sten komentáře u knih
Autor zpracovává v literatuře pravděpodobně nepříliš časté téma. Jde tak možná o jednu z mála knižních příležitostí si o událostech vedoucích k vypuknutí první světové války přečíst.
Knihu lze číst až téměř do svého konce jako román. Záměrně píši "téměř do konce", protože ve změti předkládaných faktů se čtenáři, který se o dané období historie nezajímá může stát, že se začne v jednotlivostech pomalu ztrácet. Nakonec je jednajících osob, zákulisních dohod, setkání a depeší už prostě příliš mnoho. Domnívám se také, že kniha ztrácí ve své druhé polovině i část své literární kvality. Ostudou je pak elektronické vydání (alespoň pro Kindle) plné technických chyb, které se nacházejí téměř na každé stránce.
Autor v knize odhaluje zajímavý a ne zcela zjevný fakt - rozpoutání první světové války nebylo vůli národů nebo mas, byť to zejména v Habsburské říši vřelo a vzájemné vztahy mezi evropskými zeměmi nebyly ideální, ale dílem jednotlivců, sledováním jejich vlastních cílů, náhod a souher. Jako už poněkolikáté se ukazuje, že hrstka osob ve špatnou dobu a na nevhodném místě dokáže uvést v chod historické změny, které ovlivňují a ničí životy miliónů. Situace v Evropě by zřejmě dospěla i tak k nějakému střetu, ale možná jí nemusela být tak ničivá válka.
Kniha odpověď na otázku položenou ve svém názvu dle mého názoru nedává (zvláště pokud si její celkové vyznění dáme do souvislosti se současnou ruskou invazí na Ukrajině).
Základní problém je zřejmě v tom, že se autor na krátkém prostoru zabývá příliš mnoha tématy – na vybraných situacích a osudech mapuje vývoj Ruska od konce samoděržaví a Kerenského vlády až po prezidentství Dimitrije Medvědeva. To sice může do jisté míry ilustrovat "zvláštnost" ruské povahy, ale pohled na Rusko to až příliš zplošťuje – na století trvající období historie tak významného státu nelze nahlížet a hodnotit jej interpretací několika málo historických událostí. O každém z období, kterého se kniha dotýká, navíc i u nás vyšla řada knih s mnohem detailnějšími, přesnějšími a objektivnějšími informacemi. Objektivní přístup je pak druhá slabina knihy - pan Milan Syruček je spisovatel a novinář, proto nemá znalosti historika a kniha tak především odráží jeho názor a osobní zkušenosti, které získal při pobytech v SSSR. Vlastní interpretace událostí se odráží zejména v kapitolách popisujících Perestrojku, období vlády Borise Jelcina a Vladimíra Putina.
Kniha je přesto celkem čtivá - proto pokud ji vnímáme jako oddychovou reportážní literaturu, pak je asi vše v pořádku, cenný střípek, který nám pomůže odhalit směr, kterým se Rusko bude v 21. století ubírat však není.
Knihu lze přečíst na jeden zátah a zpříjemnit si tak klidný víkendový den, kdy venku prší nebo má člověk prostě chuť se natáhnout a otevřít si dobrou knihu a studené pivo. Žena v kleci asi neposouvá detektivní žánr dále, ale přes laťku nadprůměrné severské detektivky se hravě přehoupne. Místy je příběh trošku přitažený za vlasy (uhádnutí kódu, Asadovy schopnosti) a závěr poněkud zbrklý, nicméně téma je podle mého názoru poměrně originální a ve světle podobných činů (tiskem proběhly, pokud si vzpomínám, nejméně dva podobné případy během posledních plet), které se staly, i velmi aktuální.
Kapitoly psané z pohledu oběti jsou místy opravdu děsivé, resp. děsivá je představa, kterou u čtenáře vyvolají, jestliže si dosadí sebe do podobné situace. Některá místa knihy mne překvapila svojí brutalitou – při čtení jsem si kladl otázku, jak daleko autor hodlá zajít. Zpětně tyto pasáže ale hodnotím jako poměrně přesný popis situace, ve které se oběť nacházela.
Pro mne nejzajímavějším prvkem je volba hlavních hrdinů - dvojice složená z protřelého komisaře a jeho arabského pomocníka je skvělý nápad - kontrast mezi oběma aktéry je samostatným tématem pomáhajícím nacházet a vykreslovat zcela nové situace (vaření kávy, modlitby, odkaz na bejrútské taxikáře).
Kniha popisuje zbytečné násilí a vyvraždění miliónů obyvatel na území východní Evropy nazývaného příznačně „Krvavé země“, a to v důsledku hladomorů, válečných operací, ale především kvůli brutálním a pomýleným rozhodnutím představitelů sovětských a nacistických režimů a obyčejných lidí, kteří se pod vnějším tlakem přestávají chovat jako lidé. Kromě samotných čísel na knize šokuje předurčenost (a zní pramenící beznaděj), která řídí lidské osudy. Lidé jsou bez důvodů a bez vlastního přičinění po tisících deportováni, likvidováni a mučeni, ženy znásilňovány a děti vybíjeny. Možnost obrany a útěku neexistuje. Bez ohledu na postavení, odvahu nebo věk jsou lidé poníženi a redukováni na nahé bezmocné bytosti, se kterými je možné beztrestně jakkoliv zacházet - v očích svých věznitelů jsou pouhými čísly a kvótami, které je nutné naplnit a úkoly, které musejí vyřešit. Tento aspekt knihy je důležitější než hrůzná čísla, protože se podobná situace může vždy opakovat znovu. Události, které popisuje kniha, jsou staré více než 70 let, ale podobné situace se ještě nedávno odehrávaly v Jugoslávii nedaleko našich hranic a dnes jsme svědky něčeho podobného v oblasti severní Afriky a Středního východu.
Pana Оrálka znám ze závodů, jak se říká "od vidění". Věděl jsem, že je to skvělý běžec, ale až do přečtení této ukázky (http://bit.ly/1wbfkZr) jsem nevěděl jak moc skvělý ve skutečnosti je...
Pěkné je, že se plánuje i e-kniha, alespoň podle informací zde http://www.mujdlouhybeh.cz/otazky-a-odpovedi/: 'Počítáte také s e-knihou? Do téhle chvíle bylo pro nás prioritou úspěšné zprodukování klasické knihy. Ke konci roku by měla být na světě i e-kniha'.
Škoda jen, že si na ni musíme počkat takovou dobu po papírovém vydání.
Zrnko pravdy jsem si původně koupil jen kvůli jménu polského autora a s důvěrou v nakladatelství Host. Kupodivu to vyšlo, kniha je po celou dobu napínavá a charaktery postav skvěle vystavěné. Nejlepší je nicméně popis východopolské Sandomierze, polských reálií a občasné narážky na fakta z polské současnosti, která ale domnívám se čtenáři, který jinak Polsko a jeho historii nezná asi mnoho neřeknou.
Zápletka je v druhé části knihy poněkud divoká, některé konstrukce zrychlující děj (alespoň pro mne) těžko uvěřitelné a zejména v závěru to vypadá, že se autor rozhodl opustit rovinu reality. Knize to ale myslím neubírá, s napětím se čte až do konce.
Také je jasné, kam se na podzim podívám – určitě to bude podzimní Halič - Sandomierz, Premysl, Lvov spojená s četbou knihy v sychravém počasí v originále.
Od knihy jsem očekával spíše rozbor Havlova prezidentství než úsměvné historky. V tomto ohledu jsem byl zklamán - nejzajímavější kapitolou pro mne zůstává přepis jeho Harvardského projevu. Kniha neposlouží ani jako vhled do Havlova myšlení nebo úvah před významnými rozhodnutími, na to jsou jednotlivé kapitoly příliš krátké a nesouvislé.
Celek tak zůstává jen malým střípkem v mozaice, který očima jednoho z nejbližších spolupracovníků ukazuje velikost pana Václava Havla a posiluje obecné povědomí o tom kolik toho pro naši zemi vykonal.
Na významnější dílo si ale musíme počkat.