romankrasa komentáře u knih

Před touto knihou jsem četl Informatorium školy mateřské od Komenského a očekával jsem něco podobného. Spletl jsem se. Už od počátku mě kniha vtáhla do děje a já se od ní nemohl odtrhnout. Příběh má spád a je mrzí mě, že jsem kdesi na internetu napsal, že se mi nelíbí. Nyní svůj názor měním a vím, že nemám soudit knihu jen podle jejího stáří. Musím ji soudit podle obsahu.
S Františkem jsem prožíval veškeré radosti i strasti a přál jsem mu, aby Paula poznala cit, který k ní on cítí. Bohužel se to nestalo, ale proč bychom jinak četli knihy, kdybychom už předem věděli, jak dopadnou?

Hodnotím jako průměrnější Kingovku. Nijak zvlášť si mne nezískala. Myšlenka je zajímavá, ale pojetí nijak osobité

3 03.10.2015

Skvělé čtení. Zajímavý námět. Četl jsem před lety, zase se k ní musím vrátit. Zajímavá myšlenka, podmanivý děj a rozuzlení. Jeza si Vás získá - rozhodně doporučuji

2 03.10.2015

Vždycky mne zajímaly záhady. A ty, které se točily okolo svatého grálu, Artuše a Merlina mám opravdu moc rád. I film "Merlin" patří mezi můj oblíbený. A nejinak je tomu u tohoto románu, který mapuje Merlinův život od jeho samotných počátků. Skvěle popsané scény a Merlin se stal ještě oblíbenějším

1 03.10.2015

Hádův faktor mi příliš nesedl. Jonathan Smith mě příliš ničím nezaujal. Dočetl jsem ji a hodnotím ji spíše průměrně

Já bych zase neřekl, že je kniha nějak těžké. Sáhl jsem po ní hned po "Desátém proroctví". Nese určité poselství, to bychom snad mohli přiznat. Je zajímavá a dialogy jsou napsány lépe. Navíc Shambala je místo klidu, míru a a rozjímání a její popis byl skvělý

Kniha o duchovní změně. Velice zajímavá a je třeba si z ní brát nikoli samotný příběh, ale myšlenky o rozvinutém vnímání. Některé pasáže a dialogy mohou znít naivně, ale samotná myšlenka tak špatná není

Má nejoblíbenější kniha. Nejskvělejší pasáže. Pro mne nejlepší King. Ať si každý myslí, že píše horory. Pro mne jsou nejlepší jeho psychologické romány. Lehce nadpřirozené. Tady je King ve vrcholné formě a přikládám svoji oblíbenou pasáž.
„…a ten den byl náš nejlepší, i když ještě dnes je pro mne těžké uvěřit, že se vůbec někdy psal rok 1970, že se bouřili studenti a Nixon byl prezidentem, že nebyly žádné kapesní kalkulačky a domácí videorekordéry, že nebyl žádný Bruce Springsteen, ani punkové kapely. A jindy se mi zase zdá, že mám tu dobu na dosah ruky, že se jí skoro mohu dotknout, že sotva bych tě objal kolem ramen, dotkl se tvé tváře nebo krku, mohl bych tě odnést s sebou do jiné budoucnosti, kde by nebyla žádná bolest, tma ani těžká rozhodnutí. Inu, všichni děláme, co umíme, takže to musí být dobré. A pokud to není dobré, stejně to musí stačit"

A závěrečné stránky vás naprosto dostanou a po přečtení posledního slova budete otáčet stránky zpět. Znovu budete pročítat věty, které vás upoutaly a v mysli si budete příběh zas a znovu přehrávat s tím, že ho tak možná znovu vyvoláte Ale to už nejde a vy to dobře víte. Zbyl pouze prázdný bílý papír a pocit odloučení, ale zároveň štěstí. Pocit, že tu knihu prostě milujete... Takže za mne rozhodně 100%

12 03.10.2015

Přečteno před lety ještě před v budoucnu viděným filmem. V té době skvělá četba...Nevím ale jak by obstála dnes

I po jedenácti letech si hlavní premisu pamatuji. A musím říci, že společně s Dnem trifidů patří k tomu nejlepší od Wyndhama.

Snad braková sci-fi četba. Před x-lety v dobé svého dětství jsem však stoneovky miloval

Čteno před dvanácti lety. V mých dvanácti letech patřila tahle série časopisových příběhů mezi oblíbenou četbu

Rád bych věřil, že Čapkovo drama zůstane pouze dramatem, že se nikdy nebudou opakovat události minulého století, ale lidstvo je až příliš sebedestruktivní a prahnoucí po moci, než aby to byla pravda. Nesměl bych být realista, kdybych si neuvědomoval, jaké postavení Bílá nemoc má a vždy mít bude.

Kniha poprvé vydána v roce 1889. Co se dnes po více jak sto dvaceti letech změnilo? Pochybuji, že jsou lidé schopni se někdy dostatečně poučit ze svých chyb. Spíše jsou nuceni je bez ustání opakovat jako Sisyfos tlačící v podsvětí svůj balvan do strmého kopce a neustále začínat od začátku. Jako by na své chyby zapomínali, nebo je přehlíželi, aby své myšlení nezatěžovali těžkými otázkami a přemítáním nad řešením.

Kuře melancholik je kniha, kterou by si měl přečíst každý, komu není lhostejný život ostatních lidí.

1 28.09.2015

Za plus považuji to, že se čtenář tedy může díky způsobu vyprávění přiblížit normální mluvě, není nijak strojená. Že se příběh odehrává na skutečných místech, například v Nejdku a že se v něm vyskytují také reálné postavy a odkazy například na Jana Palacha, Magora (Ivana Martina Jirouse) a další jiné. Že nám ukazuje, čeho je člověk schopen a kam až může dojít šlápne – li na špatnou cestu, která vede z kopce. Tohle oceňuji, ale jinak si „…A bude hůř“ s největší pravděpodobností znovu nepřečtu a na začátku jsem očekával daleko víc, na tak slavnou knihu. 55%

1 28.09.2015

Petr s Lucií prožijí několik krásných dní, během nichž si „plánují společnou budoucnost“. A když se již téměř zdá, že budoucnost bude skutečně růžová, že nastanou slunné dny, že nic nemůže překazit šestnáctiletým jejich plány, 29.března 1918, přesně na Velký pátek se na ně sesune kostel. Umírají si v náručí. Bez budoucnosti, naděje. Bez splněných snů, ztraceni ve statistice válečných obětí.
Nezapomenutelný příběh, který mi v mnohém připomíná Remarque

Přestože jsem zaměřen na jiné žánry, není vůbec špatné si od nich čas od času odpočinout. Čtvrtá ruka je skutečně něco jiného než „Modlitba za Owena Meanyho“. Jde o vážné téma a z lékařského hlediska poměrně zajímavé. Je humorné sledovat Patrickovo počínání a zoufalý zápas o Doris Clausenovou. Některé pasáže jsou mírně nerealistické, aby kdyby nebyly, pak by nešlo o Irvinga, který se ve svých knihách vždy řídí heslem: „Co kdyby?“ Jediné co mi vadí trochu víc než nevyřčené odpovědi na položené otázky, je stále stejná úroveň příběhu. Žádné veliké vyvrcholení. Naopak tomu překvapení je tu dost. Kniha si po celých 270 stran drží svoji předem danou lajnu a ani samotný závěr není zakončené nikterak velkolepě.

Ale i přesto, nebo možná právě kvůli tomu je Čtvrtá ruka poměrně dobrá kniha, u které si odpočinete, pobavíte, zapřemýšlíte nad občasnou nereálností skutečného života.

2 28.09.2015

Ostrov Duma Key je silný příběh muže s jednou paží. Autor použil fakta z vlastní zkušenosti, kdy se po vlastní autonehodě musel znovu učit chodit. Tento obraz se odrazil v příběhu, avšak s takovou grácií a noblesou až dojímá. Wiremanova úsloví mne opravdu častokrát rozesmála a bláznivý chechtot dvou mužů jako bych slyšel ve vedlejším pokoji. Z počátku jsem se domníval, že půjde možná jen o jakési drama. Vždyť to vypadá jako pohádka jednorukého. Zjistíte, že jste výtečný malíř, ocitnete se na překrásném tropickém ostrově, v domě, pod nímž vám hučí lastury. Co jiného si přát? Nebylo by nádherné na takovémto ostrově zestárnout? Nejspíš bylo, pokud by se na něm nevyskytovala něco až moc tajemného, co uniká našemu chápání. Tím něčím je Perse. A tehdy to děsivé začne. Nemyslel jsem si, že někdo dokáže tak bravurně z ráje udělat peklo, ale stalo se.

2 28.09.2015

Tuto knihu jsem si půjčil z popudu, neboť jsem o ní mnohé slyšel a názory na ni byly spíše kladné. I mně se vážně moc líbila. Očekával jsem nějakou obyčejnou knihu, která mne nijak zvlášť neosloví, ale opak je nakonec pravdou. V příběhu Owena Meanyho je nutné hledat souvislosti a zamýšlet se nad dějem. Celou dobu jsem si říkal, proč Owen trénuji střelbu na basketbalový koš, ale až na konci příběhu jsem pochopil. Kniha pro mě znamenala mnoho a silný příběh s poutavou atmosférou u mne vzbudil pocity beznaděje, ale zároveň lásky a radosti. Jsem rád, že jsem se rozhodl pro přečtení této knihy, která je vážně výjimečná a hodna uznání…

4 28.09.2015

„Mám rád spoustu lidí svého věku jako jednotlivce, ale svoji generaci si hnusím a pohrdám jí. Měli jsme příležitost všechno změnit. Skutečně měli. Místo toho jsme se spokojili se značkovými džíny, dvěma lístky na Mariah Carey v Radio City Music Hall, slevami za nalétané kilometry, Titanikem Jamese Camerona a penzijním portfoliem.

Jediná generace, která se nám podobá v té čiré, sobecké sebestřednosti, je takzvaná ztracená generace z

dvacátých let, a z ní měla většina alespoň tu slušnost, že zůstala opilá. My nedokážeme ani to. Člověče, jsme k zblití. Ale byly doby… nesměj se, ale byly doby, kdy jsme to opravdu všechno měli v rukou. Víš to?“

Jsem rozladěn a to jen proto, že netuším, kam tuto knihu zařadit. Nejde o horor ani nic jiného. Je to vše dohromady a jak je u Kinga zvykem, provede nás smrtí, smutkem, zamilovaností a melancholickým vzpomínáním starce.

Abych se přiznal, tato kniha mi byla doporučena a já očekával tuctový horor, protože jsem toho o něm příliš neslyšel, ale jakmile jsem se začetl a že jsem se začetl vážně hluboko, nemohl jsem se už zbavit pocitu vzpomínek.

Nejvíce se mi líbila titulní část „Srdce v Atlantidě“ a snad to bylo právě proto, že se nejedná v žádném případě o horor, ale o dojemný příběh z reálného života, který zažil snad každý středoškolák. Právě tím, že se s příběhem dokáži ztotožnit, je mi tato část nejbližší. Snaha zvládnout školu a dosáhnout na svůj vytyčený cíl, udržet si svou lásku a hlavně nepropadnou šílenosti a nepříčetnosti, což je někdy opravdu těžké. V této části se také „rodí“ hippies a symbol pro odzbrojení. Zasmějete se, zamračíte, ucítíte šimrání v oku – to všechno prostřednictví těch slov, která jsou autorem napsána do knihy.

4 28.09.2015