ondrash77 komentáře u knih

Jansonův rozsudek splňuje všechny atributy Ludlumových knih. A to přesto, že tento román Ludlum již nenapsal. Jansonův rozsudek vyšel dlouhých jedenáct let po Ludlumově smrti. Román vznikl na základě spisovatelových poznámek nalezených v jeho pozůstalosti, o dokončení se postaral některý z nájemných spisovatelů "Ludlumovy literární manufaktury"

Sansom čtenáře zavádí do královských paláců, kde žil výkvět tehdejší společnosti. Protipólem jsou zaostalé části města, kde živořila chudina a kde byly životní podmínky více než zoufalé. Do podrobného popisu se ale nepouští, nesnaží se ani ukazovat běžný život středověkého člověka. Je to trochu promarněná šance, na druhou stranu je to typické i pro předchozí knihy.

Ač Umberto Eco tradičně dává na odiv znalosti historických reálií, Nulté číslo je kniha maximálně současná. Ukazuje praktiky dnešních médií při výrobě zpravodajství a jejich vlivu na veřejné mínění. Zároveň je představuje coby účinnou zbraň v rukou mocných. V České republice o tom ostatně víme své.

Harry Hole se tady z policisty pomalu proměňuje v neohroženého hrdinu, který se dostane z každé šlamastiky. Vždyť jak jinak chápat situaci, kdy si úderem hlavou o hřebík ve zdi úmyslně vymkne čelist, aby z úst dostal právě Leopoldovo jablko?

Jedno deštivé poledne se vypraví kolegům pro oběd. Zatímco je venku, do firmy vstoupí skupina mužů se samopaly a všechny postřílí. Po návratu je Malcom v šoku, sebere pistoli a uteče. Z telefonní budky zavolá na linku CIA pro mimořádné situace. Malcom nechápe co se stalo, je mu jasné pouze to, že mezi mrtvými měl být i on, a že naživu zůstal pouze náhodou. Také si uvědomuje, že uvnitř CIA operuje další organizace, která ho chce vidět mrtvého.

Tom Rob Smith si nevystačil jenom s popisem událostí, ale věnuje se i Lvovým úvahám a pochybnostem o jeho manželství. Stále více si uvědomuje, že s Raisou žijí spíš vedle sebe než spolu. Nemají nic společného, navíc ji podezírá z nevěry a nechává ji sledovat. Cestu k sobě paradoxně začnou nacházet ve chvíli, kdy kromě holých životů nemají nic.

A Seina teče je trojice povídek, které jak to tak bývá, mají leccos společného. Když vynecháme ústřední dvojici vyšetřovatelů, pak to je prostředí pařížských ulic, kde se příběhy odehrávají. Dalším společným faktorem jsou lidé, o kterých Vargas píše. V jiném podání by postavy ze sociálně slabých skupin, přesněji bezdomovci mohli vyvolat pocit lítosti nad pohnutým osudem. Ne však v této knize. Pitoreskní figurky v podání Freda Vargase vyvolávají spíše úsměv.

Na autorech žánru sci-fi mě často zaráží, jak jednoduché výrazové prostředky při psaní používají. Některé knižní série běžně mají desítky pokračování, což budí dojem, že při psaní jde hlavně o kvantitu než kvalitu. Ledová společnost má kolem sedmdesáti pokračování. Fanoušci sci-fi zřejmě potřebují číst jen nenáročné knihy, kde hlubší pocity postav, promyšlené zápletky či podrobné popisy nemají místo.

Kromě Václava IV. se v knize setkáme i s dalšími skutečnými historickými postavami jako je Zikmund Huler, představitel Panské jednoty Jindřich z Rožmberka nebo mistr Jan z Husy. Niedl popisuje debatu mezi hlavním hrdinou a legendárním kazatelem, který mu vysvětluje své postoje k náboženství a popisuje, jak by měla vypadat církev. Je to poněkud hořké čtení, když si uvědomíme, jak mistr Jan z Husy skončil a co jeho smrt rozpoutala.

Paulo Coelho budí dojem člověka, který rozumí všemu na světě i mimo něj. Tedy tomu především. Současně mu nelze upřít zcestovalost, bohaté životní zkušenosti a přehled. O vlastnosti mít co říct ani nemluvě. Ačkoliv sám sebe označuje za katolíka, orientuje se v Bibli, Koránu, stejně jako v židovství a dalších náboženstvích. Všechny tyto aspekty lze v knize dohledat.

Goon je především zábava. Připouštím, že pro někoho balancující už dost za hranou. Nemyslím si totiž, že by divnoryby s propíchnutými bulvami, duchové malých holčiček s rozseknutými lebkami strašícími v opuštěných domech nebo hejkalové polykající shnilé hlavy divných chlápků byly výjevy, které běžní čtenáři komiksů vyhledávají.

Nepřátelství mezi různými oblastmi metra však nejsou ten největší problém, který zbytkům lidí v moskevském metru hrozí. Vlivem dlouhodobého vlivu radiace se na povrchu živočichové a rostliny proměnily v zabijácké příšery, které se vydávají za potravou. Čas od času se ďáblové, jak těmto predátorům lidé říkají, vydávají také do prostorů metra.

Pamatujete si na Karla Maye či Julese Vernea a jejich způsob vyprávění? Podobný zvolil i Petr Jirounek v tomto románu. Jednoduchost, naprostá srozumitelnost, místy skoro až naivita řadí Elixír vinaře Salaby do rubriky dětské literatury.

Když něco děláte často, dříve či později se neubráníte opakování zaběhnutých postupů, zkrátka se začnete opakovat. To se stává mnoha autorům včetně Jeffreyho Deavera. Pokud znáte více než dvě jeho knihy, jste ve značné nevýhodě. Můžete si být jisti, že u některých scén budete zhruba vědět, co bude následovat nebo jakým směrem se dějová linie vydá.

Vypravěčka Smrt používá bohatý a neotřelý jazyk, na který si čtenář chvíli bude zvykat. Smrt má smysl pro černý humor, z některých vtípků občas až zamrazí. Dokáže ale ukázat i svoji “lidskou” tvář a se čtenářem se podělí o to, která z postav je jí sympatická více a která naopak méně.

Neškodilo by, kdyby autor věnoval více prostoru detailům práce tajných služeb. Někdo by možná uvítal podrobnější popis Paříže a bližší seznámení s prostředím, kde se děj odehrává.Tomu se však Ludlum vyhýbá. Informační hodnota knihy je tak prakticky nulová. Jenže Ludlum nic takového nedělal v předchozích knihách, proč by s tím měl začínat zrovna tady?

Kdybychom vedle sebe položili první čtyři knihy řady o komisaři Morcovi, Složka 64 z tohoto porovnání vychází jako nejvíce akční záležitost. Nedá se říct, že by to byl vyloženě klasický thriller, ale na několika místech k tomu mnoho neschází.

Joseph Kanon popsal poválečný Istanbul doslova jako kouzelné místo. Hraje si s atmosférou a vykresluje místa, která kdoví, jestli ještě dnes jsou k nalezení na mapách turistických průvodců. Při popisu malebných scenérií nespěchá, naopak si dává záležet s každým detailem. Zrychluje jen v momentech jako je přestřelka v přístavu či lezení z malé rybářské bárky na velkou zaoceánskou loď při plavbě po neklidném moři.

Je docela možné, že se najdou čtenáři, které Červenka zklame. Románu sice nechybí napětí ani velké finále v závěru, přesto se nějaké velké akce nedočkáme. To samé platí o krvavých scénách, kterými například Sněhulák doslova překypoval. Místo prvoplánových přestřelek, honiček a kaluží krve tady slovo dostává nejasný skličující pocit.

Když pominu žánrovou rozpolcenost, tak je to naprostá nepřesvědčivost knihy, která mi při čtení vadila. Ať jsem chtěl sebevíc, některým postavám se prostě jejich chování nedá věřit.