Osice komentáře u knih

Může obsahovat mírné SPOILERY???

Knihu jsem objevila díky Kohoutově Katyni. Hned jsem si ji objednala v antikvariátu a dočetla ještě před samotnou Katyní:-) Od přečtení může odrazovat, že byla kniha vydána v Nakladatelství politické literatury. Ale nenechte se tím odradit, protože kniha je opravdu výjimečná. Vůbec se nedivím, že je P. Lagerkvist laureátem Nobelovy ceny. Nejvíc se mi líbila povídka Kat. Ta je vskutku fenomenální. Kat sedí sám v hospodě u stolu, nikoho si nevšímá, ale ostatní jeho přítomnost vnímají, nenechává je klidnými, pouští se do rozhovorů, vzpomínají, chytračí. S tím jak večer plyne, nabývá dění v hospodě na obrátkách.

„Ano, lidstvo musí čas od času zničit, co vybudovalo, to je prostá nutnost! Jinak tu pak chybí ta pravá dětská mysl. A ničení má větší význam než prosté, čistě navyklé budování. To jsou právě ta veliká, hrdá období! Těchhle malých, pracovitých mravenců, kteří svět budují, těch bude vždycky dost, o to, pravda, není třeba mít starost. Ale odvážní duchové, kteří jediným rozmachem vymažou z povrchu zemského celý ten titěrný lidský svět, takže je možno začít znovu, ti jsou vzácní a vyskytnou se jen tehdy, když si je zasloužíme.“ (s. 45, povídka Kat)

V povídce najdete mnoho narážek na historii. Nejsilnější pro mě byla rasistická scéna s černošským orchestrem. Obsah v kombinaci s formou (skvělé dialogy, tempo, atmosféra) dělají z povídky Kat asi nejlepší povídku, kterou jsem kdy četla. Hned jak jsem ji dočetla, poznamenala jsem si „tak to je úplně jiná liga“ a začala jsem ji číst znovu:-)

Ostatní povídky už bohužel kvalit té o katovi nedosahují. Přesto mě jejich čtení bavilo, vůbec jsem netušila, kam směřují. Skvělou pointu má povídka Zlý anděl. Zlo v člověku, ale pojaté jinak než u W. Goldinga, je jedním z klíčových témat, na jejichž základě jsou povídky vystavěny. Člověka zlo určitým způsobem fascinuje, může z něj vzejít ale i něco dobrého. Dalším silným tématem je víra, která se snadno může překlopit v popírání Boha.

„Jak by člověk mohl porozumět životu, jak by mohl rozumět lidem, prohlédnout je i jejich život, a prohlédnout sebe sama, dokud ho to nenaučilo moře. Jak by mohl prohlédnout jejich prázdné pachtění a jejich honbu za podivnými cíli, dokud se nezahleděl na moře, které je bez hranic a stačí si samo. Dokud se nenaučil myslet jako moře, a ne jako ty věčné štvané bytosti, které si namlouvají, že neustále někam musí a že to je to nejdůležitější, že jen cíle dávají životu smysl. Dokud se nenaučil plout, kam ho moře nese, cele se mu odevzdat a nestarat se o nic, ani o právo, ani o neprávo, hřích a viny, pravdu a lež a zlo a dobro, spásu a milost a věčné zatracení, ďábla a boha a všechny ty hloupé hádanice. Dokud se nestal lhostejným a svobodným jako moře a nenaučil se plout s ním, bez cíle a do neznáma, dokud se cele neodevzdal neznámu, nejistotě jako jediné jistotě, která je nakonec to jediné, na co je spolehnutí. Dokud se člověk nenaučil tohle, neporozuměl ničemu.“ (s. 131-132, povídka Poutník na moři)

DOPORUČUJI. Alespoň povídku Kat zkuste. A já si říkám, jak je možné, že znám tak málo spisovatelů, kteří obdrželi NC za literaturu!?

46 31.05.2020

Může obsahovat mírné SPOILERY???

Ztracený svět jsem kdysi sledovala jako seriál. Tehdy jako puberťačce se mi velmi zamlouvala chemie mezi mužskými a ženskými postavami a já si zatoužila přečíst i knížku… No, když jsem zjistila, že v knižní předloze tvoří expedici pouze muži, mé nadšení značně ochladlo a nečetla jsem ji:-) … O mnoho let později ji jako nechtěnou knihu naše knihovna získala darem od jistého čtenáře. A tak doputovala až do mé domácí knihovny:-) Ležela tam nepovšimnuta dalších několik let. Až doteď!

„Každý velký objevitel narazil na touž nedůvěru, jež je spolehlivým znakem generace pitomců. Když vám někdo předestře velká fakta, nemáte dost intuice ani obrazotvornosti, která by vám umožnila věc pochopit. Neumíte nic jiného než házet blátem po lidech, kteří riskovali život při otevírání nových obzorů vědy. Kamenujete proroky! Galileo, Darwin a já –“ (z proslovu profesova Challengera, s. 63).

Opravdu někde na Zemi existuje místo, kde přežili do dnešní doby dinosauři? Není snadné takovému tvrzení uvěřit (zkrátka generace pitomců?!) … Čtveřice mužů (výbušný prof. Challenger, prof. Summerlee, lord John Roxton a mladý novinář Edward Malone) jsou rozhodnuti přinést konečnou odpověď a vydávají se na výpravu do Jižní Ameriky, aby Ztracený svět prozkoumali… Pomalejší tempo v úvodu mi nevadilo, postupně jsem se sžívala s hlavními aktéry, dozvídala jsem se o jejich pohnutkách, snech a touhách a asi po čtvrtině knihy to začalo být fakt dobrodružné a napínavé, to už jsem věděla, že jsem narazila na výjimečnou knihu.

„Co je tam?“ říkával vzrušeně lord Roxton a ukazoval k severu. „Lesy, bažiny a neproniknutelná džungle. Kdo ví, co skrývají? A tam, k jihu? Divočina bažinatých hvozdů, kam běloch nikdy nepronikl. Neznámo doráží na nás ze všech stran. Co víme o tom, co je za úzkými pruhy vodních cest? Proč by Challenger nemohl mít nakonec pravdu?“ Po takovém přímém vyznání vzdorovité víry se na tvář profesora Summerleea vracíval výraz zatvrzelého posměchu. A Summerlee zahalený dýmem své bryerky jenom potřásal jízlivou hlavou, a mlčením jako by naznačoval, že Roxtonův názor nestojí vůbec za odpověď.“ (s. 82-83)

Celým příběh nás provází mladičký reportér Malone, který se snaží podat o výpravě do Ztraceného světa co nejdetailnější zprávu. Kořením pro mne bylo neustálé špičkování dvou profesorů, jejich vědecký zápal a ega nedozírných rozměrů – př. „Nejen my jako jedinci, ale veškerenstvo evropské vědy vám je zavázáno hlubokým díkem za to, co jste udělali. Neváhám prohlásit, že zkáza profesora Summerleea a mé osoby by byla zanechala v moderních dějinách zoologie citelnou mezeru.“ (s. 190):-D

Než se na scéně objevil had žararaka, tak jsem si „zasněně“ říkala, že bych tam chtěla být s nimi… To by mě zabilo, mám obrovský strach z hadů. Při dohledávání informací o žararakovi jsem narazila na to, že hadi mají na svědomí, a teď se podržte, více než 10 000 obětí ročně. A navíc ty obrázky hadů mě dost vystresovaly:-)

„Všímali jsme si, které plody jsou oklované ptactvem, a tím jsme se nejen vyhnuli nebezpečí jakékoliv otravy, ale rozhojnili a zpestřili náš jídelníček mnohou znamenitou lahůdkou.“ (s. 151) … Tak nám to, babi, s bezinkami nevyšlo:-) - obě jsme po nich zvracely a babičce předtím prolétlo hlavou, že ptáci je přece taky jedí…

Sir Arthur Conan Doyle napsal Ztracený svět před více než 100 lety, a proto se není co divit, že je zde člověk vypodobněn jako „pán tvorstva“. Člověk jako nejinteligentnější tvor na Zemi, který má právo rozhodnout o osudu těch, kteří stojí níže na vývojovém žebříčku, se mi příčil… „Konečně, konečně dosáhl nadvlády opravdový člověk a zvěročlověk, zvíře člověku jen podobné, bylo jednou provždy odkázáno na místo, jež mu přísluší.“ (s. 206) … Ani sběratelská vášeň lorda Roxtona mi nebyla zrovna sympatická… Toto mi ale bohatě vyvážily nezapomenutelné chvilky, které jsem trávila ve společnosti této nesourodé čtveřice. Skvěle vykreslená atmosféra nepoznaného kousku světa, těšilo mě pozorovat očima vypravěče velké jezero a další skvostná místa Ztraceného světa, prožívat s nimi chvilky radosti z neobvyklých objevů, lámat si s nimi hlavu při řešení prekérních situací, strachovat se o ně v momentech, kdy jim nebezpečí dýchalo na paty, atd.

A jenom taková mírná poznámka z pohledu archeologie k množství zvířecích a lidských jedinců na popisované náhodní plošině. Archeologové modelují, že aby došlo k zachování dynamické rovnováhy ekosystému, potřebovala 30členná skupina lidí (lovců a sběračů) poloměr domovského okrsku cca 60 km, čili cca 11 000 km2… Tohle ale autor nemohl tušit:-)

Nechápu, proč se F. Gel rozhodl v českém překladu udělat z Gladys Markétku, jinak všechna jména ponechal… Místo lorda Johna Roxtona jsme mohli číst o Honzovi Roxtonovi:-) … Vydání, které jsem četla, je obohaceno o 4 rozkládací obrázky z pera P. Broma.

Toto dobrodružné sci-fi můžu jenom doporučit… A já se těším na další příběhy profesora Challengera (Příliv smrti).

46 11.04.2020

Možné drobné SPOILERY???

„Paní Reedová se rychle vzpamatovala – důkladně mnou zatřásla, napohlavkovala mi z obou stran a pak beze slova odešla. Zatím přišla Bětuška, hodinu mi dělala kázání a uvedla nezvratné důkazy, že jsem zlé a nezvedené dítě, jaké svět neviděl – málem jsem jí to uvěřila, vždyť mi v prsou háraly ty nejhorší pocity.“ (s. 38)

Jana Eyrová mi během těch 130 stránek přirostla k srdci. Hlavně její nezkrotná povaha a duch, který se nedaří i přes velkou snahu zlomit. I když jsou postavy vykresleny takřka černobíle, vůbec mi to nevadilo. Ve skutečnosti to přispělo k umocnění toho, jak muselo být těžké, žít jako sirotek a spoléhat se na „dobrodiní“ cizích lidí. Autorce se skvěle povedlo vykreslit uvažování chytrého nepoddajného dítěte, které se cítí být neprávem osočováno, jak nedokáže držet jazyk za zuby, atd. … Když popisovala, jak se Janě ulevilo, když ve vzteku pěkně od plic řekne, co má na jazyku, ten pomíjivý pocit vítězství a následné pocity, které se po vychladnutí dostavily, měla jsem dojem, že čtu o sobě… Dostala jsem opravdu mnoho podnětů k přemýšlení (např. „Děti cítí, ale nedovedou své city rozebírat – i když se jim částečně podaří rozebrat je v myšlenkách, neumějí výsledek svých úvah vyjádřit slovy.“ (s. 31))

„Noc rychle minula; byla jsem tak unavená, že se mi ani nic nezdálo; probudila jsem se jen jednou a slyšela jsem, jak venku duje zuřivá vichřice, jak se dešť lije proudem, a uvědomila jsem si, že slečna Millerová už leží vedle mne. Když jsem znovu otevřela oči, vyzváněl hlučně zvon; dívky už byly vzhůru a oblékaly se; nezačínalo ještě ani svítat a v ložnici na dvou miskách hořely knoty. Vstala jsem také, ač se mi nechtělo; byla krutá zima a celá jsem se třásla, když jsem se honem jakžtakž oblékala; s mytím jsem musela dost dlouho počkat, až bude volné umyvadlo, protože v uličce mezi postelemi stály prostředkem místnosti stojany s umyvadly, v nichž každé bylo společné pro šest dívek.“ (s. 63)

Líčení života v Lowoodském ústavu (ústav pro výchovu sirotků), při němž Ch. Brontëová zúročila své vlastní zkušenosti, mě zaujal úplně nejvíc z celé knížečky. Velmi podrobně popsáno, co dívky v průběhu dne dělaly, co snídaly, jak se učily, modlily, jak musely být každý den i v zimě (nedostatečně oblečené) hodinu venku, jak trávily dobu volna, jak strádaly hlady, jaká panovala disciplína, a mnoho dalšího. Zajímavé byly také zmínky o uspořádání místností.

Na knihu jsem narazila náhodou. Dostali jsme obrovskou tašku plnou knih (měly být spáleny) a mezi nimi byla i tahle. Většina putovala do knihobudky, ale Sirotek lowoodský zůstane u nás. Chybí jí sice přebal, ale uvnitř jsou krásné ilustrace od K. Müllera, které dokreslují atmosféru viktoriánské doby. A mě nezbývá než si vypůjčit Janu Eyrovou:-)

46 29.01.2020

Po Krysaři jsem šáhla, protože mne na něj upozornil E. Petiška v knize Anička a flétnička:-) Obsahuje mnoho zajímavých pasáží, které v sobě ukrývají pro mne silné myšlenky. To bylo asi tím, co mne na knížce nejvíc upoutalo. Myšlenky jsou skvěle zapracovány do příběhu.

„Pouze hlas zvonu zněl sem z chrámu svaté Trojice v Hameln, hlas vážný a zádumčivý, ale z těch hlasů, kterým, poněvadž jsme je často slyšeli, zapomínáme naslouchat.“ (s. 12)

„- - Jsem minulost, pravil hlas.
- - Jsem budoucnost, odpovídal jiný.
- - Jsem krásná, mluvila minulost.
- - Budu krásnější, slibovala budoucnost.
- - Měla jsem vše: úsměvy, slzy, sen i procitnutí, děla minulost.
- - Budu míti vše: úsměvy, slzy, sen i procitnutí, řekla budoucnost.
Mezi hovorem minulosti a budoucnosti, jaká to přítomnost!“ (s. 65)

„Nač vzpomínati na hoře, jež je za námi, nač mysliti na dveře, které se za námi zavřely?“ (s. 96)

Když jsem četla Krysaře, tak mi v hlavě zněla 2 slova: rozpolcenost a pomíjivost. Co pro nás bylo důležité včera, může být dnes úplně bezcenné... Samotnou mě překvapilo, jak byla kniha napínavá. Vůbec mě neotravovaly neobvyklé tvary slov (např. takořka, ponenáhlu a maně), naopak skvěle dotvářely atmosféru. Přistihla jsem se, že si zase lehce koušu nehet (známka napětí):-D

„Je zbytečno odcházet, chceme-li se vrátit.“ (s. 97)

Příběh krysaře v podání V. Dyka se mi líbí ještě o trošku víc než původní staroněmecká legenda. Je mi totiž sympatičtější důvod, který měl krysař pro druhé použití své píšťaly ve městě Hameln…

46 30.11.2019

Přečetla jsem, abych splnila čtenářskou výzvu, kterou jsme si dali s dětmi na čtenářském klubu:-) Líbila se mi její ponurá atmosféra. Zařadí se u mě bezesporu k těm knihám, na které i kdybych chtěla, tak nezapomenu...

46 15.09.2019

Milují vaše holčičky princezny a koníky, tak se jim tato kniha bude pravděpodobně líbit:-) Já osobně nejsem zrovna odvařená z Disneyho tvorby, tak nadšením neplesám. V knize se můžete těšit nebo netěšit na setkání se 3 známými princeznami. Dozvíte se, jak to vypadalo, když Ariel dostala malé hříbátko, pak na vás čeká příběh o Šípkové Růžence a koníkovi Blatouchovi, kterého vyděsí i větvička na cestě a naposled se projedete na kobylce Půlnoci s princeznou Jasmínou, která se rozhodla tajně zúčastnit pouštního dostihu. Takové průměrné čtení s typickými líbivými obrázky:-)

45 18.08.2021

Barunka (5 let) si ji vypůjčila s tím, že se na příběhy o Máše dívají ve školce. Začátek mě dost zarazil. Medvěd má mobilní telefon. V duchu už jsem vzdychala:-) Když jsem se přenesla přes to, že Máša s Medvědem žijí v technické době a využívají elektronické vymoženosti, které jsou normálně běžnou součástí našeho dnešního života, tak musím uznat, že samotné příběhy jsou dobře promyšlené, mají hezkou pointu a obsahují poučení pro děti, které je do textu vpraveno nenásilně. V prvním příběhu Zavolej mi, prosím! jsem s Medvědem úplně soucítila. Taky nemám chvilku klid, když chci dělat něco, co mě zajímá. I mě kvůli sebemenší „blbosti“ volají děti, aby se o ni se mnou podělily:-) Hodně se mi líbil i poslední (třetí) příběh, který je variací na známou pohádku Hrnečku vař. Tady oceňuji zejména originální přístup k té hromadě kaše, kterou Máša uvařila. Pohádka má za mě velmi uspokojivý konec, i když Máša by se mnou asi úplně nesouhlasila:-) Jestli Barunka bude chtít někdy v budoucnu číst další příběhy této povedené dvojky, tak nebudu proti:-)

45 18.08.2021

V knihovně pro nás vybral Arnoštík (2,5 let), ale četla jsem s Barunkou (5 let). Kniha obsahuje 72 kraťoučkých bajek a my je zvládly přečíst za 2 dny:-)

Název trochu klame, ne všechny bajky jsou o zvířátkách, ale to nevadilo. Jsou velmi srozumitelné, i když jsem Barče musela občas něco dovysvětlit. Neměla problém s pochopením příběhu, spíš s tím co si z něj má odnést:-) Pro mě byla poselství krásně stručně zformulovaná. Např. „Pěkný oděv je jen slupka, rozumu nepřidá.“ (Královy opice), „Krása a užitek nekráčejí vždy ruku v ruce.“ (Sova a bysta), „Rozum leckdy zmůže víc než hrubá síla.“ (Straka a džbán s vodou) a „Kdo chce dosáhnout svého za každou cenu, bývá překvapen, jak je ta cena vysoká.“ (Kůň a jelen).

Při předčítání jsem se dcery hodně doptávala, nechávala jsem ji hádat, kam si myslí, že situace směřuje a vysvětlovala na jiných příkladech, které jsou jí bližší. Super obrázky napomáhají porozumění textu. … Osobně mě nejednou bajky překvapily směrem, kterým se ubíraly:-) Ke konci na mě však začala padat tíseň. Říkala jsem si, co musí jeden všechno předvídat, aby náhodou nedopadl, jako někteří hrdinové z knihy:-) Aktuální jsou teda dost.

Barča při čtení nezklamala a pobavila mě. Když po tom, co v bajce Orlova hostina orel sežral všechny ptáčky, prohlásila, že si teď může rozbalit ty dárky, které od nich předtím dostal:-) Ještě jsme se bavily třeba tím, že jsme vymýšlely způsoby, jakými by mohl zaútočit lev bez zubů a drápů. K tomu nás ponoukla bajka Lev a dívka.

Jedná se o mé první větší setkání s Ezopem a jsem nadšená. Musím se podívat, jak vypadají jeho bajky v jiných knihách. Ale trochu se bojím, abych nebyla zklamaná, protože se mi fakt hodně zamlouvalo toto zpracování. Úplně si dokáži představit, jak s touto knihou pracuji s dětmi a začíná se mi v hlavě pomaličku rodit podoba besedy na téma bajky:-) Za mě jasných pět a jedno velké doporučení.

45 16.05.2021

Letošní zimu jsme si s dětmi náramně užili. Postavili jsme bezpočet sněhuláků, 2 tunely, zahrádku ve sněhu, jezdili jsme na bobech, pytlech, lžíci, když sněhu ubývalo, tak jsme si vypomohli lopatou a zase bylo, kde se klouzat:-) Sníh byl všude, nemuseli jsme za ním jezdit na hory. A teď jsme si s Barunkou užili ještě 15 zasněžených pohádek. Souhlasím s podtitulem, pohádky jsou hřejivé:-) Zvířátka si užívají zimní radovánky, když to nejde, tak si dokáží zimní atmosféru navodit i jinak, když se nechce z vyhřáté postýlky a myslí si, že nemají rádi zimu, stačí nalákat na čarovné mrazové kousky. Z pohádek sálá vřelost, teplo, pohoda a touha udělat druhému radost. Oslovil mě třeba příběh malé čipmančí holčičky Manči, pro kterou její babička přichystala hru na hledání pokladu. Získala jsem inspiraci:-) Barunku zase inspiroval příběh malého krtečka, který se nachladil a nemohl okusit sníh na vlastní tlapičky. Naštěstí měl maminku a kamarády, kteří dokázali vykouzlit sněhové vločky z papíru. Barunka pak také celý večer stříhala své první sněhové vločky:-) Každý příběh mě něčím oslovil. Navíc nesou příběhy hezké poselství, které je do nich citlivě zakomponováno. Takovým bonusem a oživením jsou 2 pohádky ve verších. Kniha je navíc nádherně ilustrovaná. Pohádky jsou kraťoučké, ale nás velmi potěšily. Rozečetli jsme na severu a dočetli na jihu:-)

„Maminka liška ráda plete, jenomže sem tam něco splete.
Plést umí… Ale v dobré víře se občas zmýlí v přesné míře!
Kulich lištičce jistě sluší, bohužel jí však neschová uši.
Zato šálu a rukavice napletla maminka trochu více…
Nevadí, lištička ví si rady! Přebytky odveze do zahrady.
Sněhulák rozhodně ocení liščino spletené pletení!
Sněhulák chválí lištičku. Vždyť mrzne a on je v teplíčku!
A liška? Dopletla ponožku. – Kdopak ji oblékne na nožku?“ (Popletení pletení)

45 06.05.2021

Předvídatelné, ale i tak krásné:-) Pro malé milovnice zvířátek ideální. ... Rosie se narodila koťátka, dvě černá, dvě zrzavá a jedno mourovaté s nezvykle dlouhou srstí, které vypadá jako raneček peří. Čtyři se mají čile k světu, ale to páté je hodně maličké, kdo ví, zda přežije. … Peřinku se podařilo samozřejmě vypiplat a je čas najít koťátkům nový domov. A pak je tu ještě Ella, které by chtěla domácího mazlíčka. A zdá se, že našla toho pravého. Jenže její rodiče to vidí jinak.

Pozornost je střídavě zaměřována na Peřinku a na Ellu. Holly Webb píše citlivě, čtenáři mají možnost vcítit se do malého koťátka, které se poprvé ocitá za zdí svého známého prostředí, je hladové, promrzlé a ztracené. Na druhou stranu zažívají s Ellou její smutek, její odhodlání, její touhu, její bezradnost a její radost. Mě samozřejmě zajímalo hlavně to, jak se s celou záležitostí popasují rodiče malé Elly:-) Naše Barunka (skoro 5 let) nemohla zase pochopit, že někdo může ubližovat koťátkům.

O Peřince existuje ještě jedno dobrodružství (Jak se Peřinka ztratila v bouři), které si určitě nenecháme ujít:-) Teď na nás ale zatím doma čeká Modruška (Co bude s Modruškou) od stejné autorky.

45 16.04.2021

Knížka byla vystavená v knihovně a hned mne přilákala krásnou jarní zelenou obálkou, jejíž autorkou je Oksana Bula. Příběh vypráví o malém semenáčku, který se pokouší zjistit, kým bude, až vyroste. Postupně se obrací na jednotlivé stromy, které v jeho okolí rostou, a ptá se jich, zda se jim podobá. Čtenář společně se semenáčkem zjišťuje základní charakteristiky 11 různých listnatých dřevin (např. bříza, dub, lípa a jasan). Dozvěděli jsme se, jakou má který strom kůru, listy, květy, plody a občas i nějakou zajímavost. Třeba že květy jeřábu zrovna nevoní a že plody lípy křupají, když se po nich přejede na kole:-) Informace jsou naservírovány dětem úměrně jejich věku. Různá přirovnání (např. jehnědy k náušnicím, topolové chmýří ke sněhovým vločkám) a tipy (jak ze sebe udělat parkového nosorožce, výroba mužíčka ze semínek jasanu, atd.) odlehčují přísun faktů a dělají text příjemně čtivým.

Knížka se fakt povedla. Holky ukrajinský jsou šikovný... Barunka (4 roky) nám každou chvíli na procházce hlásí, že vidí semenáček nebo náušnice:-) Klidně bych uvítala ještě další stromy (třeba lísku nebo buk). Přesto velká spokojenost, doporučuji.

45 05.05.2020

Dlouho jsem se bránila tzv. doporučené literatuře. Ale jednou jsem si zapomněla svoji knížku a u rodičů jsem si z nouze vytáhla z jejich knihovničky tuto klasiku. A teď si říkám, že mám, co dohánět...

45 14.09.2019

Úžasná knížka!!!

45 14.09.2019

Náš druhý příběh ze série Víly Nevíly. Mé pocity při čtení byly podobné jako u Svatebního závoje. Ze začátku jsem si říkala, že to na vysoké hodnocení nebude, ale postupně jsem se přistihla, že si příběh užívám. A když jsem pozorovala dceru, s jakým napětím hltá příběh Mii a víly Rozety a Gábi a víly Iris, tak nemám problém dát hodnocení nejvyšší:-)

V tomto díle je důraz kladem na sesterské vztahy. Hezky ukázáno, že nás sourozenci mohou někdy pěkně štvát, ale když jde do tuhého, tak jdou spory stranou. Hlídání mladších sourozenců staršími je vděčnou živnou půdou pro projevy nepřátelství a vybíjení vzteku. Když si vzpomenu na situace, kdy nás nechali rodiče s bráchou doma samotné, tak to nikdy neskončilo hezky:-) Přišlo mi divné, že maminka dá na starost hlídat mladšího sourozence dceři, která prohlásí, že neumí uvařit čaj. I Barunka (4 roky) se nad tím pozastavovala. Odhlédnu-li od čaje, tak je to milé čtení pro holky. I jsem se pobavila. Ale víc se mi líbil Svatební závoj. Nečteme popořadě, ale vůbec to nevadí. Dalším výletem do Země Nezemě určitě nepohrdnu:-)

44 28.11.2020

(SPOILER) Přečteno 2x. V předposledním díle jsme zavítali s Aničkou do jižních Čech. Holky s Ditiným strýcem a tetou, zkušenými vodáky, zažijí své první sjíždění řeky (Lužnice). Text je protkaný vodáckými termíny. Přiznávám, porcelán jsem neznala:-) I. Peroutková do svých příběhů dokáže napasovat kdeco. Tentokrát se jednalo o naši nejznámější operní pěvkyni Emu Destinovou, která má u Nové řeky postavený pomník. Představte si, že tam ráda lovila ryby. A nechybí samozřejmě ani náš známý rybníkář Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan. No a co by to bylo za vodní putování, kdyby se u ohýnku nehrálo na kytaru a nezpívaly písničky? Aničku okouzlí Dům U Vycházejícího slunce. Hned jsme si ji pustili, ale naší Barunce (4 roky) se takhle písnička však ani trošku nelíbila. A já upřednostňuju verzi od The Animals:-)

Holky s Aničkou v čele mají spoustu nových zážitků a v průběhu cesty získají dalšího pasažéra. V tomto díle se Anička zamýšlí nad tím, co je to vlastně dobrodružství a čeká ji velká výzva v podobě překonání vlastního strachu. Zatímco dcera hltala jejich příběhy, já vzpomínala na své vlastní vodácké zážitky a hlavně na Kamila, který už tady s námi není:-(

44 03.11.2020

Máte doma malé nebo velké zlobilky a nevíte už si s nimi rady? Mám pro vás dvě zprávy, jednu dobrou a jednu špatnou. Tradičně začnu tou špatnou. Kniha Zlobilky vám se zlobením vašich holčiček nepomůže. I když je velmi názorná v popisu různých nešvarů (např. vymýšlení si, neslušné ukazování, strkání nosu tam, kam se nesluší a bordelářství), tak jejich řešení nemá s realitou nic společného. Holčičky zažívají šokové situace (např. proměna ve strom, setkání s vodníky nebo pád do mixéru) a výsledkem jsou spokojenější rodiče:-) A teď ta dobrá zpráva. U knihy se budete bavit a můžete se utěšovat tím, že na tom vaše ratolest není se zlobením tak špatně:-) … Knihu ilustrovala Markéta Vydrová, záruka sympatických dětských obrázků.

Na žádost Barunky (4 roky) už ji máme doma asi potřetí. Škoda, že mezi zlobilkami není také holčička, která se ráda šťourá v nose:-) … Tři příběhy ze Zlobilek jsme kdysi v knihovně dětem divadelně ztvárnili. Já k nim dělala scénář a ušila jsem si přitom na sebe nevědomky bič. Ukázalo se, že nejsem schopná (v roli vypravěče) říct bez zaškobrtnutí „všichni šnečí kluci“. Hráli jsme opakovaně a ani jednou jsem to neřekla:-) Teď mi to jde, ale když jsem dceři naposled předčítala, tak jsem to zase měla problém přečíst. Schválně zkuste si to říct:-)

„Byla jedna holčička a ta si moc ráda hrála „na něco“. Hrála si na vlak a na letadlo, na prodavačku a na paní doktorku. Hrála si taky na ledničku, to jí rodiče museli cpát do pusy šunku a sýr, nebo na panenku, a to ji museli úplně celou obléct, nezapnula si ani knoflík a nezavázala si boty, protože to přece panny neumí.
Na tom by vcelku nebylo nic zlého a rodiče ty hry zpočátku hráli s ní. Ale po čase jim začaly lézt na nervy. Holčička totiž nabyla dokonalosti v napodobování, a to už taková legrace nebyla. Když si hrála na skříň, tak příšerně vrzala, když se stala „jako“ vrtačkou, tatínka až rozbolely zuby.“ (z příběhu Holčička a „jako“)

44 31.08.2020

Dcera si ji sama vybrala v knihovně. Já se trochu ošívala, ale ona na ní trvala. Pak se mě doma zeptala, jestli jí budu číst tu Karkulku:-) Nechtěla věřit, že to není knížka o Karkulce, je tam přece i vlk:-) Přesto jsme se do ní pustily a k mému překvapení se jí knížka líbila. I se mě po přečtení zeptala, jestli si jí přečteme ještě jednou.

P. Prouza se opravdu snažil z původního textu vybrat co nejvíc, jenže jenom co se děje týče. Jasně, je to zjednodušená verze pro děti. Ale to osekání jde na úkor atmosféry. Událost stíhá událost, u žádné není čtenáři dovoleno chviličku posečkat. Postav je tam také velké množství, v tom se dítě v tak rychlém sledu orientovat nemůže. I já jsem se místy ztrácela a nevěděla rychle, kdo je kdo. Ilustrace A. Šplíchala jsou povedené a dětem vyprávění hezky obrazově přibližují. No, a já díky této Babičce začala číst klasickou Babičku. Té „Prouzově“ dávám 4 hvězdy i proto, že mne konečně nasměrovala k té původní. I dceřino nadšení hraje v mém hodnocení samozřejmě roli:-)

PS. Nejsem příznivce zjednodušování klasických beletristických textů. Ke konkrétním knížkám si podle mne má každý dospět a dorůst sám. Důležitější než seznámení se se strohým obsahem díla je pro mne „prožití“ si knihy po všech stránkách. Osobitým stylem autora počínaje, přes vykreslení postav, prostředí, atmosféry, práci s jazykem, dynamikou textu, atd. Co se skrývá mezi řádky a čeká na objevení, si chci objevit nebo neobjevit sama. … Odtud asi pramení má někdejší nechuť nečíst knihy, o kterých nás ve škole učili a říkali nám, co si o nich máme myslet.

44 28.08.2020

Četla jsem podruhé. A poprvé se čtyčletou dcerou. Manžel nám pořídil set Dahlových knih a Barunka šáhla nejdřív po Lišákovi.

Příběh je kraťoučký. Rodina Lišáků žije poblíž tří farmářů, a proto nemá o jídlo nouzi.
„Každý večer, hned jak se setmělo, říkával pan Lišák paní Lišákové: „No, drahoušku, co to bude tentokrát? Kulaťoučká slepička od Soudka? Kachnička nebo husička od Suka? Nebo pěkný krocan od Stýbla?“
Není se co divit, že farmářům jednoho dne dojde trpělivost a rozhodnou se Lišáka sprovodit ze světa. Jenže lišky jsou zvířata po čertech mazaná, tak to nebude jen tak.

Jednu hvězdičku ubírám za černobílé postavy farmářů. Nenašla jsem u nich jedinou dobrou vlastnost. A přiznávám, že mi pan Lišák také není dvakrát sympatický:-) Barunka prožívala urputnou snahu farmářů usilujících o životy liščí rodiny. Věřila, že to s nimi špatně skončí:-) ... Hodně mě bavilo probírat s dcerou otázky, které se v souvislosti s příběhem přímo nabízely. A co si myslí o krádežích pana Lišáka? Podle ní by měl jít nakupovat do obchodu:-) Povídaly jsme si o tom, že se různá zvířata stravují odlišně. O lidech, že jí také maso a zabíjí kvůli tomu zvířata. Narazily jsme i na vegetariánství. Také se zajímala např. o to, jak se lišky loví ve skutečnosti... Mám ráda, když kniha poskytuje odrazový můstek k diskuzím. Fantastický pan Lišák nám jich poskytl slušnou porci. … Fantastický pan Quentin Blake knihu bohatě ilustroval, takže je možné ji číst i s menšími dětmi. Fantastický pan Lišák sice nepatří mezi mé nejoblíbenější knihy od R. Dahla, ale ráda si ho přečtu klidně znovu:-)

44 24.07.2020

Konečně dočteno. Čtení mi „narušovaly“ příjemné pracovní čtecí povinnosti českých autorských povídek, na jejichž vydání si ještě budeme muset chvíli počkat:-)

U druhých dílů mám paradoxně trochu problém se začíst, protože mne nejvíc na knihách láká neznámo a postupné pronikání do knižních světů. U Pines 2 jsem po pár stránkách krizi překonala a byla jsem plně vtažena do děje. Četla jsem část v originále a část v českém překladu, podle toho, co jsem měla po ruce. V závěru už jsem zůstala u svého mateřského jazyka:-) Překlad druhého dílu je o hodně lepší, přesto jsem narazila na pár vět, které mi nedávaly moc smysl. Jsou až moc doslovně přeložené. Mávám nad nimi rukou a dávám 5*.

Možné SPOILERY???
„Tam není nic pro tebe.“
„Přinejmenším tam budou odpovědi.“
„Jakou mají pro tebe cenu? Tvůj život? Tvou svobodu?“
McCall se hořce zasmál. „Tomuhle – „ ukázal za sebe k městu – „ty říkáš svoboda?“
„Říkám tomu tvoje jediná možnost, Petře.“
Muž chvíli civěl na zem, ale pak zavrtěl hlavou.
„Mýlíš se.“
„Jak to?“
„Řekni mojí ženě a dceři, že je miluju.“
„V čem se mýlím, Petře?“
„Nikdy není jen jedna možnost.“ (s. 44)

Městečko Pines není rozhodně městem rajského klidu, obyvatelům spíš připomíná peklo na Zemi. Kamery, odposlechy, sledovací čipy pod kůží, elektrický plot táhnoucí se kolem města, přidělená zaměstnání, zakázané hovory o škole, hromadné vyzvánění telefonů zvoucí všechny obyvatele na tzv. slavnosti, jejichž cílem je usmrcení nepohodlných, lidé připomínající loutky bez života,… (v negativním výčtu bych mohla pokračovat ještě dlouho). Jenže lidé by nebyli lidmi, kdyby nenašli praskliny v systému, který pečlivě propracoval David Pilcher, maniak, pro kterého neplatí žádné morální zákony. … Při čtení jsem si říkala, jak je svoboda ošemetná a celkově u mě vyvolala kniha mnoho etických otázek.

Nechybí napětí, o překvapení nebyla nouze, získala jsem větší povědomí o pozadí Davidova šíleného podniku, podívala jsem se s Tobiasem za plot, … Postavy mi jsou čím dál víc bližší, moje vztahy k nim se posouvají od oblíbenosti k neoblíbenosti a naopak. No a konec? Hezky rozehraný:-) Už mám doma třetí díl.

V knize je zmíněn básník Robert Frost. Třeba si Ethan četl i báseň Stopping By Woods On A snowy Evening:-)

Whose woods these are I think I know.
His house is in the village though;
He will not see me stopping here
To watch his woods fill up with snow.

My little horse must think it queer
To stop without a farmhouse near
Between the woods and frozen lake
The darkest evening of the year.

He gives his harness bells a shake
To ask if there is some mistake.
The only other sound’s the sweep
Of easy wind and downy flake.

The woods are lovely, dark and deep,
But I have promises to keep,
And miles to go before I sleep,
And miles to go before I sleep.

44 15.07.2020

Dceřin další objev. Nádherná původní česká knížka, ve které se dozvíte, kam se ukládají různá zvířátka ke spánku. K tomu ještě zjistí děti nějaké další zajímavosti. Dozví se třeba, že divočákům chutnají bukvice, rysové, že se snaží být co nejtišší a že netopýři chodí spát až k ránu. P. Wagner má na svědomí milé básničky a I. Komárková k nim vytvořila půvabné ilustrace. Je radost i jenom knihou listovat. A ještě se můžete bavit hledáním berušky, která se vloudila ke všem usínajícím:-) Doporučuji.

Ježci, padá noc – a co vy s tím?
Ustelem si někde pod listím…
ale teprve až za svítání!
Noc máme na lov a na dupání.

44 09.07.2020