, že mě její obsah ani nešokoval.
Prostě: Vím, že nás navštěvují!
Zajímavé,poučné,tajemné.
Autor se zamýšlí nad pravdivým jádrem dávných legend a národů, kteří snad kdysi dávno žili na naší planetě, a jejichž činy zde zůstaly jednak v bájích,mytologiích,jednak ve stavbách a také názvoslovích měst, řek, pohoří, atd.
V této souvislosti mě nejvíce zaujal bájný národ Ligurů,který byl nadán šestým smyslem a dokázal pracovat s megality, a byl prý předchůdcem Keltů.
Knihu jsem četla jako studentka v rámci povinné četby a na rozdíl od většiny jiných, kteří na ni nadávali, na mě zapůsobila dost hlubokým dojmem. Asi to bylo proto, že jsem vždy byla spíše přemýšlivý, zádumčivý typ, takže ani duševní rozpolcenost hlavního hrdiny mi nebyla nepříjemná.
Nemusím knihy Tolstého, ale Dostojevskij se mi líbí.
Musím souhlasit s předchozím čtenářem, kniha je opravdu výborná, čtivá a musím přiznat, že při představě toho, že některé osobnosti dějin jsou nebo byli cestovateli v čase mi běhal mráz po zádech.
Ale člověk si říká: Co kdyby?