tez80 komentáře u knih

Jako výbor povídek anglicky píšících autorů pro děti je publikace zajímavá. Úroveň povídek je různorodá. (Například A. Dalton, autorka série Na křídlech povídku prostě neumí.) Knihu prolistovala i má desetiletá dcera a některé povídky se jí moc líbily, některým nerozuměla, jiné zavrhla a nedočetla. Shodly jsme se, že ta od Nixe je nejlepší.

08.11.2019

Kromě posledního dílu jsem sérii přečetla. Sáhla jsem po tom jako po oddechové literatuře. Celé je to neuvěřitelná slátanina, dost špatně napsaná. K ničemu jinému než na vypláchnutí hlavy se to nehodí. Co mě děsí je, že jsem ji našla v knihovně v dětském oddělení. Pokud jsem si před lety říkala, že sága Stmívání není moc vhodná pro dvanáctileté holčičky (kvůli kterým jsem ji četla) - tak tato záležitost mě to donutila přehodnotit: ať klidně čtou holčičky Stmívání, ale toto NE! Považuji sérii z mnoha důvodů za nevhodnou minimálně do 15ti let.

Považuji napsání této knihy za důležitý počin. V době, kdy některé skupiny lidí v Evropě a USA i politici šíří panický strach z uprchlíků a muslimů a děti z toho, co říkají dospělí, mají v hlavě zmatek, je třeba číst takovýto příběh. Příběh o obyčejném klukovi, který měl tu smůlu, ze do jeho domova vtrhla válka. Příběh o tom, že když se hraje fotbal, není důležité, že je někdo muslim. Příběh o kamarádství a o tom, že je správné riskovat vše pro kamaráda a pro dobrou věc.

4 01.11.2019

Velmi čtivé a zajímavé pojednání. Ale asi ne pro nepoučeného. Četla jsem tuto knížečku v době, kdy jsem měla základní znalosti v z oblastí sémantiky, sémiotiky a teorie divadla - a moc mě to bavilo.

28.10.2019

Považuji knihu za skvělý počin v literatuře pro děti. Oceňuji hlavně práci s původními prameny. S příběhem a hrdinou jsem šla až do chvíle, kdy se Honza dostane do Terezína. Tam to pro mne přestalo fungovat, protože to pro mne není uvěřitelné. Desetiletá dcera tento problém neměla, ale v místě, kde se Honza do ghetta dostal a pak vyplynulo, že je tam už několik týdnů, byla zmatená. (Teprve později se dostala k Báře v Terezínském ghettu od Válkové a jednoznačně vyzdvihuje Transport na věčnost. Před rokem viděla představení DRDS: "A bolelo nebe" - zapůsobilo na ni, líbilo se jí, ale vadilo jí, že tomu moc nerozumí, i když jsme o tom hodně mluvily. Transport na věčnost vychází ze stejných pramenů, objevují se tam stejné postavy a jí četba této knihy velmi pomohla ten divácký zážitek takřka po roce zpracovat.)

1 25.10.2019

Četla jsem knihu asi ve druhé třídě, bavila mě, ale přišlo mi to divné (že ti kluci létají tím letadlem). Po letech jsem ji přečetla dětem a překvapilo mě, že je bavila. Nejvíc na ně asi zapůsobily škubánky s pracharandou - musela jsem pak jim pak strouhat na škubánky alespoň sušený jablka...

1 23.10.2019

S Nahým v trní jsme se potkala až kolem dvaceti a moc mě ty básně oslovily - dodnes si je ráda čtu. Myslím, že přesně odráží zmatek a nálady, které v sobě má dospívající. Pro dnešní děti jsou ale nesrozumitelné. Myslím, že to není tím, že uplynulo přes 30 let od napsání, ale spíš změnou literárního jazyka. Zkoušela jsme ty básně nabídnout svým žákům i svým vlastním dětem (10-15 let) - ti sečtělejší je chápali, ale stejně je nijak zvlášť je neoslovily. Pokud jde o srovnání s Tulikráskou níže - u mě je to opačně.

2 23.10.2019

Tyto pohádky jsem začínala číst dětem kolem dvou let, možná i dříve - všechny je milovaly. Nejvíce: Myška a šiška (ta je rytmická a plná refrénů), Jak medvěd vařil povidla, Rada strýčka hrocha (Jak dělá hroch? Buhaha) a Dvacet tisíc kopí proti ocásku. Doporučuji tuto knížku předčítat dětem už kolem 2 roku - úžasně rozvíjí vnímání jazyka a v každé je něco, co děti chytí (s nejmladším, když mu byly dva, jsem musela takřka denně na procházkách po lese vařit v děravém hrnci povidla ze šišek).

2 23.10.2019

Metodický materiál, který obsahuje hry, cvičení a aktivity, které rozvíjejí představivost a formulační schopnosti. Velmi dobře využitelné v hodinách Českého jazyka a literatury, ve výuce na Literárně dramatického oboru ZUŠ.

23.10.2019

Kniha obsahuje bezduché scénáře vhodné tak pro stupidní školkovou besídku. Ačkoliv autorky zmiňují inspiraci dramatickou výchovou, jejich práce jde zcela jiným směrem - ilustrativní gesta, malované kulisy, namodřená oční víčka holky modroké, zvířecí ouška, vypravěč, který nám vše co vidíme i řekne... to nemá nic společného s přirozenou dětskou hravostí a rozvojem představivosti a tvořivosti, o což v dramatické výchově jde. Jedná se o velký přešlap Portálu, který odbornou veřejností velmi hýbal v době, kdy publikace vyšla. Naštěstí od té doby vydal několik publikací, které se opravdu dramatickou výchovu nabízejí.

Zakomponování úryvků z autorových oblíbených knih je logickým vývojem příběhů o Rychlém Veverkovi - dosud se narážky objevovaly ve výtvarné složce, nyní jsou součástí textu (kterou lze ale klidně přeskakovat a "sjet" jen komiks - tak to děláme s tříletým synkem.) Mé starší děti s Rychlým Veverkou vlastně vyrůstají - první dva díly jsme kupovali cca před 6 lety - dneska je jim 10 a 12 a nad Tajemnou krabičkou si užívaly i to, že mají některé knihy přečtené. Ajvaz je nudil - nerozuměly tomu, ale i to je v pořádku. Až ho budou číst po letech, vzpomenou si, že už se s ním setkaly. Hodně jsme mluvili i o tom, že každý máme rád jiné pasáže z téže knihy...
Celého Rychlého Veverku vnímám jako "tátovsko-synovskou" záležitost a jak roste malý František, tak se mění jeho potřeby a potřeby toho, co mu jeho táta chce předat - a to vše je vpleteno do komiksu.

4 23.10.2019

Velmi špatná napodobenina W.I.T.C.H., které v té době frčely. Inspirace tžím komiksem pro dívky z toho přímo čišela. Prolétla jsem knihu, když vyšla a bylo z ní jasně patrné, že autorka testuje, zda by na té vlně něco nevydělala. Nechápala jsem tehdy, proč to má zapotřebí, když umí psát dobře a zajímavě a je populární. Pamatuji si, že vyšel ještě druhý díl, pak už jsem to nesladovala.

V komentářích všichni vzpomínají na zážitky s Ransomovými knihami z dětství, já jsem je objevila až se svými dětmi (když jim bylo kolem 6-7 let). Asi dva roky jsme pak četli dokolečka všechno o Vlaštovkách a Amazonkách, co se nám dostalo v knihovně do rukou.

6 08.10.2019

Dle mého mínění jsou Kouzelná dvířka jednou z nejlepších Mikulkových knih. Četla jsem ji s dětmi, když jim bylo mezi 4 a 6 lety - ohromě se bavily a toužily po panáčkovi Emilovi z lahvičky. Je to velmi vtipný, vypointovaný příběh v duchu dětské hravosti (nikoli absurdního humoru, jak je uvedeno výše). Onen větší zlý chlapec se jmenuje Termofór Rumpál a i když je dětem dnes dvakrát tolik, on a jeho bábinka jsou jim dodnes zdrojem zábavy. Škoda, že kniha znovu nevyšla.

1 08.10.2019