Seraphine313 komentáře u knih

Bohužel od Stínu krkavce pořád čekám, kdy Anthony Ryan napíše své další velké dílo. A pořád nepřichází. Draconis Memoria byl kolosální omyl, Vyvrhel je... tak někde napůl.

Nejdřív klady - kniha je čtivá. Extrémně. Není to žádné těžké čtení s rozmanitým jazykem, dá se v pohodě přelouskat za týden a ani se nebudete snažit. Prostředí je poměrně známé, autor se vůbec nenamáhal zakrýt, že se pohybujeme někde ve dvanáctém století v Anglii, na severu jsou Vikingové, my si částečně hrajeme na Robina Hooda a právě tu kolem probíhají náboženské války. Na jednu stranu je to věc, která bude spoustu čtenářů štvát - přeci jen to vypovídá o velké lenosti autora, kterému se nechtělo vymýšlet další svět, na druhou stranu je ale porozumění tomuto světu jednodušší a spousta věcí v něm - brnění, obchod, měny, věci běžného života - jsou staré známé věci z našeho světa. A v nich, v jejich popisu a použití Anthony Ryan vyniká.

Hlavní postava - Alwyn, později Alwyn Písař - trpí. Ne ani tak dějem samotným, jako spíš "syndromem dokonalého nadprůměrně inteligentního člověka". Zkráceně, kdo četl Husitskou trilogii od Sapkowského, tak má zhruba představu. Hlavní hrdina je totiž chytřejší, vnímavější, prohnanější než všichni okolo, z každé situace dokáže vyklouznout (i když dost často je to díky neuvěřitelné dávce štěstí, což hlavně ke konci knihy... ta jedna konkrétní scéna v lese... bude trochu až moc. Samozřejmě je chytřejší a inteligentnější než všichni ostatní bez jakéhokoliv vzdělání, prostě jen svým selským, tedy spíš zbojnickým rozumem. Tenhle aspekt knihu malinko shazuje. Nedočkáme se tu žádného politikaření, pletichy jsou jednoduché a snadno prokouknutelné, Anthony Ryan se opravdu nepouští do kdovíjak složitých situací. Naopak, v rámci zachování výhody pro hlavního hrdinu jsou ostatní postavy poměrně jednoduché, statické a do Alwynova života jen přicházejí a odcházejí podle toho, jak se mu to hodí. Ryan je totiž mistrem něčeho úplně jiného - to, co je na knize nejpřitažlivější, je systém kladení faktů, gradace děje a umné skrývání pravdy. Ryan dlouhou dobu píše o něčem úplně jiném a tváří se, že to je důležité a pak na čtenáře vylije pravdu, která v několika případech sice čtenáři dojde už dávno, ve většině ale opravdu překvapí.

Co mě osobně na knize opravdu scházelo, byl nějaký prvek fantasy. Ano, vím, prvek fantasy tam je. Jenže ten opravdu nestačí, je ho ukrutně málo. Takhle jsem dostal knihu, která se z 99 % tváří jako historický román, ještě ne ani příliš dobrý, z 1 % jako fantasy. A to je nepoměr, který se mi nelíbí. Nevím, jestli to je autorův plán nebo jen zase zkouší něco nového (osobně myslím, že to druhé), ale vypadá to, jako by si neuměl vybrat. Protože jestli napsal historický román, tak je to hodně špatný román, který, jen obšlehl už známý svět a historické události, a to to ještě neskrýval tak dobře jako třeba G. R. R. Martin. Jestli napsal fantasy, je to pouze špatné, protože fantasy zde bylo opravdu jen co by se za nehet vešlo. Kdyby se zaměřil na jeden nebo druhý žánr, kniha by byla mnohem lepší.

03.11.2024

Chápu, proč chtěli autoři tuto knihu napsat, ale absolutně se netrefili názvem. Ze 160 stran knihy je 130 historie Karlovy univerzity, 20 stran dění během druhé světové války a cca 10 o samotné události a pátrání po insigniích. Obsahově méně přínosné, než článek Miroslava Kučery v Přísně tajné! už z roku 1999.

09.06.2024

Ano, jako jednorázovka to funguje skvěle, neméně zajímavá kromě příběhu je i předmluva Jodorowského. Co mě opravdu děsí, je cena českého vydání, která je srovnatelná s pětinásobně dlouhým komiksem.

4 18.05.2019

Pro mě nejlepší věc, která zatím v rámci Modré Crwe (a že ji vnímám jako takové béčko MDEKu) vyšla. Dorison konečně vzal do ruky látku, ve které přilnul ke všem postavám. Je vidět, že osobnostní dramata mu jdou mnohem víc, než obří konspirace - Třetí zákon byl čisté utrpení a konec Dlouhého Johna Silvera... řekněme, že jsem čekal víc. Hrobař ale obecně nemá chybu a myslím si, že jako jedna kniha si zasloužil v MDEKu vyjít. Malba je skvělá, i když - kupříkladu ženy (až teda na Lin) vypadají všechny stejně.

5 18.05.2019

Po komentářích jsem čekal vtipnou, průměrnou zábavu, která se nebere vážně...dostal jsem naprosto podprůměrnou, podivnou, místy nereálnou (žabí Thor, Thanose překoná pididráček s pidiohněm, Fin Fang Foom je něco, čemu se Marvel měl obloukem vyhnout, hledání Kamenů...a nakonec polovinu z nich vyhrabou náhodou ze země?) přiblblou dětinskou patlanici. Nápad byl dobrý, ale provedení postrádalo jakoukoliv hlubší myšlenku či vtip. Nevadilo by ani, že to je zvláštní, vadí, že to není příběhově dobře zpracované. V NHM vyšly mnohem lepší díly.

1 18.05.2019

Fantasy. Od polského autora. Čtyřdílné. A má tu hodnocení 91 %. Nemohl jsem šlápnout vedle. A nemohl jsem se víc mýlit.

Osobně chápu, že i Sapkowski ve svém legendárním Zaklínači chvílemi sklouzává k béčku. But, man... ten svět je tak obrovský a tak propojený a promyšlený. Každá postava má svou motivaci, má svůj charakter, chová se tak, jak má. Dokážete se s ní spojit. I ta nejméně sympatická postava se chová logicky, i ta nejsympatičtější postava má své lidské chyby.

Opravdu nevím, kde se tu vzalo 90 %. První polovina knihy je vyloženě hledání autorského světa, rukopisu, postavy. Vuko je nemastný, neslaný. Jeho chorvatské průpovídky zní trapně až běda. A pak najednou ha, potká lidi. Až po nějakých stopadesáti stranách si uvědomíte, že autor v podstatě okopíroval mimozemšťany z Avatara. I když se celou dobu snaží tvářit, že to jsou lidi. A koně. A havrani. Všechno je jiné, ale autor to pojmenovává stejně. Ani náznakem se nedozvíme, co jsou zač třeba zvířata. Vuko sice zná šest místních jazyků, ale člověče, neřekne z nich aniprt. A Vuko jako postava je čím dál tím méně sympatická. Nejenom, že si k němu čtenář ani nemůže vybudovat vztah - Vuko je totiž celou dobu jaksi neutrální. Jeho průpovídky nejsou vtipné, i když tak mají vyznít - často jsou naopak do dialogů namontovány poměrně násilně, aby Vuko nevypadal úplně bezpohlavně. A pak ke konci knihy přijdou nějaká zvláštní sexuální probuzení, která od postavy odradí ještě víc, a hromada trapného sarkasmu, který ani není sarkasmus, jen brblání.

A pak je zde najednou dějová linka následovníka trůnu, která, tybláho, je na třech stranách zajímavější než stopadesát stran Vuka předtím. Fakt netuším, proč Grzedowicz nenapsal fantasy čistě o tohimonovi. Beze srandy - tahle indicko-turecká část se čte skvěle. Narozdíl od rádoby středověké dějové linky, která je v lepším případě nezajímavá, v tom horším trapná. Stačí se podívat na úvodní mapu a pousmát se nad autorovou snahou mít všechno děsivě tajemné a děsivě děsivé. Není to děsivé, poslední, kdo takhle uspěl, byl možná Jules Verne.

Z knihy i autora mám dojem, že v okamžiku, kdy jemu bylo jasné, že se svým původním tématem se nikam moc nedostane, začal psát druhou dějovou linku s Tahaldinem. Jenže namísto toho, aby seškrtal nudné Vukovo putování na minimum (a nejenom to, redakční práce by bylo potřeba na knize odvést o dost víc), tak ho tam nechal, protože přeci o tomto chtěl knihu.

Kniha má svým světem spadat prý někam do 14. století. Ani omylem, možná tak do 8.-9. Závěr je sepsaný dost narychlo a je to halucinogenní jízda, kterou nikomu nepřeji číst. Jako by se autorovi blížila uzávěrka a rychle potřeboval useknout děj a psát další díl. Zklamání. Jak popisem, tak dějem... četl jsem vůbec stejnou knihu jako ostatní? Nemám nejmenší chuť se pouštět do dalších dílů. Rozdíl mezi hodnocením téhle podprůměrnosti a trpkou skutečností překonal i ten u přemrštěně vyhypovaného Metra.

Co je ale v podstatě největší šlápnutí vedle - to je střídání ich- a er-formy, když autor popisuje děj a myšlenky týkající se hlavního hrdiny. Nejenom, že k tomu není jediný důvod, je to rušivé a nemístné. Myšlenkové pochody se dají popsat jednoduše v jedné formě, není potřeba ozvláštňovat příběh tímto střídáním, které nadělá víc škody než užitku.

Tam, kde má Sapkowski 30 různých příšer popsaných od hlavy k patě s jejich vlastnostmi, výskytem, možnostmi zabití/zahnání atd., tam Grzedowicz napíše něco ve smyslu "vypadá trochu jako kůň s pruhy, tak se budu tvářit, že je to kůň s pruhy" nebo "byla to obří slintající chlupatá koule". Tam, kde Sapkowski má vymyšlený celý jazyk (nebo se aspoň tak tváří), má Grzedowicz zkratku "mluvil amitrajsky" nebo "Vuko uměl šest místních jazyků, ale tady se moc nechytal". Odhalování střípků světa je v pořádku - ale čtenář musí o tom světě něco vědět a nepátrat ve tmě. Autor taky musí být schopný svět popsat a netvářit se, že čtenář ví to, co on. Ale přiznejme si, Grzedowicz není první ani poslední.

Ps.: Zaklínače jsem četl čtyřikrát. Pokaždé byl ještě o malinko lepší než předtím. Ale nejlepší fantasy knihy to nejsou. Porovnání s Grzedowiczem vyplynulo čistě z národnosti autora.

4 21.02.2019