Onoff komentáře u knih

Pět hvězdiček nedávám v žádném případě za odbornou hodnotu nebo faktickou správnost. V prvním i v dalších dílech jsou na pár místech nesmysly, které byly bohužel nesmysly už v době, kdy byla kniha psána. Několikrát se také autor mýlí i v dataci, na jednom místě si zase plete Erika Rudého a Erika Krvavou sekeru atd. Ale to pranic nevadí, protože číst Dorazila je prostě ohromná zábava. Je to jako výlet do starých časů, kdy měl každý kronikář svůj jasný názor a pokud se mu do něj něco nehodilo, tak si to holt krapet přizpůsobil. Kniha je navíc psána s možná nezamýšleným, ale přece jen vtipem, například křest sv. Vladimíra popisuje Dorazil za pomoci citací z kronik tak barvitě, že jsem se smíchy kácel. A nebylo to poprvé ani naposled. Vřele doporučuji všem zájemcům o historii, je to krásné a osvěžující čtení. Rozhodně zábavnější než politicky korektní zpolitizované flagelantské bláboly, které dnes produkují historici nastupující generace. To už radši polodiletantský inženýr Dorazil. Ten aspoň pobaví a píše bez mindráků.

3 01.09.2017

Výrazně vyšší průměrné hodnocení druhého dílu oproti prvnímu nevypovídá ani tak o jejich rozdílné kvalitě, jako spíš o tom, že slabší čtenářské kusy po Smrti v rodině odpadly a do Zamilovaného muže se již nepustily. Jejich chyba.

5 02.07.2017

Jak se tak dívám na komentáře níže, ukazuje se, že reklamní kampaň k této knize byla sice velmi úspěšná, ale evidentně zasáhla i mnoho lidí, kterým román vůbec není určen. Což možná vypovídá víc o těch lidech než o tom románu, kdo ví.

Podle mého názoru se v posledních pětadvaceti letech objevilo jen málo intenzivnější, pravdivějších, otevřenějších a hlubších zpovědí, než je Můj boj/Smrt v rodině. Tak jak jsou silné skandinávské filmy o rozpadu rodinných vazeb a temných tajemstvích pod povrchem, stejně silný ja i Knausgård. Vlastně více, protože má k dispozici esteticky vyšší, ba nejvyšší uměleckou formu - román. Zvládá ho mimochodem i řemeslně, a to bravurně (s důrazem na přirozenost, nikoliv formu). A jestli je pravda, že ze sebe celou sérii vysypal tak rychle, jak uvádí propagační materiály, určitě se řadí k největším autorům současnosti, o kterých stoprocentně ještě uslyšíme.

Největší Knausgårdovou devizou je, že na každé stránce působí autenticky, pravdivě (tím nechci říct, že se všechno muselo nutně odehrát tak, jak to popisuje). A pro mě osobně je příjemným zjištěním i to, že tolikrát již pohřbívaný realismus se opět ukazuje jako nejvhodnější způsob, jak uchopit skutečnost a vypovědět něco zásadního o světě (a o světech), v němž (a v nichž) žijeme.

6 03.06.2017

Ze všech tří knih od Ayaan Hirsi Ali, které u nás vyšly, je tato nejméně osobní a nejvíce teoretická (což ale neznamená, že není čtivá - právě naopak). Osobně na mě udělala největší dojem. Po jejím přečtení jsem dospěl k závěru, že kdybych byl muslim snažící se o reformu svého rigidního, ve středověku zastydlého náboženství, tak bych Západ nenáviděl úplně stejně, jako mí radikální souvěrci. Proč? Protože Západ se nijak nesnaží, aby skutečné muslimské reformisty podpořil. Naopak. Prostřednictvím bizarní směsi nechutného multikulturalistického fašismu a politické korektnosti na straně jedné a účelové, vychcané spolupráce s těmi nejhoršími režimy (Saúdská Arábie, Katar) dělá Západ všechno proto, aby pomáhal těm, kteří reformě islámu ze všech sil brání a kteří často reformistům vyhrožují smrtí (někdy svou výhružku i dokonají). Ayaan Hirsi Ali nazývá přístup západních liberálů k islámu "morální idiocií". To je naprosto přesné.

9 23.05.2017

Hodně smutná kniha. A nejsmutnější je na ní prvních cca dvacet stran, kdy se autorka musí kroutit v rytmu politické korektnosti a šamanského zaříkávání "nejsem rasistka, ani islamofobka," aby vůbec mohla napsat a publikovat ten zbytek a nebyla okamžitě ocejchována levicí a liberály jako reakční zpátečník nebo ještě něco horšího. I to je výsledek "teroru ctnosti" na současném Západě, který tak trefně popsal Thilo Sarrazin.
Ba ne, možná ještě smutnější je prostý fakt, že Tania Kambouri vlastně v knize neříká nic moc převratného. Občas jsou to až banálně samozřejmé věci, které - chtělo by se věřit - nemohou žádného přemýšlivého člověka se zdravým rozumem překvapit, natož pobouřit. A přesto kniha vyvolala v Německu menší skandál. Už proto stojí za přečtení.
Jen si tak říkám - kdyby autorka sama nebyla potomkem imigrantů (a navíc žena), mohla by si vůbec dovolit napsat to, co napsala? A pokud ano, odvážil by se jí to někdo vydat? Každopádně by v takovém případě měla neomarxistická chamraď mnohem méně práce s ostouzením autora.

8 17.05.2017

Naprosto brilantní. Profesor Sartori stručně, jasně a přitom fundovaně vyvrací zavedený předsudek (který jsem svého času taky sdílel), že koncept multikulturalismu je tolerance dohnaná ad absurdum. Opak je pravdou. Multikulturalismus je POPŘENÍM tolerance a pluralismu a představuje tak největší ohrožení pro západní koncept svobodné společnosti od dob nacismu a komunismu.

5 01.05.2017

Pokud jde o muslimský Blízký a Střední východ a překladovou odbornou literaturu, asi je nejrozumnější číst jen práce starých, zavedených mistrů právě typu Lewise. Ti se totiž díky svému neideologickému vzdělání získanému ještě ve starých dobrých časech, díky vysokému věku a zavedené pozici nemusejí už obávat stupidní šikany a denuncování ze strany neomarxistů a politicky korektních hyen, která je dnes na Západě v univerzitním prostředí a v médiích bohužel zcela běžnou věcí.

9 26.04.2017

Tuto vynikající knihu doporučuji:
1) Všem islamofobům, kteří se domnívají, že islám je zlo už sám o sobě a že všichni muslimové jsou stejní (tj. potenciální teroristé). Není tomu tak. Jsou to právě muslimové, kdo fundamentalismem a terorismem trpí nejvíce. A to nejen co do počtu obětí, ale i hanbou, kterou wahhábovci, saláfisté, IS, al-Káida, aš-Šabáb a mnohá další podobná prasata vrhají na celé jejich náboženství a kulturu.
2) Všem lidskoprávním aktivistům a levičáckým magorům, jejichž hlavní starostí je, aby se pravdivým popisem nebezpečí islámského fundamentalismu náhodou nedejbože "nenahrávalo náckům", kvůli čemuž jsou schopni s ledovým klidem "v zájmu dobré věci" zamlčovat, lhát a manipulovat fakty. Pasáže, ve kterých autorka popisuje konkrétní případy, ve kterých organizace typu Amnesty International nebo Human Rights Watch selhaly, když odmítly podporu sekularistům a liberálním muslimům, jsou skvrnou na domněle bělostném štítě těchto aktivistů. Velká část západní levice, zejména neomarxistů, by se měla vážně zamyslet nad tím, o čem vypovídá překvapení pokrokových, mírumilovných lidí z muslimského světa, když zjišťují, že největší podpory se jejich nepřátelům, tzv. umírněným fundamentalistům (sic!) v Evropě a Americe dostává právě od levičáků, kteří by měli v první řadě hájit naopak oběti fundamentalismu. Třeba případ Anwar al-Awlaqí mluví za vše, ale v knize je jich mnohem, mnohem více.
3) Všem západním feministkám, které při (často oprávněné) kritice stavu ženských práv v Evropě a Americe používají slovník, jako kdyby je tady někdo hromadně znásilňoval za bílého dne. Pro porovnání neškodí srovnat svou situaci a svůj slovník se situací a slovníkem "žen žijících pod muslimskými zákony". To jsou pro mě skutečné hrdinky boje za lidská práva. Jejich neuvěřitelná statečnost musí oslovit každého, kdo nemá mozek rozložený neomarxistickým ideologickým blátem. Mimochodem západní feministky zhusta také patří do výše uvedené skupiny 2. Jasně o tom vypovídá, jak pružně zapomínají na rovná práva a gender, když se jedná o lidi z muslimského prostředí (jasně to ukazuje třeba jejich mlčení nebo vykrucování v souvislosti se sexuálními útoky ze strany imigrantů nejen v loňském roce).
4) Všem nám normálním lidem, kteří chceme bez xenofobních a rasistických předsudků, ale i bez neomarxistického vítačského fanatismu porozumět tomu, co znamená hrozba islámského fundamentalismu nejen pro náš, ale i pro muslimský svět.

9 13.01.2017

Velmi precizní studie o bídě politické korektnosti a zlu, které páchá na svobodě a západní civilizaci. Zejména případová studie dokládající mediální ukřižování (nebo bolševický odsudek, jak kdo chce), jehož se Sarrazinovi dostalo po vydání knihy Německo páchá sebevraždu, je velmi přesvědčivá. Ve druhé části, kde se Sarrazin vymezuje proti vybraným základním paradigmatům převládajícího levicově liberálního mainstreamu a ubohé demagogie politické korektnosti, však autor již tak přesvědčivý není, protože opačné názory (proti nimž se vzápětí pokouší argumentovat) často formuluje záměrně karikujícím způsobem, čímž si sice šetří práci, ale ztrácí tak na přesvědčivosti. Příklad: ve skutečnosti se jen málo feministek domnívá, že osvobození ženy vede mj. přes povinné umístění všech dětí už v útlém věku do státní péče. Chápu, o co Sarrazinovi tím karikováním šlo (a občas se mu to vysloveně povedlo), ale výsledek není tak docelá férový. Přesto je kniha jako celek velmi zajímavým (a dobře vyzdrojovaným) dokumentem o šílené době, ve které žijeme a v níž ke známkám mainstreamového bontonu západní civilizace patří permanentní pocit viny, ustrašenost a sebemrskačství (někdy až sebenenávist). Velmi pregnantně to nedávno formuloval německý profesor syrského původu a islámského vyznání Bassam Tibi: "Je třeba, aby německé regulační orgány cizincům pohrdajícím státem jasně vymezily hranice přípustného chování. To se ale neděje, především ze strachu z obvinění z rasismu, který je dnes větší než strach z poklesu veřejného pořádku." Přesně tak. Navíc "rasismem" se dnes myslí daleko více věcí, než kolik by odpovídalo skutečné definici tohoto slova. Slovo "rasismus" se zkrátka stalo užitečným klackem v křížovém tažení politické korektnosti, ničím jiným. I tomuto tématu se Sarrazin v knize věnuje.

3 27.08.2016

Tak to si myslíte špatně, milý Christo. JE to vaše vina. Ačkoliv kniha nemá klasickou chronologickou strukturu, je poměrně přehledná a v jejích pěti částech (a vztazích, které mezi nimi panují) se dá velmi snadno zorientovat. Stačí o nich uvažovat jako o (tu více, tu méně) vzájemně provázaných MOŽNOSTECH. Rozhodně patří k nejlepším Rothovým románům, byť nedosahuje naléhavosti například takové Americké idyly. I Druhý život však svým drobným dílem potvrzuje postavení Philipa Rotha jako největšího současného žijícího spisovatele.

2 10.08.2016

Skutečně dobrá kniha se někdy pozná už po prvních pár větách. Bohužel Grecianův Scotland Yard není ten případ. První odstavec perfektně navnadí směsicí černého humoru a napětí, ale s každou další stránkou je to horší a horší. Ten člověk neumí psát. Jeho styl je neuvěřitelně doslovný, polopatický a místy opravdu obludně popisný. Nejde o to, že by se Grecian nějak archaicky vyžíval v popisu prostředí. Ne - on se vyžívá v opakování evidentního (asi pro tupého čtenáře), v doslovných, otravných, neobratných dialozích a ve vršení banalit v domnění, že dodá kriminálnímu příběhu další rozměr. Kniha by jednoznačně mohla (a měla) být o sto stránek kratší. Jediné, co je v tomto směru cenné, je poměrně věrný popis reálií neuvěřitelně bídného postavení některých vrstev viktoriánské společnosti. Snaha vyprávět více linií zároveň vychází naproti tomu jen částečně - tři hlavní "good guys" jsou si v mnoha směrech dost podobní a pokus protnout všechny jednotlivé vyprávěcí linky v napínavých (až filmových) střizích působí chvílemi trochu groteskně. Zápletka je křečovitá, vývoj příliš chtěný a na několika místech se postavy chovají zcela nelogicky jen proto, aby rozplánovaný stroječek příběhu mohl doběhnout do cíle podle plánu. A cílem je v tomto případě opravdu dost nechutný happyend. Je to škoda, protože jeden opravdu kvalitní nápad (ukrývá se ve vedlejší lince s dvojicí prostitutek) Grecian měl. Hezky udělaná a dobře přeložená kniha, která však nestojí za nic.

1 23.04.2016

Zmínka na obálce, že autor má něco společného s Danem Brownem mě skoro odradila, nemám tohoto vulgarizátora ecovských motivů příliš rád. Ale nakonec jsem odpor překonal a dobře jsem udělal. Pokud jde o Stiega Larssona a Conana Doyla, na něž se na obálce rovněž odkazuje, tam už jistou podobnost vidím, zejména ve způsobu konstruování zápletky a dávkování napětí. Pointa je vcelku překvapivá (přinejmenším jedna její část) a vztah mezi dávnou minulostí a přítomností dobře vybalancovaný a odolávající zbytečným klišé.
Jo a kniha má taky velice praktickou „tlustou“ záložku.

1 06.04.2016

Silný a poměrně rafinovaný příběh s promyšlenou a nikoli prvoplánovou pointou. Myslím, že by se to mohlo velmi líbit čtenářům Tany Frenchové (jako třeba mně). V něčem je to podobné, ale zároveň je znát, že to psal muž (to nemyslím v dobrém ani zlém, jen konstatuji). Raker je sympatická a přitom zdánlivě "obyčejná" postava. K dobru mu připočítávám i to, že u něj absentuje většina zaběhaných klišé, která mě v posledních letech u vyšetřovatelů-samotářů soukromých i oficiálních poněkud iritují. Stejně tak je dnes už těžké vymyslet něco nového, co těží z rodinného tajemství (to není spoiler), ale Weaverovi se to podařilo. Myslím, že přelepka Sunday Times Bestseller má smysl, tentokrát se tomu opravdu nedivím. Je to prostě poctivá, dobře odvedená práce. Kniha navíc hezky vypadá, je vidět, že si s tím dali v Mystery Pressu práci.

3 05.04.2016

Velice milé překvapení! Po otřesu, který jsem zažil s mizernou Velikou novinou o hrozném mordu Šimona Abelese je Dotlačilova prvotina sympatickým příslibem. Kniha sice v některých fázích ztrácí tempo, pointa je poněkud nefunkční, chvílemi je styl zbytečně doslovný, ale aspoň autor umí používat rodný jazyk. Ten člověk umí psát a umí psát přirozeně, bez křeče! Kdo by si pomyslel, že v české literatuře bude jednou stačit tak málo, aby spisovatel vynikl. Ale vážně: Dotlačil je skutečně slibný, budu ho dál sledovat.

1 20.10.2015

Navrch huj a vespod fuj. Krásně připravená publikace ukrývá neuvěřitelně tezovitý, zdlouhavý a neživotnými postavami zaplněný příběh. Dialogy šustí papírem, tempo je mátožné, styl nevěrohodný. Paralela mediálního světa dnes a na konci 17. století vypadá jak podle šablony. Představa o práci české bulvární novinářky je navíc zcela nerealistická. Totéž platí o vylíčení světa multiplayer online počítačových her, tam je křeč největší a je evidentní, že autorovi je ten svět naprosto cizí a zná ho jen ze zběžného doslechu. Že se tu a tam utrousí nějaký terminus technicus, to opravdu nezaručuje realističnost. Spíš to dotvrzuje dojem naprosté karikatury a nemyslím si, že právě tohle byl záměr. Zpodobení subkultury adolescentních počítačových hráčů je asi tak věrohodné, jako nahrané záběry z diskoték či "bigbítů" v komunistických televizních inscenacích. Ale to by ještě nebylo to nejhorší. Důležitější je, že postavy (možná kvůli autorově občasné neobratnosti) jednají absurdně - jeden z hlavních hrdinů se například pozastavuje nad tím, že ani neví, jak mu v jednu chvíli přišel na mysl vlastní syn. Samo o sobě úsměvné, že? A to tím spíš, když tento syn je už několik dní pohřešován. K tomu připočtěme faktické chyby typu "druhou exhumaci Šimona Abelese nařídil císař Ferdinand I. v roce 1810" (byl to samozřejmě František I., jak je i správně uvedeno v autorem velmi pěkně zpracovaném doslovu, který je takto nejlepší částí celé knihy). A román by každopádně snesl výrazné škrty.
Jsem celkově až překvapen, jak moc je ta kniha špatná. Vždyť autor není žádné ořezávátko, své řemeslo jistě ovládá a zmíněný doslov ukazuje, že studiu látky věnoval nezanedbatelné množství času. Že se Veliká novina setkala s tak příznivým přijetím u čtenářů i kritiky a že dostala finanční podporu Ministerstva kultury svědčí o jediném: soudobá česká literatura je v opravdu hrozném stavu.

4 11.10.2015

Velice solidní psychologická krimi, na které vůbec není znát, že ji napsal autor sotva třicetiletý. Sebevědomý, originální a přitom čtivý styl také není v oblasti napínavé četby samozřejmostí. Stížnosti některých čtenářů ohledně "neuzavřenosti" příběhu a absence "blbuvzdorného" závěru jsou zcela mimo. Závěr je jasný, ostatně vyplývá už z názvu knihy. Osobně soudím, že román by výborně (ba možná ještě lépe) fungoval i bez vysvětlujícího dovětku, s pointou více rozmlženou, odpovídající základnímu tématu knihy - ztrátě identity. I tak to ale není čtení pro někoho, kdo si plete literaturu s puzzle. Takovým doporučuji jít si hrát na píseček s Agathou Christie.

2 07.10.2015

Autor není primárně orientován na detektivní žánr, což samozřejmě vůbec nevadí, naopak. Strukturálně i stylisticky perfektně zvládnuté, přes relativně velké množství postav a vyprávěcích linií (mnohé z nich jsou ovšem jen jednorázové) se vnímavý čtenář v knize neztratí. Krátké kapitoly pomáhají udržet vysokou míru provozního napětí, Američané by řekli, že je to "page-turner". Bohužel se zde ukazuje zlaté poeovské pravidlo, že se kvůli silnému konci vyplatí oslabit začátek a střed. Pointa je totiž v tomto případě ve srovnání s předchozím vyprávěním velmi slabá, uzavření a spojení vyprávěcích linií příliš spěšné, happyend chtěný a vlastně skoro nevkusný. Vzhledem k výbornému rozjezdu a střední fázi nakonec velké zklamání.

7 02.10.2015