ponorka komentáře u knih

Mně se na tom líbí, že se to autorka nesnaží zjednodušit. Její interpretace událostí nebo charakterů postav je možná někdy trochu v rozporu s tím, jak bych je viděla já, ale drží se veškerých faktů, které se jí podařilo zjistit, což je obdivuhodné. Tento přístup mi velmi vyhovuje, protože pro mě je skutečnost vždycky zajímavější, než jakékoliv vylhané fantazie. Takových historických románů jen houšť!

7 23.09.2023

No nevím. Inspektor Morse je sympatická postava, ale způsob, jakým autor píše, mi moc nesedí. Měla jsem problém vytvořit si nějakou ucelenou představu o osobách i místech. Popisy postav i prostředí jsou nedůsledné, autor v tomto až příliš šetří slovy, věci sotva nakousne a šmytec - už jsme zase jinde. A vyšetřování inspektora Morse mi přišlo podobné, jako by autor i Morse byli stejného ražení. Všechno bylo jakési chaotické a ne zcela přesvědčivé. Zkusím od Dextera ještě něco jiného, jestli se mi to nezdálo, možná mi nesedla konkrétně tato kniha.
Ale jak už tady mnozí zmiňovali, i mně se líbí víc televizní verze , ať už s mladým nebo postarším Morsem, i volně navazující Vraždy v Oxfordu.

Krásné!

Trochu se mi to špatně četlo, anglický překlad prokládá český text, takže jsem měla tendenci číst po řádkách jednou česky, pak anglicky a tak dál.
Trochu to rušilo v chápání smyslu, ale zároveň přibližovalo autorku. Plathová si drží svoje tajemství a neodkrývá všechny karty, jako uzavřený člověk, který spíše mimochodem prozrazuje svou bolest. Jako by se snažila být nad věcí, ale občas více či méně dovoluje čtenáři nahlédnout pod skořápku.

O tomto autorovi vím pouze z doslechu, pocházím totiž z Prostějova a Plumlov leží kousek od něj. Netušila jsem, že nějaké jeho knihy skutečně vyšly, chtěla bych si je přečíst. Znám jenom nějaké úryvky z jeho tvorby, ale nevím, jestli se v knize nacházejí. Např.:

Fialová srnka
pila asfalt z hrnka.

a nebo:

Spadl kámen do voda
napsal Václav Svoboda.

Po přečtení téhle knihy musím říct, že jsem na své krajany hrdá.
Třeba za to, že odmítli zredukovat svůj život na tupý materialismus, pouhé vydělávání peněz (čímž se dost odlišovali od "domorodců") a vždycky jim šlo o zachování svého jazyka, kultury a vzdělanosti.

Ta kniha je zvláštní - chvílemi jakoby jen naznačuje, co se vlastně děje, takže jsem některé odstavce četla několikrát, abych pochopila situaci. Líbilo se mi to. Asi si v tom každý najde něco jiného, pro mě bylo zajímavé, jak jsou představy a skutečnost vnímány jako jedno a totéž.

12.09.2018

Nemám ráda, když umírá hlavní hrdina, ale co naplat, je to poslední díl a jinak skončit nemůže. Ani se mi to nechtělo číst. Steuben a Beholz (v jeho knize Tekumtha, poslední velký Šóní) se rozcházejí v popisu Tecumsehovy smrti, tak jsem hledala v knize, která byla zřejmě jedním ze zdrojů informací obou autorů (The Life and Correspondence of Isaac Brock, 1847) a v ní je zmíněna poněkud jiná verze, dost hnusná na to, aby vypadala jako pravda.
Kousek amatérského překladu:
---Po jeho (Tecumsehově) skonu bylo jeho neživé tělo obhlíženo s velkým zájmem americkými důstojníky, kteří tvrdili, že rysy jeho tváře byly majestátní i ve smrti. "Nicméně", popisuje americký spisovatel, "někteří z kentuckých mužů sami sebe ponížili tím, že na jeho mrtvém těle spáchali násilí. Byl skalpován a jinak různě znetvořen."---

Celkově mě jeho příběh nutí přemýšlet, jestli je zlo jako nakažlivá nemoc, kterou každý, kdo se s ní setká, předává dál. Jdu truchlit.

Kniha je dobře napsaná, je to sevřenější příběh než Tecumseh od F. Steubena. Některé věci se liší a těžko říct, kdo z autorů je blíž pravdě. Velmi se shoduje popis setkání s guvernérem Harrisonem, který je v obou knihách takřka totožný (asi o něm existují záznamy). Budu muset přelouskat knihu dopisů generála Brocka, abych na události získala nějaký náhled. Tzv. autorská licence mi v knihách vždycky spíš překáží, mám raději přesnost.
Kupodivu mi nesedly ani ilustrace Zdeňka Buriana, protože Tecumsehovi bylo přibližně 45 let, když zemřel, a na obrázcích je zobrazený minimálně o 10 let starší.

První díl Tecumseha byl jako rána do vazu, šokující a deprimující (v dalších dílech si člověk "zvykne"). Je to románové zpracování skutečnosti, takže brát sem tam s rezervou, ale přece jen to není fikce, což je na tom všem nejděsivější.

Tahle kniha je už poměrně stará, chtěla bych si přečíst také nějakou novější verzi, třeba od Allana W. Eckerta, ale jsem líná číst 1000 stran v angličtině. Kéž by to někdo přeložil a vydal u nás.

3 16.01.2018

Někdo řekl, že číst knížku je jako myslet hlavou někoho jiného, a opravdu jsem při čtení téhle knihy musela konfrontovat svůj způsob uvažování s tím, jak o svém případu přemýšlí komisař Dupin - což mě bavilo. Je to prostě dobrý detektiv. Bohužel konec knihy je skutečně jakoby useknutý, chybí nějaké výraznější vyvrcholení celého příběhu.

3 08.12.2017

Překvapilo mě, jak je tato kniha napsána v lehkém tónu, přestože příběh je krajně tragický a veškerá hrůza se skrývá ani ne tak v podivné proměně hlavního hrdiny ve švába, ale v nedostatku opravdových citů mezi členy rodiny. Právě ta povrchnost vztahů, necitlivost a zavržení "postiženého" člena rodiny, jakmile jim přestal být užitečný, je dost děsivá.

7 18.11.2016

Dlouho jsem znala jen film - v naší rodině patří k těm filmům, které si pouštíme pořád dokola a nehorázně se u nich bavíme. Jde o skvělou parodii, kterou jsem ale opravdu plně docenila, teprve když jsem si přečetla knihu. Pořád jsem si u čtení vybavovala film a to srovnání mě tak rozesmávalo, že jsem se hihňala skoro neustále - jako by Verne napsal nějakou pratchetovku. Knížka sama se tváří seriózně a je mírně nudná až úsměvná, což způsobuje nános času, který už na ní leží. Ten film ji ale neuvěřitelně pozvedá, je prostě geniální! Což ovšem chápou jen mírně potrhlí jedinci s přebujelým smyslem pro absurdní humor.

Třebaže Krylovy věci znám a vím toho o něm dost, teprve díky této knize jsem si uvědomila, jak velice trpěl svou nucenou emigrací. Ani konec režimu mu velkou úlevu nepřinesl - stesk po rodné zemi se proměňuje ve zklamání z toho, co se tady po sametu vydávalo za svobodu a demokracii.

4 02.10.2014

(bacha, spoiler!) Yvetta je mladá dívka, která prožije velký duševní otřes při zjištění, že její matka je ve skutečnosti protřelá kurtizána. Rázem se zbortí všechny její ideály a sny o životě, utvářené četbou románů, a pochopí, že její vyhlídky do budoucnosti a postavení ve společnosti nejsou takové, jak si myslela - že vlastně nemá na výběr a bude muset následovat cestu své matky. V zoufalství se pokusí i o sebevraždu, ale neúspěšně, a pomalu se smiřuje s drsnou realitou. Maupassant výborně popsal pokryteckou morálku tehdejší společnosti. Sám však není žádným moralistou a ani tuto společnost neodsuzuje. Prostě popisuje, co vidí - a dělá to skvěle.

14.07.2013

Tohle je zřejmě moje nejoblíbenější knížka poezie. Stačí přečíst pár slov a přenese mě kamsi do jiného rozměru. Četla jsem ji už mockrát (některé kousky už umím zpaměti) a pokaždé s husí kůží. Jediná kniha, kterou nosím pořád s sebou v kabelce,
taky už podle toho vypadá.

6 04.07.2013

Tyhle Maupassantovy povídky jsou fakt výborné - překvapivě vtipné, s náhlým rozuzlením třeba i v poslední větě. Ke konci knihy
jsou ale čím dál drsnější, až z nich mrazí. Vynikající čtení!
Taky musím pochválit nakladatelství - pěkná sazba, pěkné ilustrace, výborně odvedená práce. Dobře se mi četlo.

2 03.07.2013

(bacha, spoiler!) Hlavní hrdinka Jana, vychovaná v klášteře, se ve své naivitě po krátké známosti provdá a prožívá srážku svých iluzí s drsnou životní realitou. Vlastně se z tohoto šoku nedokáže celý život vzpamatovat - všechny její ideály berou postupně za své. Z manžela se vyklube bezohledný, úzkoprsý člověk, který ji navíc s kdekým podvádí. Katastrofy se řetězí a hromadí. Jana není silná ani příliš bojovná, a tak často jen trpně přihlíží svým různým životním pohromám a nemá sílu jim čelit nebo zabránit, ba ani se s nimi duševně vyrovnat. Je to hrdinka trpitelská a většinou pasívní. Kniha je skvěle napsaná, velmi otevřeně na svoji dobu.

3 12.05.2013

Sestřenice Běta je nebezpečný typ, který se pořád vyskytuje. Člověk si může třeba myslet, že se ho nepřestajně drží smůla, že mu asi není souzeno, aby se mu dařilo, a ono to může být tím, že má kolem sebe nějakou takovou "hodnou sestřenici".

Zdá se, jakoby se ani samotný Zola nedokázal přesně přiblížit důvodům, které přivedly Gervaisu na úplné dno. Popisuje její pád jaksi zvnějšku, i když to všechno líčí dokonale. Jo, jasně, že byla mlsná, atd. Ale ten skutečný vnitřní důvod mi tam jaksi chybí - její pocit vyhoření, absolutní ztráta naděje, od níž se potom všechno odvinulo. Možná k ní byl sám autor poněkud nespravedlivý.
Nechala bych ho deset let žehlit!

3 17.03.2013