RichardMekka komentáře u knih

Unaven, sám sobě nepochopitelný, nechci vzpomínat ani myslet, a tak tu třetí den bloumám od ničeho k ničemu a přesvědčuju sám sebe, že chci, mohu a mám, jak se na lázeňského hosta sluší, sedět na lavičce, tvář nastavenou slunci, a prostě se radovat, že jsem na svobodě, po tom všem živ a zdráv, že mi nic nebrání žít, jak jsem si představoval. Ale zatím vždycky, když užuž šťastně utkvívám v nenavyklém bezpečí, zazmítám se ve vlastní paměti a moje city, dojmy, vzpomínky a myšlenky vyplouvají na povrch a vybuchují. Jsem tu celý, a přece, marnodarmo, pohybuji se a myslím jak na protézách.

Je to trapné, zahambující; přísahal jsem si, že až vyjdu, nebudu na nic vzpomínat, na nic z minula myslet, že si budu na prstech počítat drobné radosti, žít hodinu po hodině, vnímat poklidně míjející vteřiny, skládat drobinku k drobince, šetřit jimi. A zatím, ne že bych se nesnažil, ale nejde, nejde mi to; až k zalknutí je ve mně touhy ztratit se v náhle zas otevřených dnech, plných vůní, barev. Jenže všechna pohoda, všechen ten úžas je pořád jen kolem a místo radosti, kterou bych měl a chtěl cítit, dme se ve mně nespokojenost. Čím víc se snažím, tím méně vím, kde a čím začít. [...] Třeba ten hluboko zasutý pocit, který mě zvedl do závrati, když mne po týdnech samovazby poprvé vyvedli na dvůr a nechali chodit, chodit, chodit.

Vím, je to nespravedlivé a nesouměřitelné: tady a tam, ale co je štěstí? V tom, co má, se někdy člověk těžko vyzná, jen představy a přání si jasně třídí, protože když mě pak chceš-nechceš, vodit na týž dvůr pravidelně, šťastně oslnivá první chvíle se rozbolavěla v nezhojitelné navždy. Ne jen slunce a nebe bez země, nebe přistehované k hřebenům zdí ostnatým drátem, ne jen široký obzor, k němuž lze dojít a uvidět nový, všechno bylo mimo dosah. Jen sám sobě mohl člověk unikat a rvát ze sebe, co je v něm živé a vědomé. A přece jsem žil; chodě dokola, pořád dokola v neúchylně vyměřeném poloměru, v předem odpočítaném počtu kruhů, žil a bránil se uvěřit, že za splnění touhy moci být pod ničím neohraničeným nebem jsem schopen všeho. [...] Co nevidíš, není, nenuť bdělost, aby hlídala, a nemůžeš-li jinak, nevěř, že to u zdi je tráva, nečíhej na ptačí křídla nad dvorem, nelov zvuky! Představ si, mysli si, věř, že za těmi zdmi není už nic. [...]

"Hlavně na nic nemyslet, všechny starosti hodit za hlavu a léčit se!" Doktor byl mladý a dával si záležet, aby každé jeho slovo znělo důvěryhodně, spolehlivě, vážně. [...] Všechno se ve mně míchá, jsme pod hladinou, nad hladinou i na břehu zároveň. Rozum chápe, ale to ostatní, co muselo i rozum hlídat, ne a ne si zvyknout. [...] Co by se stalo, kdybych doktorovi řekl: Jste hodný, ale zbytečně se namáháte. Průstřely v noze i rameni jsou dávno spolehlivě zahojeny a páteř zpevněna osmi lety kriminálu. Nechte mě plavat, kašlu na všechny procedury, na lázně, na všechno, co po mě chce někdo druhý. Ne, takhle myslet nesmím. Jen žádnou novou zeď, žádný sebeklam. [...] Všechno, všechno, jen ne ten dvojlomý příměr: tam a tady: já a všichni ostatní. Vždyť co se vlastně stalo: vinen-nevinen, obžaloba byla složená ze slov, rozsudek byl složen ze slov, odsuzující, i ten zprošťující. Jen nikoho a nic nepodezírat, nešlapat po sobě ani po druhých, netáhnout v sobě ani za sebou břemeno, zapomenout na všechno, vrátit se k práci, k lidem.

Kde ale začít? Co platno, že sebeusilovněji myslím na to, že jsem zde, pokud se pořád cítím tam. Vrátit se k lidem? Ke komu, k ženě, která se mě zřekla? K přátelům, kteří uvěřili v mou vinu? Jak se zbavit prázdna, mříží, zdí? Hned na sebe hledím neúčastně sám sobě třetí, hned ve mně cválá kůň, kterého zapomněli osedlat. Ne kůň po padlém nebo ztraceném jezdci; neklidný, odpočatý, zmateně pobíhající kůň, dychtící po jezdci, který by znovu určil cíl nevydané síle, nastřádané netrpělivosti. Rozsudek lze zrušit, ale nelze zrušit, co člověk žil. [...]


zdroj: "Lázeňská ouvertura" Jan Machoň (Blok, 1966), s. 5-8

06.09.2021

"Egon Hostovský a Lewis Mumford" Vladimír Papoušek (Česká literatura, 5/1995)

https://nadcasove.blogspot.com/2021/04/egon-hostovsky-lewis-mumford-vladimir.html?m=1

Foto ukazka z knihy "Kultura proti smrti" (Oswald, Památník Terezín, 2002)

https://nadcasove.blogspot.com/2021/07/kultura-proti-smrti-oswald-pamatnik.html?m=1

Egon Hostovský "Sedmkrát v hlavní úloze" (audio ukázka)

https://nadcasove.blogspot.com/2021/08/egon-hostovsky-sedmkrat-v-hlavni-uloze_28.html?m=1

"...v této válce jde dnes o něco jiného, než šlo na začátku, a až na konci půjde o něco jiného, než jde dnes.Tahle válka, myslím, vznikla a je bojovná z příčin a pro cíle, které ještě neumíme jasně vyslovit."
s. 15

"Člověk neunikne sobě, lidem, Bohu a světu najednou. Ať se schovává, je neustále ve hře. Každé jeho hnutí je kdesi měřeno a váženo." s. 16

"Pravá chvíle přijde v každém životě, jen ji poznat [...] Jen nezaspat ten čas, kdy smíme vystoupit z komparsu a vyslovit neodvolatelně svůj monolog a zahrát dobře svou úlohu!" s. 16-17

"Slova lásky a naděje nám roztávala na rtech, jakmile byla vyslovena. Vyprchal z nich dech věčnosti, protože jsme rozmělnili jejich platnost. Ale zbyl v nás hlad po tom, co bylo na začátku, kdesi na prahu života, a hrdlo trýznila žízeň po ovoci věčných slov, z něhož jsme měli na jazyku jen hořké slupky. Čím více jsme mluvili, tím hlubší bylo naše mlčení." s. 43-44

"Bože, jak divně je člověku u srdce, chystá-li se zradit!" s. 47

"Pachtili jsme se za dropty života, zatím co se nám hroutil život celý." s. 56

"Pořád jsem vzpomínal na zajíce, kterého sedláci v kruhovém honu chytnou do rukou. Pustí ho, aby ho mohli zastřelit v běhu, jak káže myslivecká čest. Je v těch několika okamžicích před smrtí zajíc svobodný? Vidí slunce? Myslí na svůj pelíšek? Na vonící jetelisko? Ne, neviděl jsem kolem sebe lidi, jen zajíce, pádící s větrem o závod." s. 71

"Mé druhé já, jež poslouchalo, pozorovalo, a kulo cosi jako plán, rozpoznalo závratně rychle, že obludnost světa, před nímž se skrývám, není v jeho vnější podobě, nýbrž v jeho vnitřním ústrojenství." s. 104

Ukazka:

"Všem vnějškově řízeným lidem je společné to, že zdrojem řízení pro jednotlivce jsou jeho vrstevníci - buď ti, které zná, nebo ti, jež poznává nepřímo, prostřednictvím přátel či hromadných sdělovacích prostředků. Tento zdroj je ovšem "zniterněn" v tom smyslu, že závislost na něm jako na řídícím životním činiteli je vštěpována již v raném věku. Cíle, o něž vnějškově řízený člověk usiluje, se mění v závislosti na tomto činiteli: beze změny zůstává po celý život jen usilování samo a pozorné sledování signálů přicházejících zvnějšku od druhých lidí." (s. 27-28)

"Niterně řízený člověk pojal do sebe v raném věku psychický gyroskop, který je uveden do pohybu rodiči a může později přijímat signály od jiných autorit, podobajících se jeho rodičům. [...] Zatímco niterně řízený člověk se mohl cítit "všude doma" díky své poměrně slabé vnímavosti vůči druhým, vnějškově řízený člověk se v jistém smyslu cítí doma všude a nikde, nadán schopností navázat rychle s každým důvěrný, třebaže povrchní vztah, a s každým se dorozumět." [...] Tradičně řízený člověk přijímá signály od druhých, přicházejí však k němu v kulturním stejnozvuku; k jejich zachycení nepotřebuje složité přijímací zařízení. [...] musí být schopen přijímat signály zblízka i zdáli" (s. 30-31)

Ukazka:
"...nejcharakterističtějším rysem našeho času náhlá popularita plurálu - frekvence, s jakou dnes vystupují v množném čísle ta substantiva, jež se kdysi objevovala jen v čísle jednotném.... Dnes žijeme projekty, nikoliv projektem [...] Dnes si již nepředstavujeme, že zítřek bude úplně jiný než dnešek, stále častěji slyšíme, že ´dějiny došly ke svému konci´, což znamená právě jen to, že nedoufáme v to, že by se budoucnost měla zásadně lišit od toho, co je dnes" (s. 13)

"Postmoderní praktiky tělesné drezury však mají opačné důsledky: jejich výsledkem jsou konstrukce gotického stylu, budované výlučně z excesů a krajností, tlaků a protikladů....[...] Nejde už o únik před napětími a tenzemi, ale o jejich vyhledávání a poté o jejich dovedení do extatické krajnosti, o vyždímání poslední kapky rozkoše, jež je v této extázi přítomna." (s. 86)

"Dnes se nám již nechvějí kolena, když hledíme do tváře Chaosu... Nikdy předtím se nám to nepodařilo. Již prostý pohled na nezastřený Chaos by měl stačit k tomu, aby v nás vyvolal závrať a uvedl nás do stavu panické hrůzy. A pak je tu ještě jedna novinka, která by měla naši situaci činit naprosto nesnesitelnou právě proto, že nemá precedens, z něhož by bylo možné se poučit. Vody, do nichž jsme se pohroužili, jsou hluboké, ale nejsou v nich umístěny žádné bójky. Nemůžeme dokonce ani říci, že se nacházíme na nějakém rozcestí, protože bez cest není rozcestí a my dnes víme nebo cítíme, že nejsou jiné cesty než ty, jež svými vlastními kroky vyznačujeme v půdě, v té chvíli, kdy po ní jdeme…" (s. 125)

Ukazka:

"Narcismus [...] upírá na svůj odraz ani ne tak pohled plný obdivu jako spíše pohled, který nepřetržitě pátrá po vadách, známkách únavy, rozkladu." (s. 108)

"...masová kultura romantického úniku jim do hlavy cpe vidinu zážitků, jež jsou nad jejich prostředky - i nad jejich emocionální i imaginativní schopnosti -, a tím přispívá k dalšímu znehodnocení rutiny. Disproporce mezi světem romantickým a skutečným, světem krásných lidí a lidí obyčejných, vytváří právě onen ironický odstup, který sice tlumí bolest, ale také ochromuje vůli změnit sociální podmínky, vylepšit byť jen nepatrně práci a hru a navrátit smysl a důstojnost všednímu životu. Únik skrze ironii a kritické sebeuvědomění je v každém případě sám o sobě iluzí; v nejlepším případě poskytne jen chvilkovou úlevu. Distancování se totiž stane vlastním přičiněním rutinou. [...] Posiluje pocit neskutečnosti, který vzniká v prvé řadě ze vzteku na nesmyslné role, jež nám předepsal moderní průmysl. Role, které jsme si sami vytvořili, nás nakonec omezují stejně jako role sociální, od nichž jsme právě díky nim měli získat ironický odstup." (s. 112-113)

"Narcista má pocit, že je svými touhami jaksi stravován. Intenzita jeho "hladu" jej vede k tomu, že klade mimořádně velké nároky na své přátele i sexuální partnery; současně však ony nároky popírá a vyžaduje jen nenucený vztah, od něhož si obě strany dlouhé trvání neslibují" (s. 219)

"Co zůstává nevysvětlené, je to, jak může naše přehnaná úcta k technice koexistovat s oživením starých pověr, s vírou v reinkarnaci, s rostoucí fascinací okultními vědami a bizarními formami spirituality související s hnutím New Age [...] Archaické mýty a pověry se znovu objevily v samotném srdci nejmodernějších, vědecky nejosvícenějších a nejpokrokovějších národů světa. [...] Spiritualita New Age má podobně jako technický utopismus původ v primárním narcismu. [...] Gnosticismus zavrhl celý hmotný svět jakožto výtvor temných, zlých sil. Fantaziím, jež slouží k udržení archaické iluze jednoty se světem absolutně reagujícím na naše přání a touhy, dal gnosticismus mytologickou formu - často velice působivou a výmluvnou. Popíráním, že by nějaký dobrý stvořitel mohl vytvořit svět, kde za společný stůl zasedají bolest i radost, udržoval gnosticismus živou naději na návrat k duchovnímu stavu, v němž takové zkušenosti nepoznáme. [...] Hnutí New Age je gnosticismus tím, čím je fundamentalismus pro křesťanství - doslovným přeformulováním idejí, jejichž původní hodnota spočívá v jejich imaginativním chápání lidského života a psychologie náboženské zkušenosti. [...] Věda rozhodně nenahradila náboženství, jak mnozí lidé očekávali. Obojímu se vedle sebe zřejmě docela dobře daří, mnohdy v poněkud groteskně absurdní podobě." (s. 263-266)

"Psychiatři mimoto popsali jakousi změnu ve vzorci symptomů, které jejich pacienti vykazovali. Podle nich se klasické neurózy léčené Freudem proměnily v poruchy narcistické osobnosti. "Dříve jste vídal lidi, kteří k vám přicházeli s nutkáním umývat si ruce, s fobiemi a důvěrně známými neurózami," vysvětloval Sheldon Bach v roce 1976. "Dnes jsou to ponejvíce narcisté." (s. 257)

ukázka:
"Kultura individualismu" Jacyno Małgorzata (Sociologické nakladatelství, 2012)
polský originál „Kultura indywidualizmu“ (Varšava, 2007)

Individualismus podle pravice/levice

"Individualismus je znám do velké míry z navzájem se vylučujících diagnóz. Jedna, spojená s pravicí, předpokládá, že současná kultura individualismu přináší chaos, a v důsledku ideologie egoistické „radosti ze života“ a individuálních životních strategií, za nimiž se skrývá narcismus a instrumentální přístup k jiným, následně vede k erozi společenství a sociálních pout a je příčinou „rozpadu světa“. Interpretace bližší levici nás zase ujišťují, že současný individualismus je více než kdy dříve represivní a vnáší do světa až příliš mnoho řádu. Za strategiemi, jež jednotlivci volí, se totiž dají vysledovat usilovné snahy o racionalizaci života, jež mají za cíl z něho vymačkat co nejvíce zdraví, štěstí, mládí, peněž a vysokého sebevědomí. Zaplněné posilovny, popularita pracovních soustředění, na nichž se má „trénovat mysl“, a kurzů „programování na úspěch“, workoholismus nebo sklon podřizovat se drakonickým dietám ztělesňují druhou stranu vize současných individualistů – nebo na druhou stranu jejich života -, kteří se smiřují s režimem, jež by pokládali za nelidský, nebýt toho, že si jej sami vybrali. [...] Zlomovými okamžiky v historii individualismu byly revolta šedesátých let a vznik „nové střední třídy“. Avšak stojí za to hledat i spojitosti mezi „starým“ a „novým“ individualismem a položit si otázku, zda lze individuálně i v rámci „hledající skupiny“ v současnosti používanými technikami sebekontroly, autoterapie a sebezdokonalování spatří praktiky puritánského étosu, za nimiž se skrýval motiv vedení „bdělého, vědomého a jasného světa“. (s. 7-8)

"Kontrakultura a „nová střední třída“ stavěly proti askezi, ponuré zbožnosti, pesimismu, melancholii a formalismu staré buržoazie nové hodnoty – „radost ze života“ a optimismus – i nové závazky. Člověk měl překypovat životem, být tvořivý, mladý, půvabný a šťastný. (…) Po revoltě šedesátých let se „symptomem“ spásy v sekularizovaném světě stalo vysoké sebevědomí. Tak jako se puritáni prostřednictvím askeze pustili do boje se zkaženou lidskou povahou, generace kontrakultury a postkontrakultury zahájily boj s lidskou přirozeností, ujařmenou tentokrát konvenční a konformistickou společností, „osvobozeným“ způsobem života. Podobně jako puritáni pěstovali určitý stav ducha – „tvrdošíjnou důvěru v milost“, způsob života „nové střední třídy“ usměrňuje starost o to, aby potvrdil prožitek optimismu, štěstí a mládí. Modifikace, k nimž došlo v puritánském étosu, vyjadřuje, jak se zdá, především změnu „objektu“ investice: v „novém“ individualismu se předmětem „neúnavné práce“ stává „já“." (s. 9-10)

Racionalizovaný svět

"Racionalizovaný svět je, jak říká Weber, světem „odkouzleným“ a významově sterilizovaným. Tajemství a nejistota se zde pokládají za zrušení řádu, teodiceu nahrazuje antropodicea, věčný život vystřídala budoucnost v tomto světě, spásu zastoupilo zdraví a pocit sebenaplnění, zpověď a pokání vytlačila terapie, místo čistého svědomí postačuje člověku psychická pohoda, vztahy ustupují příčinně-důsledkové závislosti a místo lásky hledají lidé „rozumný svazek“. Hodnota a smysl jsou podrobeny specifické racionalizaci, kterou přináší medikalizace, a lidé k nim mají přístup jen z nepatrné části, proto moderní člověk, o němž píše Weber, životem nikdy nemůže nasytit." [...]

"Utrpení, bolest, starost, nemoc, neschopnost a smrt se v racionalizovaném světě stávají „převratnými“ událostmi, s nimiž je nutno konečně „něco“ udělat: hospitalizovat, odsunout a korigovat. Nezapadají totiž do racionálního řádu. Pokud štěstí, mladost a zdraví vystupují ve funkci spásy, pak utrpení, stárnutí a smrt nemají smysl. [...] Hodnotu tu má jen „vysoce kvalitní“ život. V racionalizovaném světě se smysl vyčerpává v identifikaci příčinně-důsledkových závislostí, v doporučení prostředků a určení možností, jak potírat, měnit, potlačovat a eliminovat stavy odchylující se od „normy“. Smysl se proto v takto „odkouzleném“ světě redukuje na projekt možné intervence a šance na její úspěch." [...]

"Racionalizaci snah jednotlivce o „utváření“ sebe sama umožňuje nová disciplína – psyche-ologie. Psyché je vlastně novým prostorem aktualizace moci; je to prostor, do něhož se nedá dojet koňmo a kam nemůžeme vyslat vojska, ale můžeme ho zpracovat, když vytvoří podmínky, v nichž se jednotlivci budou cítit odpovědni sami za sebe. Moderní člověk „má“ nitro, které si může vybírat, utvářet, modelovat, formovat, měnit, vzdělávat, může ho cvičit a nakonec ho může ovládat. [...] Moderní moc se tedy uskutečňuje v gestu svěřujícímu jednotlivci podklad, jímž je on sám pro sebe." (s. 11-12)

Ukázka: "Srdce na štít: úvahy o přátelství a lásce" Pavla Buzková (1941)

"Sám jest člověk tenkráte, když už nebo ještě nikoho nemiluje. Tu se snaží spoustou jiných zájmů zasypati trhlinu mezi sebou a životem, aby skryl své hrozné tajemství, že míza, kolující stromem lidstva, jej pomíjí a nechává odumírati."

*

"Na dně zármutku dopíjí se člověk nesmírně opojné slasti, kterou mu svět ničím nahraditi nemůže. Jest to asi slast ze sebenalezení, neboť člověk zklamaný a opuštěný uchyluje se konečně do ráje srdce svého, z něhož ho žádná moc nemůže vypuditi. Tu po dlouhém, předlouhém rozloučení padá si v náruč s vlastní duší, která se ho blaženě ujímá – aby ho znovu smířila se životem, s Bohem a s lidmi.
Neříká se tedy nadarmo: „Když je nouze nejvyšší, pomoc Boží nejbližší.“

*

"Nejubožejšími bývají právě lidé domněle oplývající štěstím, jichž nic netrudí a kteří se jenom baví. Až je jednou smrt přinutí k účtování, naleznou místo zlatého pokladu, jejž si domněle nastřádali, jenom hromadu suchého listí."

*

"Nejprotivnější jsou lidé, kteří se nikdy nespálí ani nenapálí."

*

"Nejhustší síti klepů a pomluv bývá obyčejně opředen člověk lásky nejhodnější. Jen ten, na kom nikomu nezáleží, bývá jich ušetřen a utrží někdy ještě chválu."

*

"Nenávidíme zločince, ale jakmile se stane pronásledovaným, litujeme ho. Trpitelé se zdají míti vždycky pravdu i právo na své straně. Byť si své utrpení sami zavinili.
Šťastlivec je zásadně dlužníkem, trpitel pak věřitelem lidstva i samého Boha."

*

"Odlesk svých ohňů v cizích očích pokládáme obyčejně za jejich vlastní plápol."

*

"Citově nadaným lidem každé významnější setkání dlouho přeznívá i doznívá. Nesmějí se jich tedy žádati příliš mnoho, poněvadž by pak nikdy neuslyšeli vlastní duše a zpívali by svůj part falešně."

*

"Vystříhejme se někoho obtěžovati zbytečně, abychom pak nenalezli jeho ochotu vyčerpánu, až ji budeme opravdu potřebovat."

*

"Otevříti si svá srdce zcela upřímně mohou jen dva lidé. Třetí, ať již oběma blízký nebo cizí, vnucuje milencům, manželům, přátelům, sourozencům, ba i rodičům a dětem určitou pózu. Jednomu se člověk přibližuje, pro druhého však již hraje."

*

"Tvrdost se často maskují lidé přecitlivělí, aby si uchovali trochu klidu nezbytného k životu a k práci. Je to instinktivní obrana před lidskou ukrutností."

*

"Intrikán si zaslouží většího opovržení než zloděj, poněvadž nás okrádá o to nejcennější, co máme a bez čeho nemůžeme vůbec žít: o sebevědomí, důvěru a pocit bezpečnosti. Jako nám každá pomluva rozhoupává půdu pod nohama, tak zase každá chvála a příznivé smyšlení o nás ji pod námi upevňuje."

*

"Přátele cepujeme ve svém vlastním zájmu, abychom je mohli milovati a zůstati jim věrni."

*

"Ve vztahu mezi mužem a ženou, jehož jediným obsahem jest smyslnost,
se láska buď ještě nenarodila, nebo již zemřela."

*

"Jakými psychology byli tvůrci Písma, když věděli, že i pohledem se může cizoložit! Kolik dnešních lidí, chápající lásku jenom tělesně, se jim ani zdaleka nevyrovná ve znalosti člověka a jeho vztahů."

*
"S láskou je to jako s Bohem: my potřebujeme ji, ne ona nás."

*

"Milujeme některé lidi proto, že jsou dobří, nebo se nám zdají dobrými proto, že je milujeme?"

*

"Spolehlivou známkou pravé lásky jest odpor ke každé ničemnosti,
jež člověka snižuje ve vlastních očích."

*

"Láska je všestranný umělec, jenž takřka z ničeho: z jediného posunu, ze zvuku hlasu, z kmitného držení těla úplně cizích, neznámých lidí, tvoří neúnavně znovu a znovu milovaného člověka"

*

"Jen toho máme opravdu rádi, jehož nemoc, hanbu nebo nezdar prožíváme v úžasném vzrušení, poněvadž nám je nesnesitelná představa utrpení, která mu z nich vzchází, ale z jehož štěstí se radujeme méně než on, protože se o ně příliš chvějeme; jehož věc jsme vzali zkrátka úplně za svou, neboť se s ním ztotožňujeme. On je námi a my jím."

*

"Láska, která předvídá svůj konec, nechtíc překonati samu smrt a protáhnouti se do věčnosti, není pravou láskou."

*

"Čím větší nenávist, tím bližší smír v lásce."

*

"V milostném vztahu jest vždycky ve výhodě a silnější ten, kdo méně miluje."

*

"Nedati je někdy více, než se rozdávati příliš štědře."

*

"Za okázale šílící láskou skrývá se obyčejně jen hysterická umíněnost."

*

"Navrší-li se mezi skutečnými milenci nebo přáteli hradba nedorozumění, za níž jeden druhému zapadne, jest nejlépe přenechati času, aby ji odklidil. Pod jeho náporem rozpadnou se všechny malicherné nevraživosti a láska, osvěžena odpočinkem a vyhladovělá odříkáním, ujme se opět všech svých práv."

*

"Nezahání-li již milované jméno všechny zlé duchy a příšery noční od našeho lůžka,
láska uvadla."

*

"Láska bez obětavosti není láskou, nýbrž společenstvím rozkoše
a v nejlepším případě citovým vyděračstvím."

*

"Falešnou, předstíranou láskou možno oklamati jen toho,
kdo věří toliko zevním projevům citovým a jest úplně tupý intuitivně."

zdroj: "Srdce na štít: úvahy o přátelství a lásce" Pavla Buzková
(1941, Československý Kompas), Edice: Od člověka k člověku, Ilustrace: Otakar Mrkvička
Pavla Buzková

20.02.2021