skryvacka komentáře u knih

bezva knížka, příběh mě dostal... o autismu v této formě autorka věděla hodně a příběh byl velmi, velmi dobře zpracován... ale od této spisovatelky se dá číst úplně všechno... asi nejvíc mě ale "vzala" Vypravěčka...

2 19.04.2017

absolutní špička!!! tahle kniha by se měla číst povinně... strašně silný příběh, který ukazuje, jak strašně rychle se může člověk vlivem okolností změnit na zrůdu, nebo naopak docela dobře situovaný dokáže nakonec přežít takřka nemožné... od této autorky jsem četla ještě titul: Nejsem jako vy - a je to také strašně úžasné čtení... je to sice zcela jiné téma - autistický mladík, který se přimotá do vraždy, ale vyprávění je též velmi, velmi fundované a silné... je to Paní Spisovatelka!!!

5 19.04.2017

moc pěkné vyprávění... přezdívky mi nevadily... co je velmi přínosné na příběhu - ukazuje, že nebylo v minulém režimu vůbec nic "růžové" a jednoduché, jak se mnozí lidé dnes snaží vykládat... jako by ztratili paměť... dokonce i nemožnost sehnat i tehdy kolej při vysokoškolském studiu a později vlastně jakékoliv bydlení - snad kromě Mostecka a Ostravska, kde se začaly budovat paneláky ve velkém... jsem ještě o 20 let mladší, než autorka, ale protože jsem žila ve Středočeském kraji, kolej jasně ne, a vlastní bydlení později - to už vůbec ne!!! dokonce ani zaměstnání aspoň v trochu příbuzném oboru jsem nesehnala a tak jsem 2 roky učila na ZŠ (celkem proti své vůli)... o 20 let později - již v novém režimu - dcera mohla na kolej zapomenout po celou dobu studia, ačkoliv to už jsme žili daleko přes 100 km od Prahy a ještě ne na žádném přímém tahu, takže možnost dojíždění absolutně nebyla... pravda, už bylo normální pronajímat si třeba v pěti nějaký byt - ale také to není ideální... vlastní bydlení je zase nedostupné většinou finančně... knížka se mi moc líbila, ale pravda, není pro čtenářky, které preferují jednoduchost a plynulost četby, která u některých současných autorek směřuje téměř k červené knihovně po novu... navíc, kdo v té době nežil - nechápe a zdá se mu to téměř nemožné...

19.04.2017

asi se opakuji... opět strašně nereálný příběh... Adriena je rodiči téměř vyobcována, protože nesplní jejich přání být lékařkou a pak s ní téměř nemluví... ale zato je okamžitě na první dobrou přijata na herectví a samozřejmě se studiem nemá problém... ani s angažmá... sen mnohých dívek je zde jakoby převeden do negativní polohy, ale ne kvůli obtížnosti herecké profese, která má v reálu vysokou prestiž, jenže zde je to prohřešek proti přání rodičů!!! strašně naivní - a opět značně černobílé... vůbec ty vztahy (myslím tím rodinné, partnerské, rodičovské ap.) - téměř ve všech knížkách autorky jsou takové prapodivně neskutečné... protože knížky nakupuji pro naši malou městskou knihovnu, snažím se většinu přečíst, proto i tuto, plus několik dalších od této autorky... ale jak píši už u jiné - přeskakuji, protože mě ta povrchnost strašně vadí... přitom vždy nadějně nastíněný příběh, který se ale vlastně nekoná...

opět hodně nereálné a povrchní... začátek je nadějný, ale potom??? autorka umí psát čtivě, ale své postavy uvádí do nějakého nereálného světa... problémy přechází zcela povrchně, postavy jsou strašně černobílé... jako když pro ni existuje jen dělení na: zlý-hodný... a přitom se mi některá její jiná starší knížka docela líbila...

strašně povrchní... o životě to není ani trochu a tím i vlastně nezajímavé... neměla jsem trpělivost číst vše, tak jsem za dvě hodinky byla s knihou hotová...tahle kniha je tak nějak zbytečná... i když je napsaná čtivě, nic neřeší... hlavní hrdinka má vše na "zlatém" tácu, vlastně se nemusí o nic starat - ani o peníze, ani o děti, ani o kariéru - sice studuje a dostuduje - ale jen tak mimochodem, má dvojčata - jen tak mimochodem, okamžitě překládá - jen tak mimochodem, peníze i bydlení od rodičů - jen tak mimochodem... nevím, v jakých podmínkách žije autorka, ale ty z knihy jsou pro většinu žen naprosto nereálné... naivní, naivní, naivní... vlastně červená knihovna po novu... protože ten konec - to je spíš úlet... zase dvojčata??? a nečekaně??? copak je pořád nepoučená, že také existuje antikoncepce??? a to ani nehodnotím její vztahy...

tahle knížka je ale pro dospělé, i když ji mohou číst děti... měla by tedy patřit do skupiny:
Literatura česká - Romány

červená knihovna naražená do současnosti... nedokázala jsem ji přečíst úplně podrobně... někde od stránky 82 jsem už četla jen letem světem... dostalo mě třeba toto: nejdřív to šílené týrání - ovšem mladičká hrdinka ( tehdy 14letá - přeskočila elegantně asi 10 let ) - a jak jinak, než naprosto úspěšným studiem včetně VŠ... dva jazyky na úrovni tak, že se překlady živí už od střední školy... co mě ale dostalo - nabídka nakladatelky - že má napsat 4 knížky ročně ( a celou ságu, takže několik let po sobě - od 12. století o španělských královnách , případně jiných šlechtičnách - postupně do současnosti ) - nabízí jí ROVNOU HONORÁŘ!!! těm překladům ještě věřím, ale nabídce předem na honorář, když ještě ani neví, jestli to bude umět napsat - tak to ani omylem!!! vysvětlení - že když umí překládat, tak bude umět psát - neberu!!! leda, že překládala podobné slátaniny, které má teď sama psát... navíc naprosto vražedný termín, jedna kniha za čtvrt roku - to snad ani nemůže myslet vážně... jedině zase nějaká červená knihovna, kde se budou jen měnit jména hlavních hrdinů a jinak dějově si to bude podobné... do toho státnice - jak jinak než na červený diplom... pak ona NEUVĚŘITELNÁ rodina Králova, která je taky samý diplom, nikde žádná chybička, vše naprosto ideální, všichni studovali též na červené diplomy... pak nástup jako středoškolská pedagožka... tam mě dostalo, když ji po necelých dvou letech učení oslovují (při domnělém ), (ale i trochu nedomnělém) průšvihu se studentem Robertem, titulem paní doktorka - na to se snad musí studovat ještě dál, a určitě to nejde bez předchozí praxe... ještě jsem skousla tu profesorku, ono se na středních školách toto oslovení pedagogů používá, i když profesory vlastně jmenuje prezident ( tuším)... když jsem si představila, co času tráví ve škole, překlady, psaním oněch románů - což ji mimochodem velmi slušně živí - viz. nákupy některých drahých a exkluzivních nápojů a poživatin, denní převážení pejska k oněm Královým - kde i jejich vlastní pes je naprosto ideální - ne, to by musel mít den asi 100 hodin... asi se knížka bude líbit pro lehkost čtení a vysloveně oddech, ale strašně černobílá... když něco špatně, tak opravdu strašně moc a když něco dobře - tak ideálně... už nikdy si nic od této autorky nepřečtu, i když její některé další tituly slibují i něco víc... ale bojím se, že budu zklamaná... je to fakt šíleně povrchní...

Severočeská autorka vydává tuto svou třetí knížku – novelu – jako výraz toho, co ji trápí, nad čím se stále zamýšlí i hledá řešení. Tématem je dojemný příběh psaný z pohledu devítileté dívky z období, když ona a její mladší sestra ztratí maminku. Přestože novela zachycuje to nejsmutnější, co se malému dítěti může stát, ukazuje i snahu děvčátka bojovat, po svém se vyrovnat s těžkou ztrátou i s úskalími, která jí chystá život, snahu o smíření, vyrovnání a nacházení nových, nejprve drobných radostí. Ukazuje, jak je důležité mít dobré rodinné i přátelské zázemí, jak je v životě každého z nás důležitá láska.

15.11.2013

Jarmila Křížová: Píši Ti s láskou
Ing. arch. Martin Říha
Paní Jarmila Křížová je bojovnice, angažující se za zachování územních ekologických limitů těžby v Severočeské hnědouhelné pánvi, a při těchto aktivitách jsme se také seznámili. Pozval jsem ji na besedu STUŽ v Domě VTS na Novotného lávce, aby nám povyprávěla o strastech a starostech lidí, žijících v Horním Jiřetíně v Černicích a v Litvínově, ohrožených těžbou povrchového velkolomu Čs. armády v případě prolomení nepřekročitelných hranic těžby, stanovených usnesením vlády ČR č. 444/1991. Ukázalo se, že paní Křížová není jen dobrá vyprávěčka, což by mohlo souviset s jejím dlouholetým působením jako knihovnice, ale že je i spisovatelka. Pozvala nás tehdy na jaře na podzimní křest její další knihy – Píši Ti s láskou.
Forma i obsah té knihy jsou jen zdánlivě triviální – vybrané úryvky z milostné korespondence dvou mladých lidí z let 1916 – 1924, pospojované autorčiným doplňujícím textem do souvislého vyprávění. Jenže pro dnešního čtenáře, pokud je jen trochu vnímavý a znalý kulturně-historických i politických a sociálních kontextů, má ta knížka ještě několik vrstev, které stojí za zaznamenání.
Především je to příběh o lásce, měnící se v průběhu osmileté známosti z bláznivé zamilovanosti postupně do věcnějšího a odpovědného vztahu nejen k sobě navzájem, ale i k rodičům, příbuzným a známým. O vztahu, který vydržel dnes neuvěřitelnou dobu studií a vojny u muže a skončil skutečně sňatkem, založením rodiny a celoživotním soužitím. ´To je dnes, kdy známosti jsou krátké, sňatky často spíše jako happeningy, které je třeba si užít, ale jsou považovány za nezávazné, často nevydrží ani do zletilosti dětí a mnozí rodiče žijí jako „single“ tvrdíce, že úřední sňatek je zbytečný, věc takřka nevídaná.
Je to také příběh dvou mladých lidí, kteří ve svém věku píší nádherným, dnes sice trochu starosvětsky znějícím jazykem, ale dokládajícím mimoděk i kvalitu tehdejšího školství a výchovy v rodině, a to i u chudých lidí. Přestože první dva roky známosti se odehrávají za I. světové války a nad mládencem visí Damoklův meč možného odvodu na vojnu, přestože je z řádků korespondence bída, způsobená válkou zjevná, ti mladí si neodpírají četné návštěvy divadla, četbu, sledují kulturní dění a je to znát na jejich kultivovanosti vztahů k sobě navzájem i v úctě k rodičům. Jejich písemný projev ilustruje dobrou znalost českého jazyka, z knížky se ovšem dozvídáme, že její hrdinka, ač nemá ani střední školu, zvládla i němčinu a základy dalších jazyků, potřebných v obchodě. Ta vůle učit se je u obou obdivuhodná.
Kniha je i bezděčnou oslavou heterosexuálního vztahu, věrnosti, klasické rodiny ženy a muže, respektujících vzájemně své odlišnosti a předpoklady do života, ale i vůli spolupracovat, navzájem se podporovat, pomáhat si a diplomaticky se vyhýbat i pod vnějšími tlaky hádkám, konfliktům. Také to je třeba v dnešní době, vystavující na odiv spíše různé odlišné menšiny, ocenit jako přínos k nenásilné „prorodinné výchově“.
Z té korespondence se v pozadí dá vyčíst kontext převratné doby I. světové války, rozpadu Rakouska – Uherska a vzniku Československé republiky bez patosu a s náznaky, že vše nebylo vnímáno jen jako změna k lepšímu. Připomnělo mi to moji babičku z matčiny strany, která rozpadu Rakouska – Uherska do konce života litovala a vinila je ze ztráty velkého společného trhu, ztráty možnosti cestovat bez cestovního pasu od Fukova a Těšína na severu po Jadran na jihu, od rakouských Alp na západě po Halič na východě, přisuzovala vzniku ČSR, „tatíčkovi“ Masarykovi a Edvardu Benešovi i vyhrocení vztahů s Němci, Maďary a Rakušany a věřila, že bychom národní emancipace byli dosáhli po I. světové válce i uvnitř Habsburské říše, kdyby se nerozpadla na malé a slabé státy.
Z knihy bezděčně vykukuje i lokální patriotismus jejích hrdinů i autorky. Z řádků věnovaných Praze, Železnému Brodu i dalším přechodným místům působení jejích hrdinů je zřejmý jejich vztah k oněm městům, vesnicím i k jejich okolí, ke krajině a přírodě, k jejich občanským komunitám.
Autorka se spojovacími texty všem těmto kvalitám vybrané korespondence vyrovnala a prokázala, že přes všechny dnešní životní starosti umí nalézat prostou, neokázalou krásu hezkých vztahů mezi lidmi, že má hluboké kořeny v naší zemi, v naší kultuře. Ač by se z názvu knihy nebo z ilustračních obrázků hrdiny knížky, které vkládal do svých dopisů, mohlo zdát, že půjde o nějakou „Červenou knihovnu“, stojí za to se do textu začíst a zamyslet se nad dnešní dobou v tomto zrcadle. Mnozí budou překvapeni a mnozí možná mohou závidět bohatost duší nejen hrdinů knížky, ale i autorčiny empatie.
Při křtu knížky, zorganizovaném 17. října 2013 nakladatelstvím LIKA KLUB v literární kavárně na Václavském náměstí v Praze, jsem si knížku koupil a nelituji toho. Donutí čtenáře k přemýšlení, zda je tato dnešní hektická, konzumně orientovaná a přitom povrchní doba opravdu to, co chceme žít, zda tu nejsou trvalejší a pevnější hodnoty, které stojí za to ctít.
V Hradci Králové 23. října 2013

2 24.10.2013

u této knihy je špatně napsaný titul...knížka se správně jmenuje Naše patálie a lapálie...Z houpačky dětství na houpačku života je pouze podtitul...

18.03.2013

Tajná kniha a Panoptikum české - jedny z nejlepších českých knih, co jsem v poslední době četla...přesně vystihuje ten náš malý český rybníček...vůbec nechápu, proč vzbudila tolik nevole...i pan Viewegh ji odsoudil, ačkoliv sám ve svých knížkách pracuje s konkrétními lidmi - ač s ním jinak souhlasím a třeba Báječná léta s Klausem - skvělé...nyní začínám číst Mráz přichází z hradu...myslím, že ještě daleko drsnější, určitě se mi to bude líbit, i když je to vlastně děsivé...ta naše mafiánská chobotnice...odsouzením (těchto - asi hlavně Tajné knihy) Ireny Obermannové mě ale hluboce zklamal...nařizuje ji pravidla, kterými se sám neřídí...

Jako pohlazení na duši, si neustále předčítám z Vaší knížky, mám ji po ruce a dle nálady se směju s veselými zviřátky, nebo teskním s chudákem Jonáškem...Asi teď nemáte čas a náladu na pokračování?!?
Lída

1 05.05.2012

jůůůůů...čte se to moc hezky Teď před chvílí jsem si knížku vyzvedla a nedalo mi hned nenakouknout Jsem ještě jen u Rézy, ale je to prima čtení a to myslím naprosto upřímně…
Kasamira
J

05.05.2012

Tohle je moc pěkná kniha. Měli by ji prodávat ve všech knihkupectvích a možná i ve zverimexech. Je zábavná i poučná :-D
Miška

06.12.2011