ondrash77 komentáře u knih

S nadsázkou řečeno Robert Ludlum je takový Karel May špionážního románu. Charaktery v příbězích zbytečně nekomplikuje, postavy jsou buď kladné, nebo záporné. A hotovo. To je samozřejmě lehká ironie, tak jednoduché to s nimi není. A pokud ano, pak v jiných knihách, mezi které Mozaika Parsifal nepatří. Například z na první pohled jednoznačně záporného hrdiny se tady v druhé části knihy vyklube klaďas. To ale již prozrazuji příliš.

Ludlum hodně pracuje s faktorem náhody, hlavnímu hrdinovi při jeho pátrání všechno tak nějak vychází, a když náhodou ne, velmi rychle najde řešení. Podaří se mu tak vyřešit prakticky sebevíc komplikovanější a zdánlivě neřešitelnou situaci. To ale autorovi nemůžeme mít za zlé.

Prostřednictvím Vídeňského bratrstva nakladatelství Host reaguje na stále velkou poptávku českých čtenářů po všem, co má cokoliv společného s detektivkami z chladného severu. Nadprodukce skandinávského krimi je v posledních letech až zarážející, o to těžší je v množství vydaných titulů najít ten, který stojí za pozornost. Vídeňské bratrstvo mezi ně patří.

Přitom nejde o docela jednoduché čtení, Ingar Johnsrud je místy až příliš popisný a věnuje se detailům, které pro vyprávění nejsou příliš důležité. Potíž je v množství postav ve vedlejších rolích, které se objevují a zase mizí, přitom jejich význam pro vyprávění je zanedbatelný. Jejich “angažmá” lze ale chápat jako součást většího celku. Všechny dílky skládačky dohromady fungují znamenitě.

Kniha trpí i drobnými žánrovými klišé – hlavní hrdina Fredrik Beier se potýká s problémy v osobním životě, má sice přítelkyni, čím dál víc se mu ale líbí kolegyně Kafa. Ostatně je pozoruhodné sledovat vývoj jejich vztahu, od prvotní antipatie a nedůvěry až k finálnímu sblížení. Beiera, jak velí žánr, nadřízení zrovna v lásce nemají, je pro ně trnem v patě a nejraději by se ho okamžitě zbavili.

Když budu zcela upřímný, od Posledního poutníka jsem mnoho nečekal. Na knihu jsem narazil víceméně náhodou a bral ji jako jednu z mnoha severských detektivních oddychovek. Prvních pár stránek mě v tom i utvrzovaly. Jenže jak se postupně začaly objevovat nové postavy a děj se stále víc příjemně komplikoval, měnil jsem názor.

Teď to nemyslím negativně, právě naopak, vždyť co může být otravnějšího, než pitomě jednoduchý příběh, který jen proteče hlavou. Když pak čtenář dočtenou knihu odloží, nepamatuje si z ní skoro nic. Ostatně to je pro dnešní způsob psaní typické, lidé už nechtějí číst, ale jen listovat. Stačí se podívat na některé komentáře, kde si vybraní jedinci stěžují na dějovou komplikovanost a nepřehlednost. Jako by soustředěné čtení bolelo.

Děj knihy je skoro až urážlivě jednoduchý. Zjednodušeně řečeno je hrdina vystaven nečekané situaci, panovník v něm najde zalíbení a shodou několika faktorů je kamsi vyslán, aby někoho vyzvedl a dopravil do Prahy. Mezitím se neděje prakticky nic, jen se nám neustále svěřuje, v jakém se nachází nebezpečí, a že mu zcela jistě kdosi usiluje o život. Kdybychom se to od něj nedozvěděli, ani bychom si toho nevšimli.

Nikdy jsem nečetl ruský erotický román. Vsadil bych se ale, že kromě šťavnatých postelových scén tam nebude chybět boj proti nenáviděným Američanům nebo komukoliv jinému, kdo to s Ruskem nemyslí dobře, což jsou vlastně všichni, a revoluce. Ruský člověk potřebuje k životu jedno, druhé, ideálně oboje. Nemůžeme se tedy divit, že se objevují i v post katastrofických románech, Metro 2035 nevyjímaje.

Snahu napodobit styl skandinávské detektivky můžeme sledovat už řadu let, vlastně od prvního vydání Larssonových Mužů, kteří nenávidí ženy. A i když od té chvíle uteklo hodně času, tento žánr je stále živý a inspirativní, a za svůj ho berou autoři napříč kontinenty. A je jedno, jestli jsou z Osla nebo třeba z Vermontu v Nové Anglii, kde žije právě Eric Rickstad. Ostatně životní podmínky ve státě na hranicích s Kanadou se od těch švédských nebo norských zase tolik neliší.

Výchozí pozice postav knihy nejsou zrovna originální – vysloužilý policajt Frank Rath, toho času na volné noze se živí coby soukromé očko, je přesvědčen bývalým kolegou, aby se podílel na vyšetřování zmizení šestnáctileté dívky.

Samo o sobě udělat z doktora Watsona hlavní postavu příběhu byl originální nápad, stejně jako umístit ho na bojiště první světové války. Jeho postava vystupuje civilně a snadno uvěřitelně. Při řešení problémů neustále o svých schopnostech pochybuje a v duchu se sám sebe ptá, jak by se zachoval jeho přítel a učitel. Válečný konflikt je tady vykreslený realisticky a bez zbytečného patosu.

Kromě Watsonova pátrání po pachateli hrůzných činů Robert Ryan v knize vystavěl několik dalších dějových linií dílčích postav. Otázkou je, proč to udělal, na příběh ani závěrečné rozuzlení záhady nemají prakticky žádný vliv. Kniha se tak čte rozvláčně, příběh se rozmělňuje a tempo vyprávění zbytečně zpomaluje.

V knize najdeme typické atributy toho, čemu se před lety začalo říkat "severská detektivka". Příběh tvoří několik dějových linií vyprávěných řadou více či méně důležitých postav. Postupně autor odrývá souvislosti a vazby mezi nimi a objasňuje jejich role v příběhu. S přibývajícími stránkami se osudy začnou splétat dohromady.

Kouzlo severského žánru je v peripetiích, které musí hlavní postavy řešit mimo vyšetřování, tedy ve svém soukromém životě. Ne jinak je tomu i tady. Holger Munch ani Mia Krügerová to nemají v životě zrovna jednoduché. Kromě vnučky Holgerovi v životě mnoho radostí nezbylo, Mia přišla o všechny členy rodiny a sebevražda se jí aspoň z počátku zdá jako jediné řešení.

V souvislosti s Utajovaným projevem se logicky nabízí srovnání s předchozím dílem Dítě číslo 44. V tomto ohledu Utajovaný projev vcelku pokulhává. Ačkoliv bylo Dítě číslo 44 vymyšleným konstruktem, přesto si uchoval důvěryhodnost a uvěřitelnost. Utajovaný projev je však jen těžko uvěřitelný příběh. Nic proti fabulacím, pokud mají své opodstatnění a aspoň trochu dávají smysl. Tady však Tom Rob Smith vyloženě pokouší čtenářovu trpělivost a testuje, jak až daleko může zajít.

Cizí země vychází z otřepaného modelu vysloužilého agenta na cestě za vyřešením záhady a očištěním svého jména. Je to sice klišé, přesto stále funguje jak ve špionážních románech, tak i v detektivkách staré drsné školy. Akční scény či pěstní souboje tady ale nečekejte.

Normal Ohler odhaluje paradox, kdy diktátorský režim hlásající čistotu rasy a všechny návykové látky striktně zakazoval, sbíral energii ke svému fungování v tvrdé droze. Byly to chemické preparáty, díky kterým se Hitler držel dál od skutečného světa. Pervitin resp. eukodal mu umožňoval nepřipouštět si stále se zhoršující situaci německé armády. I když generálové trvali na změně strategie, Hitler si dál udržoval euforickou náladu a byl nadále přesvědčen o konečném vítězství nacistického Německa.

Amsterdam je absurdní, přesto pozoruhodná sonda do lidského chování. Mimo jiné pokládá otázku, kam až je člověk při touze po pomstě ochoten zajít. McEwan tady absurditu žene až na samou hranici únosného. Po přečtení poslední stránky ji možná někdo označí za hodně černou komedii. Odpusťme autorovi, že ne všechno v knize dává úplně smysl. V některých momentech protagonisté jednají vyloženě nelogicky.

Přečtení knihy Zátopek …když nemůžeš, tak přidej! je otázkou několika hodin. To na její kvalitě nic neubírá. Čtenáře si najde mezi sportovními fanoušky i mezi těmi, kterým je sport naprosto ukradený. Je to jedna z těch knih, ke které se po čase rádi vrátíte. Současně vás bude hřát u srdce, že Zátopek má místo právě ve vaší knihovně.

Křik Halidonu je sázka na jistotu. Je to precizně napsaný špionážní román, jaký od klasika žánru můžeme čekat. Samozřejmě je možné, že čtenář zvyklý na rychlé čtení, nad pozvolna vyprávěným příběhem ohrne nos. To je ale problém čtenářův nikoliv pana spisovatele.

Kdybych měl napsat, v čem tkví hlavní kouzlo Krajiny půlnočních stínů, pak je to do detailu propracovaná líbivá kresba. Tvoří tak protipól velmi temného příběhu. Snadno přístupná kresba nutí k rychlému otáčení stránek, zatímco hloubka tématu naopak četbu zpomaluje. Kniha je mixem filozofických debat vedených ústřední dvojicí a akčních scén, kdy David a Laurel bojují s pěšáky.

Plavec je vyprávěný z pohledu několika aktérů, čtenář má tak ucelený přehled o tom, v jaké situaci se která z postav právě nachází a co se jí honí hlavou. Je to forma vyprávění, která baví, u Plavce ale otravuje, pohledy se totiž střídají až příliš rychle.

Každému „vstupu“ je místy věnováno doslova jenom několik stránek. Pak dojde k pomyslnému střihu a už jsme zase jinde. Důvod je jednoduchý, čtení rychleji odsýpá, mně to ale zhruba od poloviny začalo obtěžovat. Naopak osvěžující je prokládání scén z dávné historie s událostmi ze současnosti.

V situaci, kdy prezident republiky Miloš Zeman pronáší hlouposti o vyvázání České republiky z područí Spojených států amerických a Evropské unie, mohou si v Kremlu spokojeně mnout ruce. Proto si myslím, že knih jako je tato by mělo vycházet mnohem více.

V Přízraku Harry Hole přestává být oním "nedobrovolným" rváčem, který si z bitek odnáší šrámy a zranění. Místo toho se proměnil v neohroženého hrdinu dostávajícího se z nastražených pastí způsobem, za který by se nemuseli stydět ani James Bond s MacGyverem dohromady. V některých momentech se detektivka proměňuje v akční thriller s nechtěným ironickým nádechem. Při jedné z potyček například soupeře vyřadí pomocí vývrtky na víno.

Je evidentní, že James O’Barr do Vrány promítl smutek prožívaný po ztrátě nejdražší osoby. Celá kniha je od začátku do konce prostoupena zoufalstvím, beznadějí, nenávistí, ale také skoro až kýčovitou romantikou. A v tom vidím kámen úrazu. Vrána je plná scén, kdy se hrdina do půl těla nahý kroutí v slzách po podlaze, objímá se rukama a fňuká. James O’Barr ho ztvárnil jako vypracovaného svalovce, takže si hlavně čtenářky užijí velkou porci komiksového bolavého chlapáctví. Prvoplánového patosu je tady tolik, až to po několika stránkách začne obtěžovat.

Těžko si představit pochmurnější místo než je Londýn, jak ho popisuje Grecian. Do rychle rozrůstající metropole se stahuje spodina z celého království, město je plné prostitutek, zlodějů a vrahů. Mlha a déšť obraz naprostého zmaru dotváří. Jméno hlavního hrdiny úsměvně kontrastuje s jinak beznadějně temným příběhem. Při čtení knihy se nelze zbavit pocitu, že v Londýně těch časů se nedělo nic jiného, než vraždilo, loupilo a unášely malé děti.