qwill komentáře u knih
ukázka hned z první kapitoly (Pasivní občan, listopad 1993 - červen 1994) (ach, jak já ho chápu, i mě zajímá víc ta zatoulaná ovce) (zvláště ta z knihy A.Ransoma Zamrzlá loď kapitána Flinta)
S přesvědčením, že štěstí sedá na lidi jako já, jsem se jednoduše ponořil do příprav cesty na Island a poznenáhlu se začal vzdalovat reálnému životu. Moje blízké osoby mě jako obyčejně respektovaly, sem tam, když už to jinak nešlo, mě i vyslechly, ale někdy jsem měl pocit, že se o mne začínají trochu bát. Třeba, když se mě zeptaly, co zrovna čtu, a já řekl, že o ovci, která se zatoulala na skaliskách a nemůže dolů, a o lidech, kteří se rozhodují, jestli tam pro ni mají vylézt, nebo ne.
V naší takzvané rušné době, kdy kolem zuří transformace, privatizace či restituce, kdekdo kdekoho žaluje u soudu a chystají se komunální volby, demise, inaugurace a jiné mesaliance, se může leckomu zdát, že se svými ovcemi nejsem zrovna aptudejt. Pan místopředseda Kalvoda mě dokonce v jedné televizní debatě nazval pasivním občanem, neboť jsem pravil, že mě osobně diskuze ma téma nonprofitních organizací nezajímají. Nerozumím jim a jako volič jsem si na to zvolil příhodné osoby, které to, doufám, ve své pracovní době udělají za mne. Pasivní občan....
A to jsem ještě nepřiznal, že mě ty ovce zajímají mnohem víc!
seriál mého mládí... kdo by si z mé generace nepamatoval Válečka. Chudák, má to na talíři pořád. No ale ta Praha bez aut byla fascinující. Knížka je také dobrá a ilustrace inspirující.
Kniha, která buď osloví nebo neosloví - rozhodně nutí čtenáře samostaně zkoumat i dříve přijaté samozřejmosti.
Všechno, ale úplně všechno je jinak.
Mé první setkání s Čapkem - to bylo někdy v roce 1972..nebo 1973? prostě v pravěku. Od té doby patří Karel Čapek k mým nejoblíbenějším spisovatům.
tak jsem si vzpomněl na jednu zajímavost (asi před patnáci lety byla na netu) - vložil jsem ji do diskuze :-)
já si pamatuju Největší vodvaz v dějinách svangu - sušenku a bájo bágo. Jenom čekám, až sušenka pronikne do reality šou......
Koko vydal klokotavý zvuk a Qwilleran už věděl, že ho vyzývá ke hře.
"Dobrá, zahrajeme si. Ale dnes ráno jen pár kol. Musím do práce."
Otevřel velký slovník, který byl pozoruhodně rozdrápaný, a pak s Kokem hráli oblíbenou slovní hru. Kocour zaryl drápy do některé stránky a Qwilleran otevřel knihu na místě, které mu tak Koko označil. Pak hlasitě předčítal hesla, která byla tučně vytištěna ve sloupcích. Když Koko zvedl pravou packu, četl hesla na pravé straně, ale obyčejně zvedl levou. Koko byl spíš levák.
"Dernier cri a Design," četl Qwill. "Ta jsou jednoduchá. Dva body pro mě... Dál, zkus to znovu.!
Koko nasměroval uši kupředu a znovu zaťal drápy do slovníku.
Diatonika a Dichrotický. Ty záludný darebo! Te´d jsi mě dostal!" Qwilleran musel přečíst obě definice, a to znamenalo dva body pro kocoura.
Jednou večír se koroner Remington napil grogu, zakejval na Vermuta o další hrnek, utřel vousy a povídá chlapcům: Jářku, Kečup s Vorčestrem maj zlatý srdce a nedám ani vystřelenou patronu za to, že některej z přítomnejch gentlemanů si myslí něco jinýho. Tadlencta jejich zatracená dobrota se za nima vodjakživa táhne jak barva za mizerně střeleným kojotem a každej, kdo vo ně někdy vočima zavadil, to musí tutově podepsat.
Nikoho nepřekvapí, že mnoho lidí pochopilo potenciál té první knihy. Je napsána čtivým, konverzačním stylem, živé charakteristiky jsou vetkány do poutavého líčení dávno pominuvšího životního stylu. Především kniha budí ve čtenáři příjemný pocit hojností humoru a bystrými postřehy stran toho nejúchvatnějšího ze všech témat, lidské povahy. Je poučné srovnat tento naleštěný finální produkt s tou dřívější knihou, která bylo roku 1967 odmítnuta. Není pochyb, že Alf učinil v průběhu pouhých dvou let obrovské pokroky ve spisovatelském umění.
V kapitole 8 „Kdyby tak uměli mluvit“ bere Siegfried Jamese na farmu, aby provedl pitvu. Zapomene si nůž a musí si od farmářovy ženy půjčit kuchyňský nůž. Tento příběh byl zahrnut i v původním románu a zde následuje výňatek z něj: „Když jsme přijeli do domu, shledal, že si zapomněl vzít nůž, a usoudil, že si bude muset půjčit nůž kuchyňský. “ V publikované verzi je to řečeno jinak: „Dorazili jsme na farmu se skřípáním brzd. Siegfried opustil své sedadlo a štrachal se v kufru, ještě než se auto přestalo otřásat. , Krucinál! ´ zařval, , nemám pitvací nůž! To nevadí, půjčím si něco z domu. ´ Zabouchl víko a šupajdil ke dveřím. “
Bezvýrazné vyprávění jeho dřívějšího pokusu vystřídala barvitá ilustrace povahy jeho výstředního partnera. Příběhy Siegfrieda a Tristana v „Kdyby tak uměli mluvit“ jsou v tisku tak mistrovsky reprodukovány, že mě čtení o nich bavilo ještě víc, než když jsem je poslouchal z první ruky.
Renčínův kreslený vtip s tímto textem: Budu tě muset, Marie, na pár dnů zavřít do sklepa, protože Vánoce jsou svátky míru a dobré pohody.
Ohlas čtenářky: Můj muž mi vaše kresby vylepuje dokonce na kuchyňskou linku. Poslední přírůstek je tahle. Ani se ho neptám, proč to dělá, on mi totiž dokáže všechno zdánlivě velmi logicky zdůvodnit. Když ho tak pozoruji, jak to šťastně pracně lepí, tak mávnu v duchu rukou a říkám si, všichni jsou stejní. Ty i ten Renčín, jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. E.G., Žďár n. S.
Kdesi v dálce si největší hrdina, jakého kdy Zeměplocha zrodila, ubalil a zapálil cigáro, aniž tušil, do jaké role ho osud předurčil. Pověst toho muže byla taková, že skupina divokých jízdních nomádů ho s projevy nejvyšší úcty pozvala ke svému ohni z koňského trusu.
Náčelník nomádů promluvil: "Které jsou tedy ty věci, které učiní muže v životě šťastným?"
Chcete-li zahájit kvalitní rozhovor u ohně stepních nomádů, očekává se, že řeknete právě něco takového. Muž po jeho pravici zamyšleně upil svůj koktejl z kobylího mléka a z krve sněžné kočky a řekl:
"Step se svým nekonečně vzdáleným obzorem, vítr ve vlasech a bujný kůň pod vaším sedlem."
Muž po náčelníkově levici promluvil takto: "Křik bílého orla vysoko na nebi, zasněžený les a přesný šíp na tětivě vašeho luku."
Náčelník přikývl a dodal: "Já myslím, že je to však především pohled na pobité nepřátele, pohanu jeho kmene a na jeho plačící ženy."
Kolem ohně se ozvaly projevy drsnéhou souhlasu s tím skvělým projevem.
Pak se náčelník s úctou obrátil k vzácnému hostu, k drobné postavičce, která si u ohně tiše ošetřovala svou husí kůži, a prohlásil: "Ale teď bychom se měli zeptat našeho vzácného hosta, jehož jméno se stalo legendou - co podle něj patří k nejkrásnějším věcem v životě muže?"
Host se zarazil uprostřed dalšího neúspěšného pokusu zapálit si.
"Čo žíkáš?"
"Ptal jsem se, co podle tebe patří k nejkrásnějším věcem v životě muže?"
Bojovníci kolem ohně se napjatě nahnuli kupředu. Se zatajeným dechem čekali na perlu, kterou uslyší.
Host přemýšlel dlouho a těžce a potom pomalu prohlásil: "Teplá voda, dobrý dentišta a měkký toaletní papír."
lituju, že jsem neviděl naživo. Ale i záznam lyrikálu je síla....
Martin:
(přemítá nad svými předchozími slovy, posléze svůj dojem učiní tématem villonské balady)
Zpil jsem se slovy. Do němoty.
Líbí se mi to? Nelíbí.
Není to pro mě. Je to pro ty,
co mají v srdci pochyby.
Mlčí, byť mluvit chtěli by ...
Pochybující srdce vzdychá
mocně jak staré velryby
na odvrácené straně ticha.
Zpil jsem se slovy do němoty.
Takové je mé alibi.
Takový důvod neochoty
uvěřit ještě ve sliby,
že až mě můza políbí,
oslovím svět, jenž nedoslýchá ...
Najdu si jiné záliby:
na odvrácené straně ticha.
Opilý slovy do němoty,
opouštím soutěž obliby.
Dostal bych kartáč od poroty
za gesta, účes, pohyby ...
Němý se předem znelíbí;
chce-li jen mlčet, kam se míchá?
Snad se dám mezi taliby -
na odvrácenou stranu ticha.
Hrozím se lidí bez chyby:
nespočet slov a jedna pýcha.
Radši se mýlkám zaslíbím
na odvrácené straně ticha.
šachy.....
když atlet prohraje se soupeřem v běhu na sto metr, akorát tak povzdychne - nojo, nohy.
Ale co má říct šachista? Přiznat totéž o hlavě? Prohra v šachu bolí, někdy i několik dnů to trvá.
Na druhé straně, když slyším zdůvodňování proher, někdy si říkám, proč ten člověk vlastně hraje a nepíše raději a úspěšněji televizní scénáře....
Z předmluvy autora:(1941)
Peklo si musíme představit jako stát, v němž se neustále každý stará o svou vlastní důstojnost a kariéru, stěžuje si na ostatní a žije smrtelně důležitými vášněmi - závistí, vědomím vlastní nepostradatelnosti a zášti k ostatním. Z toho jsem vyšel.
Žijeme v období Manažerství, ve světě Úřadů. Největší zlo se teď neodehrává v těch špinavých "doupatech zločinu", která tak rád popisoval Dickens. Dokonce ani v koncentračních táborech a v táborech nucených prací; tam vidíme jen konečné výsledky. Zlo plánují, přikazují (předkládají, podporují, schvalují a zaprotokolovávají návrhy) v čistých, vyhřátých a dobře osvětlených místnostech s koberci na podlaze tiší, dobře oblečení a hladce oholení muži s dokonalou manikůrou, kteří nepotřebují zvyšovat hlas. Z toho přirozeně vyplývá, že mým symbolem Pekla je něco jako úřady policejního státu nebo kanceláře skrznaskrz odporného obchodního sdružení.
Poslední – skvostnou – Michalovou knihou, kterou dopsal už v emigraci, je jeho Rodný kraj. Povídky se jmenují Elegie, Rapsodie, Tragedie, k nimž – jako už poslední Michalovo slovo – je připojena promluva Přemilí sousedé. Je to sbírka apokryfů, přesněji Michalova satirická polemika s několika českými národními mýty. A tady je třeba malý exkurs do českých dějin. Pokud jde o Elegii. Nejstatečnějším českým novinářem v období Bachovské reakce po revolučním roku 1948 a symbolem národního odporu proti Rakousku, byl Karel Havlíček Borovský. Havlíček byl ale rovněž básník neobyčejně ostrého jazyka, jak o tom svědčí jeho Tyrolské elegie, v nichž líčí svoji deportaci do tyrolského exilu pod dozorem striktního utlačovatele národa, rakouského policejního komisaře Dedery. Michal zde vyšel ze zprávy dobových novin, která praví, že na pohřeb komisaře Dedery přišlo velké množství nejchudšího lidu pražského. Z toho vyvodil Michal svou pravdě podobnější pravdu, že Dedera musel být vlastně hodný pán a tím zavilejším, že byl Havlíček. Ten v Michalově povídce naléhá na přítele Dederu, aby jeho zatčení proběhlo co nejdramatičtěji, aby národ viděl na vlastní oči, jak rakouské mocnářství zachází s českým novinářem. „Dělali jsme, co jsme mohli“, hají se Dedera. „Jeden četník chodil po číslech, víc už se nestihlo... Měli řvát hanba fuj a házet kameny. Něco na eskortu a něco na kočár, pak se to dalo jak libo vyložit... Snad jim nedošlo, hlásil z kozlíku strážmistr, že se musí. Třeba mysleli, že se jenom smí.“ „Poserové“ prskl s odporem úředník (Dedera), jenž dnes prvně poznal, že možno překročit vlastní stín. Leč redaktor vtiskl poděbradku hlouběji do čela, aby skryl slzu. „Nekřivděte“ řekl. „Je to vaše vina. Váš útlak náš národ jařmil, až ujařmil.“
Tragedie je ironickou polemikou s komunistickou historiografií, která si náboženské husitské hnutí v 15. století přisvojila jako předchůdce lidové sociální revoluce. Podle ní byl poslední husitskou baštou nedobytný hrad Sion, s hrdinným panem Roháčem z Dubé. Povídka vychází z objevu jedné archeoložky, která v roce 1952 zjistila, že hrad Sion neměl vlastní studnu, takže dlouhé obléhaní hradu umírněnějšími, měšťanskými, husitskými Pražany, by muselo úspěšně skončit nejpozději desátého dne, kdyby Pražané, obávající se přílišné moci krále Zikmunda, „lišky ryšavé“, si proti němu nepěstovali hrad Sion jako mocnou a nedobytnou husitskou tvrz. (Objev, že stačilo přehradit potok, z kterého brali hradní vodu, stál archeoložku místo v Akademii věd.) U Michala ilustruje situaci tento zlomek dialogu mezi obléhajícím panem Hyncem Ptáčkem a husitským knězem z hradu Sionu. „Zrazuji ti strýčka“ řekl kněz, proč bys neměl myslet, že zrazuji tebe.“ Pan Hynce, jemuž nenapadlo, že by kdo mohl nezrazovat, o tom zapřemýšlel. „Ba,“ vzdychl. “Oba podobojí, oba Čechové a oba zrádci. Ale nezoufejme. Jsme jenom malá zem. Musíme to zastat.“
Poslední Michalův text v knížce, promluva Přemilí sousedé, byla napsána už v exilu, původně pro sborník s názvem Studený ráj. Češi a Slováci ve Švýcarsku. Michalova ironie, s níž se vysmíval jak Švýcarům, tak Čechům, vzbudila mezi krajany bouři nevole. Do krajanského Zpravodaje přicházely dopisy, které napadaly Michala nejen za to, že „kálí do vlastního hnízda“, ale i zato, že uráží Švýcary, což povede k tomu, (cituji) „že naše děti nebudou připuštěni do vyšších škol a našim živnostníkům bude bráněno v podnikání.“
Třeba říct, že Zpravodaj otiskl i protestní dopis více než 300 českých studentů, taky emigrantů. Přesto zveřejnění Michalova textu stálo Dr. Záplatu, letitého vězně v jáchymovských uranových dolech – jeho šéfredaktorské místo.
V roce 1961 získal Michal stipendium nakladatelství Naše vojsko a napsal pro ně detektivní novelu Krok stranou. Detektivka z prostředí současných kriminalistů však narazila na posudek šéfa Stráže národní bezpečnosti. –„Je neslýchané psát o práci Veřejné bezpečnosti tímto téměř parodujícím způsobem. Zejména postavy vyšetřovatelů mají rysy neslučitelné s typem socialistického kriminalisty“ (citováno z posudku). To byla i nebyla pravda. Tím slušným člověkem, který akceptoval hrdinovy sice inteligentní, ale ne zcela obvyklé postupy, byl jeho šéf, předválečný bojovník proti fašismu ve Španělsku. Typem socialistického kriminalisty, s kterým se hrdina srážel, tu byl ovšem arivistický stranický kariérista. Autor musel knížku částečně přepracovat a hlavně ji opatřit vysvětlující předmluvou. Ta však byla ve své ironii tak dvouznačná, že ji většina čtenářů považovala za pravou perlu knihy: “V knize popsané metody kriminalistické praxe nejsou totožné s metodami, kterých se dnes užívá a problémy tohoto příběhu nejsou specifickými problémy našeho bezpečnostního aparátu. Ve skutečnosti by se to zkrátka z mnoha a z mnoha důvodů, které by vydaly na zvláštní knížku, nemohlo takto stát. Ani celé, ani v částech, ani –chcete-li – vůbec.“
Jelikož Krok stranou byl okamžitě rozebrán, došlo v roce l963, kdy bolševik už ztrácel zuby, k novému vydání, tentokrát původního, necenzurovaného textu. Jak velkou umravňující potřebu měla cenzura už jen pokud šlo o Michalův jazyk, dokládá Milena Masáková v doslovu k Michalovým sebraným spisům.
PRVNÍ VYDÁNÍ PŮVODNÍ TEXT služební chování předpisový ksicht konstatovala utřela ho páchne z úst smrdí z huby nadšenec horlivec jako mezek, který táhne žentour jako veverka ve šlapacím kole rezervovaná příliš damenhaft Jdi do... Do prdele hrozně ho zbili nabili mu hubu za to mě neobejme ani nepolíbí za to mě nesežere zmátl mě bylo mi ho líto
Všechny recenze se shodují v tom, že Michalův Krok stranou přesahuje čímsi velice podstatným běžný detektivní příběh. Že tu jde dokonce o „obrodu tohoto žánru.“ V čem spočívalo Michalovu novum, postihl Oleg Süs ve své recenzi Osvobozující smích nad tratolištěm krve (Kultura 1961 č. 51/52, 21). I Süs zdůraznil, že se Michalovi podařilo zrušit konvenci běžné detektivky. „Michalovým hlavním tématem je etická problematika. Ironizující satira má za svůj pramen – divte se – morálku. Michal napsal detektivní moralitu. (...) Je to moralita doprovázená současně jedovatými šlehy na adresu všech romantických a pseudoromantických chimér.“ Zápletku Michal „odčarovává“, zvěcnuje, zprozajičtuje (…) a tak přirozeně jen stupňuje výsledný účin satiry. V ní autor vyzdvihuje jako kladný pól – ale bez apologetiky – životní názory svého hrdiny, (…) [který] se zapsal nadosmrti citu pro spravedlnost, rozumu, logice a normálním skutečným lidem.“ Süs také upozornil na další, pro Michalovu literární metodu příznačný rys. Celá detektivka je doslova proložena velkým množstvím reflexí a morálních maxim, často vyhrocených do překvapujících i provokujících aforizmů. (Když padlo náhodou: „Sezame, otevři se“, je ovšem marné, chtít zase zavřít horu. Chlap vandruje přes duši pod sukně. Bůh stvořil člověka, ale ho neživí. Ať děláš, co děláš, špatné tě nemine. I blbost je trochu boží dar, nemá se jí plýtvat. Vojáci a kurvy prokážou svou cenu v rozhodných chvílích. Atd.)
Další z knížek do seznamu knihovny a knihovníci:
Do jisté míry mě vzrušovalo, že jsem svědkem jednoho z těch klasických zápasů o moc a prestiž, typických pro životy ctižádostivých mužů a vyčerpávajících vlastně většinu jejich času a energie. Náhodnému pozorovateli by se snad zdálo, že nejde o nic vážného, ale možná na této rozmluvě závisely další osudy anglistiky na naší universitě.
Posléze se kravál v trubkách ústředního topení zmírnil a ustal. Briggs řekl:
„Jsem rád, že jste se zmínil o mé knize, pane kolego. Mám-li být upřímný, nechce se mi do stěhování hlavně kvůli mé sbírce.“ Briggs ukázal na obrovskou, ohavnou, červy prožranou knihovnu, v níž byla uložena jeho sbírka anglických esejistů: Addison, Steele, Johnson, Lamb, Hazlitt, Belloc, Chesterton . . . dokonce i Egbert Hoptrop byl zastoupen útlým svazečkem v tuhém plátně, vytištěném soukromě kartuziánskými mnichy na ručním papíře. „Nedovedu si představit, že by se do vašeho kabinetu vešla,“ vysvětloval Briggs.
To byl jeho trumf. Jeho sbírka byla proslulá a nikdo by si netroufl mu navrhnout, aby ji rozbil. Bain ztratil svůj nonšalantní výraz a vypadal naštvaně; ducaté tváře mu trochu zrudly. „Zařídím u pedela, aby to změřil,“ odsekl a zmizel.
knihovny a knihovníci:
"Do horních sklepů!" vykřikl Galder a kolébavě se rozběhl vzhůru po kamenných schodech.
Ostatní mágové se rozběhli v jeho stopách. Padali přitom jeden přes druhého, protože se každý umíněně snažil být poslední.
Nakonec se jim ale stejně podařilo dorazit nahoru právě ve chvíli, kdy se ohnivá koule ztrácela ve stropě hořejší místnosti.
"Urgh," moudře prohlásil nejmladší mág a ukázal na podlahu.
Místnost byla součástí knihovny, jenže teď tudy prolétl magický výboj a na cestě rozložil realitu všeho, co mu stálo v cestě. Bude tedy dobře říci, že hejno malých rudých čolků bývalo původně dlaždicemi knihovny a v místě, kde stály police s knihami, teď ležel kopec ananasového pudinku.
Později několik mágů přísahalo, že se malý smutný orangutan, sedící uprostřed té spouště, podobal hlavnímu knihovníkovi.
knížka je pro mne velevýznamná - poprvé se v ní objevuje knihovník Neviditelné univerzity, aby nás pak provázel prakticky všemi díly..... a ještě dále, je to postava kalibru SMRTĚ
První dvě pratchettovky jsou velmi zdařilé parodie na fantasy a mohu doporučit jejich filmové zpracování.
OooooK!
„Toto zamyšlení je určeno těm nejšťastnějším. Těm, kdo prošli Tolkienovou trilogií, ocitli se v jejím světě a kdo se vrátili proměněni. Těm, kdo vykonali cestu tam a zase zpátky. Pokusíme se vyjádřit tuto proměnu slovy. Chceme dát jméno tomu, co se vlastně stalo. Zasvěcení tomu porozumí; vědí, o čem je řeč. Těm, kdo mají tuto proměnu teprve před sebou, nechť toto svědectví dodá odvahy. Těm pak, kterým se to nepodařilo, radím : zkuste štěstí jindy - či jinde. Vytrvejte. Bylo by hrozné pomyslit, že nás nečeká, že jsme svou šanci propásli. Nebudeme-li jako děti, nevejdeme.“