Thekingofdisco komentáře u knih
S Malazem jsem se trápil až do půl 7. dílů, a pak jsem si řekl, že to začnu celé od začátku. A dobře jsem udělal. U již hodnocených dílů nechám i původní komentář, aby bylo vidět, jak se můj pohled na knihu změnil.
Měsíční zahrady jsou obecně považovány za "nejslabší" díl Malazu. I přes to z toho byla při druhém čtení absolutní topovka. Vše začalo zapadat, viděl jsme různé narážky na další děj, orientoval jsme se v postavách a termínech a rázem se z Malazu stala moje nejoblíbenější série. Při prvním čtení mi dost možná uškodilo i to, že jsem hledal náhradu za Píseň ledu a ohně a prostě mi nebylo po chuti, že Malaz není psán stejným stylem, jako Píseň. Tehdy jsem to bral jako něco špatného. Dnes jsem za to vděčný.
-------------------------------------------------------
Původní hodnocení: - ***
Knihou jsem se prokousal snad až na čtvrtý pokus. Problém byl v již tolikrát vzpomínaném hození do děje bez vysvětlení. Svět Malazu jsem si ale oblíbil. Někteří tvrdí, že Kniha padlých je lepší, než Píseň ledu a ohně. První kniha mě o tom ale nepřesvědčila.
O hvězdičku lepší, než Pistolník, ale pořád nevím... Temná věž je údajně Kingův magnum opus. Zatím ten pocit ale nemám. Problém může být v tom, že po fantasy eposech, kde je každá kniha přecpaná dějovými linkami X postav, mi zkrátka druhý díl v sérii, který se v podstatě odehrává jen na pláži, s občasnými výlety do New Yorku, přišel docela o ničem. V sérii však pokračuji dál a tak nějak doufám, že první dvě knihy sloužily jako takové představení hlavních aktérů.
Ano, děj docela dost kopíruje Tolkiena... ale já se bavil. Mám rád rozsáhlé popisy a detaily o fantasy světech, a obojího mi zde Jordan poskytl dostatek.
Fakt, že zde nejsou žádné černobílé postavy, jen jasní hrdinové a zloduši mi ani moc nevadil, protože se mi líbily osobnosti hlavních hrdinů, a během jediné knihy jsme se s nimi zžil víc, než s hrdiny Tolkiena během celé trilogie.
Prostě nevím... Spousta toho není vysvětleno a čtenář tak tápe. Tak nějak jsem pochopil, že po dočtení celé série je dobré se k Pistolníkovi vrátit.
Ač mě při prvním čtení nijak nezaujal, pokračuji v sérii dál, a snad jednou budu moci hodnocení zvýšit :)
Pro většinu lidí nejslabší díl, pro mě druhá nejlepší. Pravda, není akční, ani šokující, jako předchozí knihy ale nepochybně má své kouzlo.
Název knihu krásně vystihuje; po masakru v předchozí knize se zdá být Válka pěti králů dobojována a mrchožrouti se seběhli na krvácející Západozemí, aby si naplnili kapsy.
Konečně se podíváme do Dorne, (Arianne se stala okamžitou favoritkou), a do Bravosu, (Aryina dějová linka o tom, jak se přidává v podstatě ke kultu smrti je pro mě v současnosti jednou z nejlepších a nemůžu se dočkat, co Aryu čeká dál).
Spousta lidí považuje Briennino putování za zbytečné, protože ví, že jede špatným směrem, ale dle mého je záměrem jejich kapitol to, aby čtenář viděl, jak vypadá život mezi běžnými lidmi po válce, která proběhla v předchozích knihách.
Hodně se zaměříme i na Železné ostrovy a
Velkým šokem může být absence čtenářských miláčku, tedy Jona, Tyriona a Daenerys, mě však zamrzela pouze chybějící Dany.
Děj se prakticky nikam neposune, postavy často přešlapují na místě a někdy se může děj zdát rozvleklý a nikam nesměřující, ale to si jen G. R. R. Martin připravuje figurky na šachovnici, aby rozpoutal ještě větší masakr, než jaký jsme zažili v Bouři mečů.
Za Lady Stoneheart bych dal klidně i o hvězdičku navíc :D
Ve srovnání s ostatními díly série je pro mě tento díl nejslabší. Oproti většině čtenářů nemám rád Tyriona a Jona. A zrovna v tomto díle mi přišlo, že každá druhá kapitola patřila Tyrionovi. Ikdyž ale Skřeta, jako postavu, nemám rád, dění v Králově přístavišti mě po většinu času bavilo.
Do hry vstupují nové postavy, podíváme se na Železné ostrovy a za Zeď. Na scéně se objevuje jedna z mých favoritek, Melisandra. Konec však nasadí tempo a vy se musíte okamžite vrhnout na to nejlepší, co série nabízí, tedy třetí díl.
Autor se na soc. sítích pořád bije do hrudi, že Říše upíra, potažmo i Nikdynoc nejsou young adult, rozhodně to není pro děti, je to brutální atd. . To je pro mne největší problém. Ono to je na úrovni hodně průměrného YA a z každé věty jde cítit, že si Kristoff myslí, že když do každé druhé věty nacpe sprosté slovo, krev nebo násilí, bude z toho dospělá kniha. Takhle to bohužel nefunguje.
Celá Říše na mě působí, jako by si patnáctiletý goth pisálek řekl, že teď napíše tu nejvíc temnou knihu, jakou kdy kdo napsal. A přesně tak celá kniha vyznívá; je to hrozně nevyspělé, za každou cenu se snaží do knihy nacpat co nejvíce temných/kravých/horových prvků, až to působí absurdně.
"kůži měla studenou jako mělké hroby, a ruka, kterou mi zapletla do vlasů byla tvrdá jako náhrobní kameny. " Totální absurdita. Nutkavá potřeba v každém přirovnání použít něco temného. Na stejné stránce, kde je tato věta je o pár řádku dále "rytmus starý jako čas sám, hluboký jako hroby a teplý jako krev" o kousek dál máme "pleť bílá jako smrt, na bradě měla bledé skvrny vraždy" :D Jakmile vidím, že bude použito přirovnání, už se jen pousměju a vím, že příjde "... jako hrob/ krev/ hřích/ mrtvola/ smrt/ náhrobek/ vražda atd.
Postavy samotné jsou ploché, každý charakter je definován jedním, dvěma povahovými rysy, a to je celá osobnost dané postavy.
Další problém, který mám ale u každé knihy, kde tento nešvar autor použije, je pojmenovávání věci pomocí spojení dvou slov. V Říši jsou k nalezení klenoty jako: duchodech, Věčnomoře, Nebepád, Ďáblojisrka, Stříbrostřela... opět, skoro až amatérské.
Abych knize jen nekřivdil, musím říct, že děj odsýpá, čtivé to je a děj mě bavil. Jen prostě je potřeba počítat s tím, že prostě čtete špatnou knihu.
Pokud má člověk už trochu načteno, musí mu takový paskvil připadat směšný.
Doslova z každého odstavce jde cítit Kristoffova snaha psát dospělou knihu. Ale neví jak na to. K dosažení domnělé dospělosti textu používá absurdní vulgarismy, absurdní přirovnání, na každé stránce poukazuje na to, že čtete temnou knihu. Takhle to bohužel ale nefunguje.
Ze začátku jsme se do pátého dílu nemohl vůbec začíst, ale pak se povedlo a knihu sem dočetl během pár dní.
Věřím, že spoustě lidí bude dělat problém další změna prostředí a nové postavy/pravidla světa/systém magie atd.
Závěr knihy opět epický, jak to umí jen Erikson.
Rudá garda, a jejich Kalený meč si okamžitě získali moje sympatie, a doufám, že o nich ještě uslyším.
Spousta lidí hodnotí tento díl, jako nejlepší z celé ságy. A já dostávám strach, co je se mnou špatně. Jsou zde opravdu epické scény, bitvu o Capustan bych chtěl jednou vidět zfilmovanou... Můj problém s Malazem vidím v tom, že nemám absolutně žádný vztah k žádné z postav. Vlastně o nich ani nic moc nevím. Opravdu jsem se těšil na další ságu, kde se můžu bát o hlavní hrdiny, protože nikdo není v bezpečí. Co ale z toho, když zemře postava, o které vím jen minimum informací a nemám k ní žádnou citovou vazbu... Dále mám trochu pocit, že autor se snaží být za každou cenu epický a velkolepý, ale informace o tom, kolik tisíc let je ta a ona postava stará, na mě opravdu moc nezapůsobily.
Při čtení se mi nestalo, že bych se vyloženě nudil, ale po dočtení nemám ten pocit, že potřebuji okamžitě číst další díl, nevisí nade mnou žádná nezodpovězená otázka, která by mě trápila, nemám strach o život žádné z postav...
Při druhém čtení už Psí řetěz kopl. A pořádně :D Druhý díl jsme si úplně zamiloval, s pochopením světa přišlo i to, že jsem byl schopen vnímat čistě jen děj a nelámat si hlavu nad fungováním chodeb, atd.
Musím tedy říct, že při druhém čtení jsme si začal psát poznámky, pro lepší orientaci v postavách a celý Malaz vyletěl o XXXX úrovní nahoru. Absolutní pecka.
Původní hodnocení - ***
--------------------------------------------------------------------------
Pravidla světa začínají být pochopitelnější... Jen mi v tom pořád chybí to něco, co by mě úplně pohltilo. Těšil jsem se na onen mnoha lidmi oplakávaný psí řetěz... a ono nic. Nemyslím si o sobě, že bych byl necita, ale Coltainův příběh ve mě nevyvolal ani z poloviny tolik emocí, co například Rudá svatba v Martinově Písni.
Můj první Pratchett. Na jednu stranu jsem si opravdu zamiloval Zeměplochu, její šílené postavy a geniální humor. Na stranu druhou mě zkrátka nebavil příběh. Mrakoplaše jsem si později celkem oblíbil, což se nedá říct o Dvoukvítkovi... Avšak popisy dalších dílů mě zaujaly a na Zeměplochu se určitě znovu podívám.
Tleskám. Lituji spolucestující při četbě v MHD. Bavil jsem se poměrně dosti hlasitě.