PetrLukeš komentáře u knih

Psal-li Erich Maria Remarque ve svém románu Na západní frontě klid o „generaci, která byla zničena válkou, i když unikla jejím granátům“, píše Stefan Zweig se svým nesporným nadhledem a talentem spisovatele o celé tragédii první poloviny dvacátého století. Jeho život vyhasl brzy a vlastní rukou. To, co stačil napsat, podává zprávu o společnosti, která se z předválečného zlatého věku propadla do nejhlubšího barbarství světové války, do světa zákopů, utrpení a smrti, aby pak nakrátko jako Fénix povstala z popela, a odrazila se k hrůzám ještě nepředstavitelnějším.

Zweigův svět je ale také světem umění, světem krásy, estetiky a tolerance. Přátelí se Sigmundem Freudem, jenž „jako žádný jiný muž naší doby prohloubil a rozšířil poznání o lidské duši“, a barvitě popisuje své poslední setkání s ním: "Byl to strašlivý boj, a čím déle trval, stával se velkolepějším. Smrt vrhala stále zřetelněji stín přes jeho tvář. Vyhloubila mu líce, vytesala skráně, zkřivila ústa, slova zmrazovala na rtech. Jen vůči očím, této nedobytné strážní věži, ze které se ten heroický duch díval do světa, nezmohl temný ničitel zhola nic. Oči a duch zůstaly jasné až do posledního okamžiku. Jednou, při jedné z mých posledních návštěv, jsem s sebou vzal Salvadora Dalího, podle mého názoru nejnadanějšího malíře nové generace, jenž Freuda nezměrně ctil, a zatímco já jsem s Freudem hovořil, on nakreslil skicu. Nikdy jsem se neodvážil ji Freudovi ukázat, neboť Dalí v ní už jasnozřivě zpodobnil smrt."

Obdivuje dílo Romaina Rolanda, kterého navštěvuje v jeho pařížském bytě: „Dlouhé hodiny psal u svého malého, přeplněného psacího stolu, dlouhé hodiny četl v posteli, svému znavenému tělu nedovolil nikdy více spánku než čtyři nebo pět hodin, a jako jediné uvolnění si dopřával hudbu – hrál nádherně na klavír, s nezapomenutelným jemným úhozem, laskaje klávesy, jako by z nich tóny nechtěl vynutit, nýbrž jen vyloudit.“

Do jeho domovského Salzburgu však už z mnichovských pivnic doléhá zlověstný Hitlerův hlas. Demokracie, tento nový druh politického uspořádání Evropy, stál tenkrát ještě na příliš vratkých nohách. Ve složitých sociálních, ekonomických a politických podmínkách v období mezi oběma světovými válkami nemohl přežít. Jedna po druhé padaly svobodné země Evropy. Výsledkem byl útlak a ztráta svobody, koncentrační tábory, válka, hlad a smrt.

Zweig, svým založením světoobčan, kterému byly národní státy ne snad přítěží či překážkou, ale možná zbytečným komfortem, který si Evropa mohla odpustit, a celou svou duší člověk kulturní, opovrhující barbarstvím, ulehá v únoru roku 1942 do postele vedle své ženy. Chvíli předtím se slavnostně oblékli, napsali dopis na rozloučenou a spolykali velké množství barbiturátů. Společně usínají a dobrovolně opouští tento svět. Pro ně byl světem včerejška.

12 21.07.2020

„Lampy po celé Evropě zhasínají, a my je až do konce našich životů neuvidíme svítit.“

Volně parafrázuji slova anglického ministra zahraničí Edwarda Greye, která (údajně) pronesl začátkem srpna roku 1914. Léto toho roku bylo, dívám-li se na něj okem člověka jednadvacátého století, fascinujícím obdobím. Impozantní diplomatická bitva, jež byla svedena v červenci toho roku mezi politickou elitou Rakouska-Uherska, Německa, Ruska, Francie a Velké Británie – přesněji řečeno výsledek této bitvy – určil ráz a směr zbytku dvacátého století. Obrátil vzhůru nohama trůny a politická uspořádání a změnil charakter společnosti ve všech jeho aspektech.

Kniha Červenec 1914: Poslední dny před válkou z pera historika Seana McMeekina se zabývá právě onou impozantní diplomatickou bitvou, která se během měsíce přehnala Evropou a přinesla světovou válku. Objevil jsem ji zcela náhodou během volné chvilky, kterou jsem jednoho horkého letního odpoledne ušetřil mezi prací a krátkým obědem, a nakoukl do knihkupectví. Ačkoliv titulů s tímto tématem už jsem měl doma tři, zamiloval jsem se do té knihy hned, jak jsem přivoněl k inkoustu, a provětral její listy mezi prsty. Byl to přesně ten druh čtení, kterému láhev vína a půlnoc nestačí.

Příběh knihy psaly samy dějiny, proto jen stručně: ve vydařeném atentátu Gavrillo Principa na následníka trůnu, arcivévodu Františka Ferdinanda, spatřuje Rakousko-Uhersko vítanou záminku, jak se vyrovnat s problémovým Srbskem. Především tedy Leopold Berchtold, rakouský ministr zahraničí. Tradiční spojenec habsburské monarchie – Německo – ujišťuje svého souseda o bezvýhradné podpoře v zamýšleném konfliktu. Chyba. Berchtold odesílá do Bělehradu ultimátum, které srbská vláda musí odmítnout, protože některé jeho body narušují svrchovanost suverénního státu. Vyhlásí Srbsku válku, a to – poprvé v historii – telegramem.

Na to reaguje přirozený spojenec Srbska, Rusko, vyhlášením „příprav na válku“, tedy mobilizací. Německo, s obavami sledujíce pohyby ruských vojsk na své východní hranici, otáčí svůj zrak na západ – k Francii. Ta, na základě spojenecké smlouvy s Ruskem, mobilizuje také. Stanovisko císaře Viléma je jasné: „To znamená, že musím mobilizaci vyhlásit také!“

Co udělá Británie? Nejprve rozpačitě uvažuje o neutralitě. Tedy přesně do okamžiku, než německá armáda napadne Francii vpádem přes cíp Belgie (a tím naruší jeho suverenitu, smluvně garantovanou právě Británií). Začátkem srpna mobilizují i na Ostrovech a ministr zahraničí Edward Grey pronáší (údajně) svá prorocká slova. Celá Evropa je ve válce.

Ta kniha má atmosféru. Čtete-li pozorně, vyvstane před očima obraz ošuntělého nacionalisty, jehož dosavadní bezvýznamná existence trhne během jediného okamžiku kolem dějin způsobem, který si ani nedokáže představit. Vidíte Leopolda Berchtolda, aristokratického úředníka staletého mocnářství, kterak na svém zámku v Buchlovicích spřádá plány, jak vymazat Srbsko z mapy Evropy.
Představíte si císaře Viléma, zuřivě škrábajícího poznámky na okraje telegramů. Zoufale neschopného cara Mikuláše, jak vyhlašuje mobilizaci a pak ji zase odvolává. A nemůžete nevidět Churchilla, který – i když jeho nejslavnější válka má teprve přijít – šikuje britské válečné loďstvo do války, zatímco zbytek parlamentu stále mluví o britské neutralitě.

Zkrátka, je to dobré čtení, jehož téma výtečně literárně zpracoval Ken Follet v prvním díle své trilogie Století, příznačně nazvaném Pád titánů.

1 12.09.2019