Pohraničník komentáře u knih

Sametová revoluce ve světě, kde neproběhl odsun Němců, ale ve skutečnosti proběhl tak napůl a kniha, kterou to vyjma několika prvních stran vlastně vůbec nijak neovlivnilo.

Jako mnoho lidí jsem se na Sudetenland poměrně těšil. Nemám s knihami pana Kyši pražádné zkušenosti, ale už premisa se mi zdála zajímavá a téma odsunu skloubené se Sametovou revolucí znělo neotřele. Bohužel jsem se ale nedočkal politického thrilleru, který mi popis knihy tak trochu sliboval, ale spíš takové pomalé, nemastné neslané detektivky, kde je téma odsunu a Němců "odsunuto" až na nějakou čtvrtou kolej.

Myslím to naprosto upřímně. Na několika prvních stránkách sice proběhne menší potyčka Němců a skinheadů a jsou tam řeči o založení jakési nátlakové skupiny "Heimat", ale krom těhle několika připomínek a vět ve stylu "Německá strana byla trochu lépe uklizená." by se dali Němci naprosto vypustit a příběh by dle mého možná fungoval i trochu lépe. Nejde tu totiž o konflikt národnostní nebo politický, ale o souboj několika důchodců o nějaký zakopaný poklad.

Jména tu ani nebudu zmiňovat, ačkoliv tu je vlastně více jmen než postav. Každá postava je pojmenovaná, ale zhruba tak 4 z nich jsou vlastně v příběhu důležité, přičemž hned několik pojmenovaných postav vlastně nikdy nepotkáme, ale z nějakého důvodu se o jejich osud máme hrozně moc zajímat. Nápad pojmenovat dvě postavy stejným jménem i příjmením sice dává reálný smysl, ale v knize to není úplně nejšťastnější, pokud jde o přehlednost, která na mnohých místech pokulhává i bez toho.

Postavy obecně mi přijdou jako ta nejslabší část knihy. Hlavní hrdina je dost možná ten nejprotivnější člověk, kterého jsem měl tu čest poznat. Rozumím, hlavní postava nemusí být nijak vzorová, tady nejde tolik o chování jako o neskutečnou nekonzistentnost toho, co říká, a toho, co si myslí. Máme věřit, že je novinář, i když je neuvěřitelně netaktní a necharismatický. Máme věřit, že je přemýšlivý (neustálé odstavce o tom, jak jsou všichni povrchní a zaseklí v minulosti), ale zároveň své přítelkyni v těch nejnesmyslnějších chvílích říká, že je "nacistická čubka", což všechny postavy z nějakého důvodu vidí jako naprosto snesitelné pošťouchnutí, i když je celá jeho postava a vlastně i celá kniha o tom, že děti nemohou za hříchy rodičů. Ostatní postavy ani není třeba moc rozebírat. Buď se pohybují na několika stránkách, nebo jsou až děsivě ploché.

Jestli bych měl nějak rychle shrnout celý pocit z knihy, tak bych to udělal jejím úplným závěrem, kde při potyčce mezi prakticky všemi postavami, co se v knize mihli, omylem dva staří muži zastřelí lásku hlavního hrdiny. Myšlenka, že stáří a jeho neschopnost opustit minulost zabíjí přítomnost, obrazně i doslovně, je hezká, ale nebýt konce, tak si jí vlastně vůbec nevšimneme. A tak je to vlastně s celou knihou. Je plná zajímavých myšlenek, které ale nevedou vůbec nikam, nebo jsou "rozvinuté" v jednom z úmorných monologů. Mimochodem, asi ani nebudu ohledně této části používat spoiler, protože sám pan Kyša nám z nějakého důvodu zhruba 40 stran před koncem řekne, že se přímo tohle stane.

9 02.06.2024

Člověk si dost možná neuvědomí, jak vzácnou knihou "Ještě jeden level" je, pokud si nezkusí projít kategorie knih, do kterých ji obchodní řetězce řadí. "Neoficiální průvodce Minecraftem", "Jak na Word 2008", "Nejlepší Fortnite triky" a pak kritická analýza širokého záběru her, které autor staví na stejnou úroveň jako kvalitní literaturu.

Opravdu se nebojím říct, že mě kniha "chytla a nepustila". Na druhou stranu bych asi měl přiznat, že jsem poměrně zapáleným fanouškem videoesejí Jacoba Gellera, na kterého autor tu a tam odkazuje, a čtenářem Společnosti spektáklu. Jinými slovy téměr ideální cílová skupina. Pokud vám ale Geller ani Guy Debord nic neříkají, nebojte se, všechno je velmi dobře vysvětleno. Vlastně celý soubor esejí je psán velmi srozumitelně a přístupně, ať už máte na Steamu 2 000 odehraných hodin, nebo jste si teprve včera koupili Nintendo Switch. Dokonce má kniha vzadu i malý soubor vysvětlivek, takže se nebojte, že byste museli nějak zvlášť často sahat po vyhledávači.

Kniha sama sebe popisuje jako průvodce, ale já bych rád zůstal u slova kritika, protože ta obsahu odpovídá dle mého mnohem lépe. Kritikou zde ale není myšlený "náš" klasický rozbor hratelnosti nebo grafiky, ale spíš analýza myšlenek autorů, potažmo nekalých záměrů korporací, které médium her až do děsivé míry zneužívají. Dočkáte se rozboru mikrotransakcí a jejich vlivu na lidskou psychiku, dočtete se o propojení vojenského průmyslu s tím zábavním a rozhodně spoustu času strávíte čtením o tom, jak autoři her vkládají velkou část své duše a své identity do her. Zkrátka věci, které je s myší v ruce velmi snadné přehlédnout.

Ani nevím, jestli má nějaký zvláštní smysl to zmiňovat, ale vzhledem k "Vávrovosti" zdejšího herního průmyslu mám nutkání dopředu napsat, že identity, které jsou velkým tématem knihy, jsou často queer identity, což je samo o sobě téma, nad kterým by někteří potencionální čtenáři dost možná mohli otočit oči v sloup a knihu zavřít. Nedělejte to. "Ještě jeden level" stojí za dočtení, i když vám třeba některá témata knihy přijdou trochu neobvyklá. Vědět, jak se dívat na hry s trochou kritiky je něco, co se zkrátka nejde naučit, pokud nejste aspoň na chvilku ochotní vystoupit z pohodlného vztahu produktu a konzumenta. Rozhodně to ale stojí za to.

Jestli bych měl knize něco vytknout, tak je to možná lehká nevyrovnanost témat. Jak jsem v předchozím odstavci zmínil, queer tématika je poměrně zásadní součástí celé kritické analýzy a už podle toho, kolik místa v knize zabírá, lze poznat, že jde o téma, na kterém autorovi opravdu záleží a které mu je blízké.

Také bych dal body navíc za sázku na krásnou konstruktivistickou obálku.

5 02.06.2024