Schönberg komentáře u knih

Kniha se skládá ze 3 částí: (1) krátký úvod do dějin čínské kinematografie, (2) abecední seznam různých jmen a filmů a nakonec (3) tabulky s přepisy čínských jmen a filmů do znaků /tradiční, zjednodušené, pak angličtina a české překlady atd./ Tím výčet pozitiv bohužel končí.

Přijde mi, že oba autoři (Petr Janda a Kamila Hladíková) toho moc o dějinách filmu nevědí (jak čínského, tak světového) – nejsou to filmoví vědci, ale jazykovědci a literáti. 1. část je něco jako historický úvod do problematiky. Autoři mu však věnují pouze cca. 15 stran, čímž chtějí pokrýt 120 let jedné z nejproduktivnějších kinematografií světa. Problém nejsou jen chyby a nepřesnosti, ale zejména to, o čem text nemluví a co nepokrývá. Nedostačující je například válečného období (viz. kap. Mandžuská epizoda). Také o Hongkongu, který byl regulérně největší čínskou kinematografií světa, se prakticky nic nedozvíte a autoři jej prezentují jen jako nějakou menší okrajovou anomálii. Naopak propagandě ČLR je věnován prostor až příliš velký (asi náhoda!). Pak následuje ta 2. část, což je onen slavný „lexikon“, kde by se to mělo celé postupně krok za krokem v heslech rozvinout a vysvětlit. V reálu je to však pouze abecedně seřazený pelmel různých režisérů, herců, hereček, filmů, filmových studií a žánrů. Chybí zde navíc jakákoli obrazová dokumentace (např. portrétní fotky), která by usnadnila laikovi základní orientaci ve složitých jménech. Obsah těch hesel kvalitativně odpovídá asi tak české wikipedii (tedy nedozvíte se v nich soustavný výklad, jen hromadu dat a jmen filmů). 3. část se nese v duchu „čím zaplácnout zbývající polovinu knihy?“ – což autoři vyřešili šalamounky a vrazili tam nekonečnou tabulku přepisů jmen do znaků (což je v době internetových vyhledávačů a filmových databází jistě zásadní přínos).

Kdyby kniha vyšla jen jako interní skriptum pro studenty na nějaký seminář, člověk by neřekl ani slovo. Kdo zná univerzitní prostředí, ví, že sem tam se podobná „akademická“ dílka plodí, jen aby se naplnily nějaké granty a pedagogové si trochu přilepšili. Toto jde však do oficiální knižní distribuce a dostává se i k běžnému čtenáři. Pokud je to váš případ, pak dejte od knihy ruce pryč, protože jsou to vyhozené peníze (postačí vám anglická wikipedie). Skutečný průser je to však z akademického hlediska. V první řadě je to metodologie té práce (na začátku jsou 2 stránky, kde autoři řeší problém, jak to celé vymezit – jejich řešení mi však přišlo dost zmatečné a v realizaci odfláknuté) a pak i samotná struktura knihy, která je absolutně nepraktická, je jako labyrint a nutí čtenáře neustále listovat tam a zpět. Myslím, že i laik časem pozná, že většina z hesel byla "napsána" metodou Ctrl C+V (tj. přepsaných hesel z nějaké internetové databáze), a člověk se pak musí ptát, kdo to pustil do tisku?

(SPOILER) (SPOILERY) Kniha má dobré tempo, spád a čte se jak o závod. Přibližně první polovina je příprava na konfrontaci (vykreslení postav, řešení záhady, setkání s posledním přeživším), druhá pak ona konfrontace, kdy se tři postavy pokusí utkat s tajemným přízrakem, jež pronásleduje ty, co se mu podívají do tváře. Vše se samozřejmě pokazí a postavy musí bojovat o holý život. Potud je to klasický Karika, kamenem úrazu je však finále.

Autor totiž neposkytuje uspokojivou nebo překvapivou pointu (kvůli které to všichni čteme), ale utíká se k filosoficko-mysticko-kvantovému rozumování o „díře v matrixu“, kterou ta bytost pronikla do naší reality. Dobrý mi přišel pouze pokus ji zlikvidovat pomocí mentální magie, kdy se hrdina snaží negovat ve své imaginaci její existenci (to ještě celé po telefonu). Nemám moc rád exkurzy do moderní fyziky, kterými se vše vysvětlí /což mi vadilo už v Trhlině, ale ta měla alespoň zajímavou a konkrétní pointu/. Ještě větší problém mi dělaly výlety do dějin západní filosofie (autor obor studoval), které jsou tak trochu zradou na čtenáře a také na postavy. Docela by mě zajímalo, kde získal účetní tak dobrý přehled? Nemluvě o ostatních, kteří studovali asi po nocích na netu (o Nině se dozvíme pouze to, že jí v dětství roztrhali spolužáci ve škole „vědecké časopisy“). Karika zde samozřejmě mluví skrze postavy a využívá je jako plátno pro projekci vlastních morálních konceptů a jejich narušování. Bohužel s nimi tak trochu žongluje podle potřeby, východiskem mu však je dosti svérázně pojatá postmoderna + psychologizace. V jeho pojetí je člověk takové zvířátko. Žije si svůj průměrný život, je pod vlivem svého okolí, které jej z podstatné části formuje a drží na řetězu, pak se dostane do divoké přírody, něco se pokazí, komfort civilizace je ten tam a na povrch vyskakuje vraždící bestie. Hrdina – upjatý účetní – pak ve finále dokonce popisuje jakousi formu extatického mystického vytržení (nemluvě o odkazech na Platóna, Plotína a Pythagora), který zažívá před smrtí poté, co zavraždil rodinu s dítětem.

Dvě (a půl) hvězdičky ponechávám za řemeslo a tempo.

7 12.09.2021