tez80 komentáře u knih
Přečteno asi desetkrát. Neustále dokolečka. Donesla jsem postupně asi pět různých "LuckyLuků" z knihovny - tento díl ale vzbuzuje u syna (4 a půl) neutuchající nadšení. Musíme si hrát na Daltnovy, musím si pamatovat, jak se který z bratrů jmenuje, stohy papírů jsou pokreslené kníratýma hlavonožcema s kloboukama a pistolema. A všechno to začalo animovaným filmem ze 70. let...
Povídky jsem četla na střední škole a nesmírně jsem se jimi bavila - dodnes mám v hlavě tu o malovodním komplexu a tu o tom, jak z babičky udělat motýla. Autor má svou poetiku do která asi nemusí sednout každému. Promítá se v ní to, že je výtvarník (a asi i to Brno - já byla na střední právě v Brně).
Přiznávám se, že jsem nebyla schopná přečíst Labyrint, dokud jsem nenarazila na jazykovou úpravu Tomáše Makovičky z roku 2013. Knihu jsem vlastně nečetla, ale studovala, abych našla způsob, jak Komenského přiblížit dnešním dětem. Fascinuje mě, jak je tento obraz společnosti stále aktuální. (Když měl Komenský z nepravostí a špatností v 17. století takový pocit, co by asi psal dnes?). A cesta co s tím, kterou nabízí Komenský je také geniální - navrátit se, odkud jsme vyšli, do domu svého srdce, tam se zavřít a rozhlédnout se. Zjistit, co je v mém srdci - kdo vlastně jsem, poznat sebe sama. Komenský, jakožto hluboce věřící člověk zde nalézá Boha a ten mu pomůže nejdříve zlepšit sebe samého a takto dobrý pak může opět vyjít ven a zlepšovat společnost svým vlastním dobrým chováním a příkladem. To je geniální psychoterapie, ne? Každý najdeme ve svém srdci něco trochu jiného, ale každý v něm můžeme najít pomoc (i když ji třeba nepojmenujeme "Bůh").
Po té, co šel v televizi v 90. letech seriál, jsem našla knížku v knihovně a hned jsem si jí půjčila a přečetla. Bylo mi asi tak 13 a moc na mě zapůsobila. Musela jsem na ni pořád myslet a tak jsem si ji zas po těch letech vypůjčila (a nebylo snadné ji sehnat) a přečetla. Je to skvělá kniha ve třinácti, i ve čtyřiceti.
Se Zahradou jsem vyrůstala. Se zahradou vyrůstaly moje děti. Milovaly kocoura, slony a jejich divadlo, velrybu... Milují všechny opuštěné zarostlé zahrady - co kdyby se v ní skrývalo něco zajímavého...
Když jsem před pár lety učila na ZUŠ Literárně dramatický obor, s nejmladší skupinou jsem si celý rok vystačila právě s touto knihou. Je nesmírně inspirující - ani na všechny nápady nedošlo. Hráli jsme honičku se zlým kocourem, kreslili komiksově růst velryby, pátrali po tom, jak se kocour dostal do zahrady a proč je zlý...
Čtu Hupa a Hopa čtyřletému synovi. Jde už asi o třetí pokus knihu přečíst. Vždy od ní asi po dvou-třech kapitolách utekl k něčemu jinému. Tentokrát vydržel. I když ze začátku chtěl přestat s tím, že jsou opičáci moc zlobiví (evidentně si z předchozích čtení pamatoval jejich rošťárny a necítil se dobře s vědomím podobností se svým vlastním zlobením).
Už nevím, z jakého popudu jsem si kdysi dávno tuto knihu koupila - od té doby se k ní stále vracím. Pokaždé mě osloví trochu jiná část (příběh, myšlenky...). Začala teď jsem kousky předčítat své jedenáctileté dceři. Máme z toho takový večerní rituál (bylo jí líto, že už jí před spaním nečtu, že musí jen sama - a trochu záviděla mladšímu bráškovi). S tou knihou se dá vyrůstat a dospívat, postupně pronikat do do toho, co je to být ženou.
K přečtení knihy jsem se dostala až během studia na VŠ na základě zmínky přednášející semináře o české literatuře 20. století. Od základky jsme měla zcela mylnou představu o čem to je. Pamatovala jsem si ukázku z čítanky - kde si Věra povídá s míči - a ta mi přišla tak blbá, že jsem si z povinně doporučené literatury vybrala něco jiného. V pětadvaceti jsem pak přečetla celý příběh a byla jsem ráda, že jsem ho v těch 12ti (nebo kolik mi bylo) nečetla - asi by mě to tehdy dost zmátlo a vyděsilo. Je hrozná škoda, že toto dílo zapadlo. Může za to špatný způsob nabídky (zvolená ukázka) a ve špatném věku (6. nebo 7. třída).
Dráčka John-Johna jsme dostali od tety, když bylo starším dětem kolem 4-5 let. Knížka na ně zapůsobila a četla jsem jim ji stále dokola. Bavily je i úkoly na konci knihy - dokola a opakovaně. Teď ji čtu znovu s nejmladším (4). Dosud býval rytířem, který draky zabíjel nebo se s nimi kamarádil. Teď musíme být táta drak, máma drak, a miminko drak...
Kniha je velmi inspirující k rozhovorům o jihoamerických zvířatech, přírodě, indiánech a o těch, kteří ničí pralesy.
Knihu jsme předčítala dětem asi ještě než šly do školy (nebo to starší už možná ve škole bylo) - velice je bavila - všechna podivná slova a jevy jsou vysvětleny. Ideální první setkání s řeckými mýty!
Z té knihy jsem byla před lety nadšená, když jsem jí objevila - vtipné a chytré příběhy. Všechno jsou to vlastně anekdoty, stojící na práci se slovem, formulací, znalostí literatury. Jsou stylově čisté a vtipné pro dítě i dospělého. Velmi se v nich odráží profese autorky (učitelka českého jazyka a literatury). Stále se ke knize vracím. Předčítala jsem ji dětem, pracovala jsem s některými příběhy v rámci výuky Literárně dramatického oboru ZUŠ (vznikla dvě krátká loutková představení).
Knížku jsem měla moc ráda jako dítě a mám dosud. Asi před 15ti lety jsem podle ní dělala program pro děti z druhých tříd o útěcích z domova. Velmi se na to hodila, ale zjistila jsem, že pro děti je už tahle kniha příliš zastaralá. Pak jsem ji asi před 6 lety předčítala svým dětem. Trochu je zaujala, ale nakonec jsme ji nedočetli. Ty reálie příběhu jsou opravdu současnosti moc vzdálené.
"Ipsíka" vřele doporučuji všem, kdo mají doma začínající čtenáře a kdo učí v prvních třídách. Po prvním přečtení jsme byla nadšena a měla hromady nápadů, jak s příběhem naložit. Strávila jsem s ním celý rok v ZUŠkovém přípravném ročníku Literárně dramatického oboru. Děti se postupně dozvídaly Ipsíkův příběh a v jeho rámci jsme si hráli s písmenky, básničkami, tématem lesa a školní třídy....
Poprvé jsem se s knihou setkala jako s rozhlasovou četbou na pokračování, v úžasné interpretaci Jany Frankové. Neslyšela jsem ji ale celou a také mě ten poslech dost drtil. (Hlavně některé části, jelikož jsem tehdy měla ani ne půlroční mimino. - Toto není četba pro kojící matku!) Později jsem si knihu celou přečetla. Je geniálně napsaná. Nemám vůbec pocit, že by byl jazyk těžký nebo krkolomný. Časové přeskakování mi nijak nenarušovalo orientaci v příběhu. Prostě se skládal jako střípky rozbité mozaiky (takových věcí jsem četla spousty už na střední škole, jsem na to zvyklá, baví mě to.)
Kniha mě velmi zaujala na první pohled, tedy ilustracemi. Příběh a hlavně jeho zpracování mě zklamalo. Styl, jakým Jana o svém dobrodružství vypráví nevtahuje do děje. Nevěřím jí. Nechápu, proč autorka zahazuje prostor, ve kterém si Jana zvyká v novém prostředí a osvojuje si dovednosti nutné k přežití - a tak dál. Působí to na mě jako převyprávění - výcuc z původního příběhu.
Desetiletá dcera byla rovněž nalákaná a zklamaná, závěrem pak zmatená.
Mě osobně závěr připadá hodně matoucí, zvláště když je to kniha pro děti. Já odlétajícího motýla vnímám tak, že Jana zemřela a nechápu jak je to možné takto udělat, aniž by na to byl čtenář (dětský čtenář!) připraven.
Kdysi jsem tuhle knížečku objevila v knihovně, roky nepůjčenou. Udělaly jsme podle ní s kolegyní program pro druhé třídy (v knihovně) - a kniha se začala půjčovat. Po letech jsem ji někde v antikvariátu ulovila za pětikorunu a čtyřletý syn ji miluje. Já již méně. Opravdu mě nebaví číst ji během jednoho dne pětkrát....
Jsem strašně zklamaná. Slibný začátek a pak čím dál větší plakát. Škoda. Ono se fakt nemusí všechno sdělit tak polopaticky a několikrát za sebou - děti nejsou blbé a dokáží vnímat o čem kniha je i bez toho, aby na to byly čím dál častěji upozorňovány. Problémem je konec. Není uvěřitelný.
Knihu jsem předčítala dětem, když mladší bylo 8 a půl, o prázdninách před 3. třídou. V září dcera knihu opět popadla a přečetla si ji sama. Trvalo jí to 3 měsíce a bylo mi jí až líto - já v jejím věku měla co dělat, abych přečetla Letadélko káně. Tímto počinem začala její vášeň pro čtení a množstvím přečtených knih a jejich tloušťkou je ve třídě za exota.
První díl mě velmi zklamal a nemám chuť pouštět se do dalších. Neustále jsem narážela na pocit, že tohle už jsem četla a když jsem v paměti pátrala kde, vystopovala jsem některou foglarovku. Pro mě je kniha prostě kompilátem, nikoli holdem Foglarovi. Štvalo mě to čím dál více a od půlky už jsem jen zběžně prolítla, co se děje dál. Pasáž o pátrání v knihovně je nesmysl (autor asi moc o systému evidence půjčování knih netuší a kdyby knihovnice poskytla někomu jen tak jména čtenářů by bylo porušení zákona). Vadí mi také, že není nijak uvedeno autorství použité písně - bývá dobrým zvykem uvádět nějakým způsobem autora nebo zdroj vypůjčené písně či básně.
Kniha je přínosná pro práci s malými dětmi, ale to, co autorka nazývá "dramatizací" dramatizací není. Jde zejména o vyprávění či čtení příběhu přerušované otázkami, počítáním a trochu i hrami inspirovanými motivy z vyprávění (např. honička). V další práci následují zejména výtvarné aktivity. Určitě doporučuji jako inspiraci pro tvořivé nakládání s pohádkou a pátrání v tématu příběhu spolu s dětmi. Pro dramatizaci a dramatickou výchovu je potřeba sáhnout po jiných publikacích.