solas komentáře u knih

(SPOILER) Petra Dvořáková je mimořádná vypravěčka. Svým úsporným jazykem dokáže vykreslit (vnitřní i vnější) světy svých postav natolik plasticky, že vám připadají jako vaši dávní známí, kterým rozumíte více, než onx samx sobě - a se kterými nemůžete necítit. Její postavy jsou velmi lidské: tápající, osamělé, bolavé, zároveň stále hledící vpřed s nadějí, a proto uvěřitelné.

Miluju autorčiny metafory i jemný humor ukrytý mezi řádky.

--

S bývalým knězem Jarkem (a jeho nesnadným rodinným pozadím, odporem nadále setrvávat v pozlacené přetvářce a hlavou i nitrem plnými existenciálních otázek) jsem souzněla od prvních stran. Ponejvíce se mnou rezonovaly jeho četné kritiky pokrytectví a mocenské nedosycenosti osob pracujících v církevním prostředí - ve své bublině osob pracujících na poli péče o duševní zdraví to velmi často vnímám obdobně. Stejně dokážu pochopit i Jarkovu obyčejnou touhu, být prostě sebou, nikoli sociální rolí, od které je stále něco očekáváno.

Když jsem po knize sahala, na základě anotace a vlastní čtenářské i lidské zkušenosti jsem se domnívala, že Jarkovi v průběhu času v hlavě začne spínat jeho dávná traumatická zkušenost se sexuálním zneužitím. Skutečnost, která k němu postupně přicházela namísto toho, pro mne byla opravdu nečekaným vývojem v ději - zároveň ale vlastně dávající hluboký smysl. Přesně takhle totiž v životě přichází ta nejzásadnější uvědomění (a to jak traumat, tak identit): zdánlivě zničehonic, na základě pár střípků, a najednou nechápeme, jak jsme mohlx celé ty roky nevidět. Neuvědomované tendence našeho životního směřování jsou, stejně jako psychické obrany, velmi mocné.

Závěr příběhu pro mne byl emočně nejsilnější -- a na celé knize nejpřesvědčivější, jakkoli zkratkovitě možná může působit na čtenářstvo nemající zkušenost bilancování smysluplnosti vlastního bytí ve světě. Ten náhlý dějový obrat a Jarkova až neuvěřitelně působící síla odrazit se ode dna se mnou hluboce zarezonoval.

Jak řikam furt: chovejme se k lidem laskavě. Všichni jsme rozbolavělé a hledající duše. Nikdy do podrobností neznáme ničí příběh.

(Pan doktor je sympaťák, dost jsem se v něm viděla.)

(Miluju letité pozadí i na vjemy bohatý popis Havlátovic zahrady!

(A uznale smekám před autorčinou obeznámeností s kutilskými technikáliemi, místy jsem se vůbec nechytala.)

---

" Já se musel zajímat o všechny, ale o mě nestál ve skutečnosti vůbec nikdo. Oni naříkali, jak se cítí sami a nepochopení, ale já nemohl říct nikomu, jak moc sám se cítím já " (str. 74).

" (...) dítě nemůže z podstaty věci nikdy zahlédnout dospělého člověka " (str. 174).

" Postupně mě začíná zaplavovat nevysvětlitelný pocit, že v noci se něco změnilo. Že lovec ve mně ušetřil to zvíře. Byl tím jediným, kdo je mohl ušetřit, a on to doopravdy udělal. A i když nikdo jiný by se mnou soucit neměl, já jediný ho sám se sebou měl. A v tom okamžiku pochopím, že to je to nejvíc, co může být. " (str. 183)

" Bůh zase sedí v zahradě, dívá se na mě a já na něj. " (str. 183-184)

" (...) doktor jediný mě celou tu dobu viděl. S tím vším, kým doopravdy jsem. " (str. 185)

--

" Though my soul may set in darkness, it will rise in perfect light; I have loved the stars too fondly to be fearful of the night " (Sarah Williams).

" Perhaps one did not want to be loved so much as to be understood " (George Orwell).

11 02.01.2023

(SPOILER) Knihu jsem začala - stylově, ne však záměrně - číst před dvěma týdny, v neděli odpoledne, a ještě téže noci jsem ji dočetla. A od té doby pořád nějak nevím.

Jde o mé první čtenářské střetnutí s autorkou.

Za její hlavní poselství vnímám nastínění toho, proč by všichni, opravdu všichni lidé, měli docházet na psychoterapii.

--

Na knize musím ocenit, jak - citlivě, s porozuměním všem zúčastněným stranám - pojednává o tématu zcela bytostném: o bolestech. A to jak o bolestech uzavřených v úzké rodině, tak (a to především) v duších těch, kdo do dané rodiny přísluší. Z osobních i profesních důvodů se zajímám o trauma a jeho neuropsychologické a sociální koreláty -- a v tomto jsem s knihou velmi "vajbila".

(Dokážeme (se) přes vlastní bolest vůbec vidět?)

(Lze některé typy bolesti vůbec slovy popsat?)

--

Teo mi od prvních okamžiků připadal jako mimořádně citlivé a inteligentní (zároveň ale i "prototypicky" vztahově traumatizované -- přičemž se vůbec nedomnívám, že korelace těchto charakteristik bývá náhodná) dítě. Velmi ráda jsem s ním prožívala jeho cestu plnou zaškobrtnutí a pádů od jakýchsi dětských Vánoc strávených s matkou až do dospělosti.

(Je vůbec možné být "jiným" dítětem - a v dospělosti nevykolejit, neztratit se sobě, respektive nezjistit, že vůbec netuším, kdo - pod vší tou bolestí - jsem? -- Nevím.)

S "matčiným" oddílem, života Maričina, jsem souzněla snad ještě o ždibec více, než se "synovým". Bolel.

Otcovy bolesti mi připadaly zmíněné vlastně jen tak na okraj, což mi přijde jako velká škoda. Též jich nemá málo. A nakonec možná není náhoda, že se ocitl v opravdu specifické partnerské konfiguraci - v roli jakéhosi zachránce, který by však možná sám potřeboval být zachráněn.

--

Zápletka s "rituálním" nedělním odpolednem mi přišla skvělá (stále dokola se vystavovat bolestné zkušenosti v traumatickém prostředí -- protože co dělat jiného?). Samotný závěr knihy ale za mne prostě nebyl uvěřitelný. Jakkoli bych Teovi a jeho otci přála happy-end, závěrečné shledání dvou bytostí natolik omlácených životem, že vlastně spíše nejsou, než jsou, mi nepřišlo reálné.

--

Nesmírně, opravdu nesmírně mi vadily průběžné proměny otcova jména (v okamžiku, kdy matka s Teem přibíhá k opuštěnému "chrámu", se to ukázalo být jako zcela zásadní významový "detail": je tedy Jindřich "vůdce", nebo manžel? A co se stalo s Lubošem?). Samozřejmě chápu, že se jednalo o autorský koneptualizační proces, nerozumím však tomu, kde bylo a co dělalo editorstvo.

--

"Otče náš, jenž jsi na nebesích, co tam pořád v tom nebi děláš, slez už konečně a buď tady se mnou dole." (str. 50)

"Co když je to celý naopak, co když jsou sny opravdový a to, o čem si myslim, že je opravdový, je ve skutečnosti sen? Co když se večer ve skutečnosti probouzím do dkutečnosti?" (str. 69 - 70)

"Připadám si jako nějaká larva v kokonu." (str. 111)

"Venku už je dávno tma, lampy na ulici zase nefungují, ale Marička kráčí rázně, protože jí na cestu svítí lucernička, která je schovaná uvnitř jejího těla. Vidí ji jen ona, jen a jen Marička a nikdo jiný." (str. 229)

"Je jí, jako by bez mapy bloudila po cizím městě, potřebovala by nějaký pevný bod, podle kterého by se mohla orientovat. Něco, čemu by mohla zase věřit." (str. 267)

5 27.02.2023