siffredi komentáře u knih
Knihu Měj mě rád/a jsem vzal do ruky s velkým zájmem. Těšil jsem se totiž na příjemnou procházku dvacátým stoletím a prvními dvěma desetiletími století následujícího. Zpočátku jsem při četbě ještě dokázal udržet pozornost, ale zhruba v polovině knihy jsem se již musel koncentrovat, vzpomínat a rovnat si v hlavě události a osudové milníky hlavních hrdinů. Na konci knihy jsem se však již ocital v lese a potřeboval bych k ruce rodokmen rozvětveného rodu. Stejně jako autorka předešlého komentáře musím konstatovat, že jsem knihu dočetl jen proto, abych se dozvěděl závěr.
Na knihu jsem se asi těšil až moc. Po prvotním zakousnutí do děje mě však elán rychle opouštěl, dokonce v některých částech mě přepadala myšlenka, zda ještě číst. Snadno předvídatelný děj s nepříliš komplikovanou zápletkou ve mně neprobudil žádné emoce a závěr se mi zdál oproti rozvláčnému ději předešlých stran značně uspěchaný. Vložení kapitol o ozdravovně působilo zprvu zmatečně, teprve až čtenář pochopil, se s tímto úskokem vyrovnal. Protože jsem dosud nečetl žádnou autorčinu knihu, byla pro má "prvotina" jistým zklamáním. Podívám se ale i na jiné spisovatelčiny knihy, abych zjistil, zda mi nesedla pouze tato jediná.
Knihu Michaely Košťálové "Ze zákulisí života královny Alžběty II." jsem si po dlouhém váhání zakoupil krátce před letošními Vánocemi v Levných knihách a nechal jsem si ji nadělit pod stromeček. Motivací k tomuto činu byl pro mě fakt, že se sám jakožto historik královskými rody 19. a 20. století a jejich popularizací pro českou veřejnost zabývám (viz knihy Ženy s korunou, Život s korunou a V lesku koruny). Kniha Michaely Košťálové však ve mně zanechala hořkou pachuť. Ve stavu, v jakém je kniha českým čtenářům předkládaná, neměla nikdy vyjít. Kromě toho, že autorka nevykazuje základní znalost zahraničních i česky psaných pramenů a odkazuje se prameny bulvárního charakteru, přejímá množství faktografických chyb, které v textu vydává za věrohodné. Jinak by totiž nebylo možné, aby britského krále Jiřího V., o němž je známo, že v životě přečetl jedinou knihu, vydávala za vzdělance a ctitele vysoké literatury, nikdy by neprohlásila, že pozdější král Eduard VIII. nebyl v době, kdy byl následníkem trůnu britským patriotem, netvrdila by, že otcem Alžběty II. byl Jiří, vévoda z Kentu, že byl princ Filip v roce 1942 sirotkem, že současně s králem Jiřím VI. zemřela i jeho matka, že se korunovace Alžběty II. odehrála poměrně záhy, protože si to přála její babička a jiné snůšky a nesmysly. Kniha nevybočila z produkce nakladatelství Petrklíč a směle ji lze označit za odpad.