Nilechte komentáře u knih

(SPOILER) Velmi komorní, jímavé vyprávění Petry Procházkové staví vedle sebe krásu a ošklivost, dobro a zlo a otevřenost a uzavřenost tak těsně, až se mísí a ztrácejí ostré kontury. Zvenčí se afgánskost nedá pochopit, dovnitř proniknout nelze, přinejmenším ne jen tak, má to svojí cenu, a tu platí Herra. Trochu – a možná dost zásadně – se ten starý svět a jeho řád hroutí: Nazír se vrátí ze studií s cizinkou, překousne, že se neoženil „s ruskou pannou“ a později, když manželství zůstává bezdětné, si druhou ženu domů nepřivede. Rošangol uteče a ženicha si vybere sama, Kaiz za to Frištu nezabije, „pouze“ se s ní rozvede a vezme jí děti, ovšem ve chvíli, kdy už je Frišta rozhodnutá utéct s polsko-americkým gynekologem. Pohyb je ale i druhým směrem, od svobody k dobrovolně akceptované nesvobodě. Musíme se ptát, jak může vzdělaná žena z rovnostářského prostředí přijmout roli afgánské manželky a přes domácí násilí a vyhrůžky smrtí tvrdit, že ji manžel nikdy nebije. A pak je tu Mad, který je mimo společenskou strukturu, a proto do ní nemusí zapadat. Člověka člověkem dělá všude na světě Mad. Nelze než doporučit.

10 10.01.2022

Pokud jste zkušený čtenář, knihu nejspíš dočtete. Je tu ovšem taky ten nepřehlédnutelný fakt, že Hayes je scénárista a jeho psaní je dělané pro kameru, hle, tady by se hodil střih, na tomto místě by se prolínala přítomnost s minulostí, zde by se obraz zpomalil, tohle období by se zhutnilo v rychlý sled obrázků za doprovodu buďto melancholického, nebo dynamického soudtracku. Není to žádný Bergman; čteme podklady k hollywoodskému trháku se vším, co to obnáší, včetně zdviženého obočí a občasného pocitu trapnosti. Všechno to je přítomno od prvních stránek, takže si už v newyorském hotelu můžeme nastavit očekávání. Pokud to uděláme, nebudeme zklamáni a ve výsledku zřejmě usoudíme, že na konzum dobrý, ač literární hodnota mizivá, co taky čekat od žánrovky, že? Nebudou nás pak ani tolik rozčilovat nelogičnosti a vyložené nesmysly jako např. proč by měl v závěru své mise, kdy jde o všechno, povolat na pomoc Bena Bradleyho, který může velmi jednoduše selhat? Co je to za blbost, že archeologické místo významu Arény smrti není turistickou atrakcí aspoň pro vyhlídkové plavby? Proč americká vláda nezíská informace o minulosti Cumaliové od svého zdroje v turecké zpravodajské službě a je nutné zapojit hackera z vězení? Proč je potřeba naroubovat na děj o islámském terorismu motiv holokaustu a dům s hákovými kříži? Co je to za westernový závěr? Proč, proboha proč ten titánský hrdina a geniální padouch s tragickou minulostí? Autor na několika místech vystavuje na obdiv své šablonovité vidění světa a absolutní neznalost jiných kultur, příkladů je nesčetně, vypíchněme alespoň to, že Slované jsou pohlední kapsáři. :) Občas mě rušil překlad, přes ty mýdlové opery a uvolňování z vodítka prosvítala angličtina. Já vím, je to Medek, ale…

7 03.01.2022

Kniha klouže po povrchu, postavy vznikly rychlým tahem štětce, děj je překotný. Za mě velmi slabé, pokračováním nebudu marnit čas.

14 02.11.2021

(SPOILER) Africká sága je bohužel tristně neoriginální a místy nudí. Charlotta se nápadně podobá na Marii Hofgartnerovou, její dcera Alžběta (mimochodem, proč se zde jméno překládá, když v Panském domě nevadila Elisabeth?!) jako by Kittině Henni z oka vypadla. George po svatbě se Charlottou připomíná Paula, zejména pokud jde o jeho chování k manželce, psychologie této postavy je vcelku tragicky nepropracovaná a vývoj vztahu se Charlottou prvoplánový a absurdní. Až příliš také cítit, že autorka má konfesijní problém proniknout do protestantského prostředí, rodina Dirksenových postrádá živosti jiných klanů, jak je známe z dřívějších románů Jacobsové. Naopak, katolický biskup Spiss je nepřehlédnutelně obdivovaný. Úplně se nezdařilo ani zamýšlené laskavé nazírání na Afričany, pochopení pro domorodé kultury se pouze deklaruje, ve skutečnosti působí pitoreskně a, pokud bychom si názor utvářeli jen na základě této četby, musíme nutně dospět k závěru, že Evropané jsou civilizačně nadřazení a Afričané bez dobrého bílého správce ztracení. Stejně nepříjemný dojem zanechává postižená Klára, která musí být zákonitě úzkoprsá a bigotní a vdát se za neatraktivního muže, holt ženy tohoto typu (srov. Elisabeth v Panském domě) mohou dojít životního naplnění asi jen u rodinného krbu s nepraktickým idealistou. Dalším již úmorně repetitivním motivem jsou živé sny a epistolární vsuvky; Nebe nad Kilimandžárem skutečně nelze označit za originální román.

2 02.11.2021