PajaMaya komentáře u knih

Hrabal - takový pojem mezi bohemisty (a čtenářskou společností)! Opravdu jsem se na něj těšila, s radostným očekáváním jsem nalistovala první stránku "Kafkárny"... a bum.

Už od druhé věty jsem byla uražena stylem, jakým se mnou pan autor jedná. Jeho věty vypadají, jako by je psal čtrnáctiletý žák šesté třídy - který ovšem pro velký úspěch posledními třemi ročníky prošel dvakrát - do školního slohu na téma "co je to práce", primitivní navazování souvětí se stává otravným už po třetí souřadicí spojce "a" v řadě, několikeré opakování sdělení mě opět utvrzuje v tom, že mě autor považuje za IQ palačinky, když si podle něj nic nedokážu zapamatovat napoprvé... Prostředí ve mně nebudí vůbec žádný zájem, jen kolem sebe pilně rozsévá zničující nudu, naopak postavy příběhů, často připomínající osazenstvo ústavu pro choromyslné (nikoli však osoby psychicky narušené, ale obyčejné idioty), emoce vzbuzují - především vztek a odpor.

Asi jsem měla tenkrát neodbytnou potřebu sebetrýzně (jinak si to nedovedu vysvětlit), takže jsem se dobrovolně podívala i na Menzelovu adaptaci těchto "příběhů" (nevím, jak jinak to nazvat); naštěstí jsem byla mile překvapena. Film se na rozdíl od předlohy docela povedl...

Můžu s klidem konstatovat, že tahle kniha byla to nejhorší, co jsem kdy četla - a hlavně byla nucena dočíst. Tak nevím, pane Hrabale, jeden z nás dvou musí být divný. Je samozřejmě pravděpodobné, že to budu já - vždyť "Inzerát" se většině lidí tak líbí... Což opravdu nechápu. Nechápu!!!

5 17.03.2015

Je zajímavé, jak se do jednoho výtisku Malého prince vešly dvě zcela odlišné knihy, které jsou sice psány stejnými slovy a ilustrovány stejnými obrázky, ale každá má svou vlastní podstatu.
Jednu z těch dvou knih objevíte, když si Malého prince přečtete v dětském věku. Pohádka o planetách a o zvířátkách, o kreslení a létání a kytičce a stesku - takhle jsem to chápala já, když mi byla kniha v dětství doporučena. Nudila mě, připadala jsem si jako blbeček, zlobila jsem se, že mě někdo považuje za mimino, pokud si myslí, že by se mi to mohlo líbit.
Když je pak člověk starší a Malého prince si (i přes předsudky z dětství) znovu přečte, nalézá knihu druhou. Jednoduchá linie příběhu je najednou propletená nitkami symboliky, překrytá našimi vlastními zkušenostmi a vzpomínkami, podkreslená nostalgií a smutkem z faktu, že to, co se zdálo tak jednoduché a přímé, je najednou pryč.

V tom je pravá hodnota této knihy. Přečte si ji sto lidí - a každý tam najde něco jiného, něco svého, něco ze svých životů, vzpomínek, tužeb... Každý z nás však nakonec zjistí, že se musí vrátit ke své růži. A o tom to je.

15 15.03.2015

Jestli existuje nějaká opravdu pro-křesťanská kniha, není to Bible, ale právě Quo vadis. Popisuje křesťanství v jeho nejčistší podobě, tak jemné a zranitelné - a zároveň pevné jako skála, tak skromné a milující... Román ale nevykresluje svět černobíle, přestože by se to mohlo zdát; dává jen na výběr. Vždyť Petroniův styl života je taky zajímavý... :)

Dnes už se téměř neví, že původním základem křesťanské víry je láska a odpuštění. Křesťan se nepozná podle toho, jestli chodí do kostela nebo jestli je pokřtěný... křesťan věří. Pevně a doopravdy. Když čtete tuto knihu, nemusíte se bát o osudy hrdinů... buďto z trablí vyváznou a budou spokojeně žít, nebo zemřou a půjdou do nebe. Ne jenom jako, ale doopravdy.

Dlouho jsem přemýšlela, k čemu bych Polykarpovu tvorbu přirovnala. Napadala mě jména jako Arbes nebo Poe ale ne... není to stejné. Povídky ve sbírce "Z arény žití" jsou vesměs krátké, úderné, vypointované, často i podivně mrazivé, některé náměty jsou poněkud vizionářské (vezmeme-li v potaz, že se jedná o knihu z konce 19. století) a v mnoha případech záhadné. Hlavním Polykarpovým darem je jeho neuvěřitelná představivost, ze které loví neotřelé motivy a zápletky, a také schopnost poutavě psát. Škoda jen, že spáchal jenom tuhle jednu sbírku...

Vřele doporučuji k přečtení všechny texty ze sbírky, ale zejména povídku "Heliotrop princezny Hesmen-benti", která se snad v blízké budoucnosti dokonce dočká nového vydání.

15.03.2015

Toto by měla být povinná četba pro každého, kdo pracuje s koňmi. Žádný kůň není od přírody zlý, a když se tak chová, musí k tomu mít nějaký důvod... Třeba by Montyho příběh přinutil lidi zamyslet se nad tímto důvodem předtím, než takového koně uhodí, znovu a znovu, než ho "zkrotí", zlomí, zničí.

Osobnost Montyho Robertse ale není inspirativní jen co se týče práce s koňmi. Je to především člověk, který odmítl přijmout zavedené násilnické konvence, překonal mnohé útrapy (jako je teror od vlastního otce, výsměch, absolutní chudoba nebo konfrontace s blbci), upadl, zvedl se, byl sražen, ale zvedl se znovu a obětoval všechno, aby svět mohl být lepším místem.

3 15.03.2015

Hlavní hrdinka příběhu je rozmazlená a hloupá nána, která žije v představě, že se z ní celý svět posadí na prdel. To bohužel celou knížku jaksi sráží...

15.03.2015

Pohádka o tom, jak se kulhavý chromý hrbáček postavil svému osudu a za pomoci opravdového přítele ukázal světu, že krása není všechno. Příběh Anilina, rachitického synka prvnotřídní klisny Analogičné, mi vždycky připomene, co je opravdu důležité.

1 15.03.2015

Paní Horelová se jednou zamyslela, vzala si tužku a napsala příběh - příběh, který se v proudu času dokázal zarýt do srdce tisícům (nejen) děvčat. Příběh čistý a upřímný, přesto skrývající svá tajemství, příběh o lásce a přátelství, o přírodě a štěstí, příběh o tom, kde hledat opravdovou krásu.

Fráňovu básničku od prvního přečtení umím zpaměti a oči mi z ní slzí úplně stejně, jako když mi bylo třináct let...

"Kdybych byl pastevcem koní, večerním časem
stal by se jednou snad divoucí div:
až, hvizdna, koně bych svolal z ovlhlých niv,
koníček cizí, bílý a krásný, divoucí div,
stál by tu náhle a lidským mne oslovil hlasem.

Krásně by mluvil, jak v hrdle by studánku měl,
i jménem snad nazval mne: Františku, pastevče koní,
vzkazují bratři tví, jako ty pastevci koní,
u ohňů nočních že přepad je veliký žel,
už ani nepějí, hlavy jen kloní,
líto jim sebe je, líto je koní,
budeš-li zpívati, za ně bys za všechny pěl.

Já nejsem pastevcem. Noční však chvílí
na mne též padá veliký žel,
už ani nezpívám, hlava se chýlí,
smutňoučkým ržáním jak vzduch by kol zněl,
koníčku bílý..."

Nevím, která múza autorku tenkrát posedla, ale jsem za ni nesmírně vděčná.

10 15.03.2015

Úchvatný a čistý příběh, v dětství byl mou nejoblíbenější knihou a stále zůstává srdcovou záležitostí. Neuvěřitelně silný zážitek - ať už pro malé děvčátko, které zbožňuje koně, nebo pro jakéhokoli člověka s citem pro přátelství!

1 15.03.2015

Na této knížce jsem se naučila číst. Pamatuji si, jak jsem místo odpoledního spánku horkotěžko louskala svůj první příběh a každý odstavec mi dal nesmírně zabrat. Martinčiny příběhy však byly krásné a to mě hnalo dál, takže zejména této knize vděčím za to, že jsem nastoupila do první třídy coby "protřelý čtenář". :)

5 15.03.2015