stary_hnidopich komentáře u knih

(SPOILER) Knihu jsem vzal do ruky, protože mám rád Šumavu a dějiny 20. století. Už expozice naznačila míru utrpení, které při čtení budu zažívat. Parta ajznboňáků jede autobusem z Volar přes vojenský újezd Dobrá Voda stavět železnici "tam nahoru" do hor. Všechno špatně. Ajznboňáci nestaví železnice, to je jako plést si řidiče a asfaltéry. Traťoví dělníci nejezdí autobusem, protože nová trať navazuje vždy na nějakou starší, která vede, světe div se, až na tu stavbu. Z Volar do Hartmanic je to několik hodin po okreskách naprosto nelogickou trasou, kudy žádný přímý autobus nikdy nejezdil. Jediná železnice široko daleko je trať z Klatov, která končila vytrhanými kolejemi v Železné Rudě. Za Hartmanicemi byla závora a ostnaté dráty, na Rovinu mohli jen vojáci, autobus ani náhodou. Rovina je náhorní planina, 1000 metrů nad mořem, nikam dál nahoru stavět železnici už se nedá, všechny cesty vedou z kopce, stejně jako náš příběh.
Kniha má prostinký děj, snad ten nejběžnější mezi horory. Skupina lidí se ocitne na opuštěném tajemném místě, kde se jim dějí hrozné věci a postupně umírají (podtyp 1A, odplata za hříchy minulosti). Říčka Křemelná má od pramene k ústí sotva 30 km, dvě hodiny cesty libovolným směrem vám stačí k dosažení civilizace. Naši hrdinové ovšem dostávají instruktáž a připravují se na celodenní pochody, jako by je měli vysadit v srdci Aljašky. Po předvedeném výkonu v terénu se ani nedivím. Jejich (nebo snad autorčin) orientační smysl se vzpírá popisu. Alibi tvořené útokem na psychiku tajemnými ději v okolí i substancemi, které jim kolují v krvi nestačí na zmatené poskakování po zcela náhodně volených místech v okolí Křemelné. U některých z nich to zřejmě souviselo už z výkony z dětství. Šestiletá holčička, vyrůstající ve Stodůlkách se takhle v podvečer vydala hledat svoji maminku. Hledala ji tam, co vždycky. V zahradě u školy, na Rovině, u Scherlova dvora. No všechna čest, to je asi 15 km hustým lesem a několik set metrů převýšení. Zřejmě slušnej turistickej oddíl. Mimochodem zahrada. Autorka je z neznámého důvodu přesvědčena, že okolí Křemelné kde v květnu běžně leží sníh a v červnu i září mrzne je něco jako zahrada Čech. Neustále narážíme na různé ovocné sady plné jabloní a ořešáků. Zoufalství ztracených hrdinů vrcholí rozhodnutím vydat se do Bavorska, načež vyrazí směrem na západ! V knize dojdou na místo, které je od jejich polohy směrem na východ, ve skutečnosti by se po několika usilovných hodinách pochodu do Bavor utopili ve vodní nádrži Nýrsko, hluboko ve vnitrozemí. Přehrada Nýrsko je totiž starobylá nádrž, kde Keltové topili děti, které propadaly ze zeměpisu.
Keltové jsou v knize všude. Tento starobylý národ, o kterém nevíme prakticky nic, může na Šumavě za úplně všechno. Protokoly z vědecké laboratoře, kterými je kniha protkána a stylem a jazykem působí jako nepovedené nástiny článků z časopisu Enigma, detailně rozebírají keltské zvyky a obyčeje. Ale nebojte, když dojdou vybájené keltské vycucánky, nastoupí starý dobrý Ivan Roubal, protože co by to bylo za strašidelné historky ze Šumavy bez hladových prasátek.
V závěru knihy, kdy už jsou všichni hezky mrtví a autorka takňák bilancuje, přijde závěrečný twist. Dívka, v roce 1939 nejvýše osmiletá, má v roce 1952, kdy byly Stodůlky srovnány se zemí, rovněž osmiletou dceru. Keltská plodivá síla? Ignis Sanctus?
Jak je vidět, shlédnutí Krále Šumavy a Asterixe s Obelixem na dobrou knihu nestačí. Ruce pryč od Šumavy!